Midnight Sun - 2. část
Ta slabá vráska mezi obočím naznačovala, že si to vůbec neuvědomuje.
Cítil jsem její ostych ve způsobu, kterým držela svá křehká ramínka, mírně shrbená, jako by čekala odmítnutí v každém okamžiku. Ve skutečnosti jsem to ale nevěděl, mohl jsem si to pouze představovat, tušit. Neslyšel jsem vůbec nic, vyjma jejího tichého hlasu. Proč?
„Půjdeme?“ Zamumlala Rosalie a přerušila tak moje chmurné úvahy.
S úlevou jsem se od dívky odvrátil, už jsem na ní nechtěl myslet. Dráždila mě ta nevědomost, kterou jsem se nechtěl zabývat jen proto, že vůbec netuším o čem přemýšlí. Ale nepochybuju, že na to přijdu, jsou i jiné způsoby. Beztak budou její myšlenky stejně bezvýznamné a nudné, jako myšlenky těch ostatních – lidí. A to vážně za tu námahu nestojí.
„Takže, má to nová z nás strach nebo nemá?“ zeptal se Emmett, stále čekajíc na odpověď na svojí předchozí otázku.
Pokrčil jsem rameny, ale Emmetta to naštěstí nezajímalo natolik, aby víc vyzvídal. A mě to taky moc nebralo.
Emmett, Rosalie a Jasper, kteří předstírali, že jsou starší než já, šli do svých tříd a já jakožto „mladší“ jsem zamířil na biologii. Přitom jsem se snažil se psychicky připravit na nebetyčnou nudu, která tu na mě čekala. Opravdu jsem dost pochyboval o tom, že by pan Banner, muž sice více než průměrného intelektu, dokázal vymyslet cokoliv, co by dokázalo zaujmout někohoho kdo má dvě absolventské hodnosti v medicíně.
Posadil jsem se ve třídě do křesla a nechal své učebnice – rekvizity jen tak povalovat po lavici, kterou jsem měl jako jediný ze třídy sám pro sebe. Studenti okolo sice nebyli natolik chytří, aby se mě báli, ale jejich silné instinkty je držely dál ode mě.
Místnost se po obědě začala pomalu zaplňovat. Opřel jsem se pohodlně na židli a nechal čas jen tak bezcílně plynout. Zatoužil jsem po spánku.
Přemýšlel jsem o Belle, když zrovna s Angelou Weber vcházela do dveří. Její jméno proniklo mou myslí a vzbudilo mojí pozornost.
„Bella se zdá být stejně plachá, jako jsem já. Musí to být pro ní dneska hodně těžké. Kéž bych jí mohla něco říct, ... ale asi by to vypadalo blbě.“ Povzdechla si Angela.
„Ano!“ zaradoval se Mike, když uviděl obě dívky vcházet.
Všechno jsem slyšel, jen na místě Belly Swan bylo vzduchoprázdno, naprosté holé nic. Tohle už přestávala být legrace, dost mě to znervóznilo.
Přišla blíž, uličkou kolem mě se dostala až k učitelskému stolu. Chudák děvče, jediné volné místo bylo to vedle mě. Automaticky jsem odsunul učebnice z její poloviny. Pochyboval jsem o tom, že se tu bude cítit příjemně, a to po docela dlouhou dobu jednoho semestru, přinejmenším. Já tak aspoň získám příležitost k odhalení jejího tajemství. Pravda, nikdy nebylo nutné, abych seděl v blízkosti toho, jehož hlas jsem chtěl slyšet. Teda, pokud by to ovšem vůbec stálo za to.
Bella Swan vstoupila do víru teplého vzduchu rozvířeného ventilátorem, foukajícím jako na potvoru mojím směrem.
Její vůně mě zasáhla jako demoliční koule barák, který chce zbořit. Nikdo by si teď nechtěl ani ve snu představovat to, co se ze mně v tu chvíli stalo. Nezůstalo ve mně nic lidského, ani „ň“, a dalo mi dost práce to zamaskovat.
Byl jsem predátor a ona mou kořistí. Nic mezitím, takhle prosté to bylo.
Už tu nebyla místnost plná svědků, škody v mé hlavě už byly napáchány. Zapomněl jsem na tajemství jejích myšlenek, protože ty už pro mne nic neznamenaly. Už jsem sám nechtěl myslet.
Byl jsem upír, a ona měla tu nejsladší krev, kterou jsem za posledních 80 let cítil. Nedovedl jsem si ani představit, že by takováto vůně mohla vůbec existovat. Kdybych o ní věděl dřív, šel bych jí hledat. Pročesal bych kvůli ní celou planetu skrz naskrz. Představoval jsem si její chuť...
Žízeň mi jako oheň propalovala hrdlo. Ústa jsem měl vyprahlá jako nejpalčivější poušť. Tento pocit nedokázal zahnat ani jinak osvěžující proud jedu v mých ústech. Můj žaludek se svíjel a kroutil žízní. Svaly se napínaly v očekávání uvolnění.
Neuběhla ani vteřina a ona stále nedokončila svůj krok ve směru foukajícího ventilátoru.
