Boží něha
Vždy znovu žasnu nad tím, jak právě lidé mentálně postižení nebo lidé stižení demencí silně reagují na dotek. Ztratili nebo nemají ostych, nebojí se ukázat svou zranitelnost, nebojí se svěřit do rukou druhých. Žije ten, kdo se někoho dotýká. Ruce dokážou pohladit, pohladit dokážou i emoce a slova.
Někteří z nás se ale při tom necítí dobře. Je jim to nepříjemné. Doteky, jakých se jim v životě dostalo, byly většinou negativní, spojené s bolestí. Ti lidé byli třeba biti, ponižováni, někteří zneužíváni. Většina z nás se proto drží ve skrytosti. Zakrývá své rány před očima svých blízkých. Často i před sebou a před Bohem. Člověk si nepřeje být obnažen.
Naše kůže je naším největším smyslovým orgánem. Má velikou plochu, proto z ní lze mnoho vyčíst. Můžeme číst i v našich očích, v rukou, o životě vyprávějí naše vrásky a jizvy. Tělo ví všechno. Pamatuje si všechno. Především ale bolest a zranění. Mnozí se obrní "hroší kůží '. Hlavně neodhalit jizvy, slabost, slzy.
Ale ten, kdo se uzavře, kdo nedovolí, aby se ho druzí dotýkali a jehož ruka se nedokáže dotknout druhých, nedokáže pohladit, se stává chladným. Pokud si k sobě nepustíme druhé, jsme nekontaktní, zavírá se i naše srdce. Strádá. Takový člověk je nejen chladný, ale také bez soucitu, bez lásky.... stává se nemilosrdným.
Dotek léčí. Otevírá naše srdce. Vrací nás sobě navzájem. Spojuje. Neobávejte se hladit a objímat.
Jdu obejmout své blízké a vám všem přeji něžný dotek člověka a přeji vám Boží něhu.
Irena
Předchozí článěk - Duchovní léčba Následující článek - Karuna Ki