Když se konečně její noha dotkla země, pohledem sklouzla ke mně a já zcela jasně viděl, jak se snažila dělat, „že tu ve skutečnosti vůbec není“.
Když se naše oči setkaly, uviděl jsem v jejich zrcadle sám sebe.
A ona byla v šoku, když pohlédla na mě. Což jí ovšem prodloužilo život jen o pár okamžiků. Vůbec mi to neusnadňovala. Když uviděla výraz mé tváře, zčervenala tak, že její tváře získaly tu nejchutnější barvu rajských jablíček, jakou jsem kdy viděl. Její vůně zamlžila můj mozek. Sotva jsem se z toho dostal. V myšlenkách jsem zuřil nad ztrátou sebekontroly.
Přidala do kroku, jako by vycítila, že je čas utéct. Ale její vlastní nemotornost jí způsobila, že zakopla a padala přímo na dívku sedící přede mnou. Byla tak slabá a zranitelná, mnohem víc než jakýkoliv jiný člověk.
Snažil jsem se soustředit se na její tvář, ale v jejích očích jsem stále viděl svojí tvář netvora. Toho netvora, kterého jsem se snažil desítky let držet na uzdě, a kterého ona tak snadno vysvobodila z udidla.
Její vůně se kolem mně znova rozvířila a rozptýlila mé myšlenky, chtěla mě dohnat k činu.
Pod stolem jsem sevřel ruku v pěst, jak jsem se snažil sedět na místě. Druhá ruka sevřela polici a zanechala v dřevě otisky mých prstů.
Musím zničit důkazy. To bylo základní pravidlo. Rychle jsem konečky svých prstů uhlazoval rozdrcené dřevo. Na zemi zůstala jen nepatrná hromádka pilin. Zničit důkazy.
Věděl jsem, co se teď stane. Ta dívka si musí sednout vedle mě, a já jí musím zabít.
Ještě zde byli ti ostatní, nevinní, náhodní svědci, vedlejší škody, v její třídě. Osmnáct mladistvých obětí a jeden muž, kterým nesmí být dovoleno odejít.
Otřásl jsem se při pomyšlení na to, co musím udělat. Dokonce i ve svém nejtěžším životním období jsem nikdy nezabil nevinného. Přes dlouho trvajících 80 let jsem se nikdy takovéhle krutosti nedopustil. A nyní jsem plánoval hromadnou vraždu hned dvaceti z nich. Tvář netvora zrcadlící se v jejích očích mě obelstila. Dokonce i část mě samotného se otřásla při pomyšlení na tu hrůzu.
Uvažoval jsem, že kdybych zabil to děvče, tak by mi zbývalo jen 15-20 vteřin, než by lidé začali křičet. No, možná trochu déle, protože by jim hned nedošlo, co se děje. A ona by už vůbec neměla čas vykřiknout. Necítila by bolest, nebyl bych krutý. Aspoň tohle bych mohl dát té cizince s tak strašlivě žádoucí krví.
Ale pak bych musel zabránit v úniku těm ostatním. Okna jsou příliš malá a vysoko, tam se nedostanou. Zablokovat musím jenom dveře. Budou v dokonalé pasti.
I když bude to krapet obtížnější a pomalejší je všechny postupně zabít, zvlášť když budou splašeně pobíhat po třídě ve snaze utéct. A asi ani není dost dobře možné to zvládnout bez zbytečného rozruchu. A ten by mohl přilákat nežádoucí pozornost. Musel bych pak zabít víc lidí, než bych chtěl.
Ale zatím by mě osvěžovala její krev proudící v mých žilách.
Ta vůně mě trestala, hrdlo se mi svíralo řezavou bolestí...
Takže potom zlikviduju svědky.
A nebo jinak
Přehrával jsem si variabilní scénář v hlavě. Jsem uprostřed místnosti, v nejzazší řadě, úplně na konci. Nejdřív bych vzal svojí pravou stranu, mohl bych odhadem zlomit tak čtyři až pět krků za vteřinu. Ta pravá strana by vlastně měla štěstí, protože by mě neviděla přicházet. Pak bych to vzal dopředu a po levé straně zpátky, což by mi zabralo nanejvýš dalších pět vteřin. Deset vteřin na ukončení veškerého života v téhle třídě. Což je dost dlouhá doba na to, aby Bella viděla, jak se k ní blížím. Dost času na strach. Určitě dost dlouho, pokud jí tedy šok nepřiková na místě a nezačne tak hned ječet. Možná. Ale jeden její rozeznívající se výkřik by stejně nikoho nepřivolal.
Zhluboka jsem se nadechnul a vsál do svého vyprahlého hrdla její vůni. Prohnala se mými žilami jako oheň a spálila všechno, co ve mně ještě zbylo dobrého.
Začala se ke mně obracet. Během pár vteřin se sedne jen kousek ode mně. Polknul jsem a netvor ve mě se zaškebil a čekal.
Někdo po mé levici s bouchnutím zavřel učebnici, ale já se ani nepodíval, který z odsouzených to byl. Ale ten pohyb vyvolal vlnu, která k mé tváři zanesla proud neparfémovaného vzduchu.
Na krátký okamžik se mi vyjasnilo a já ve své mysli uviděl tváře dvou lidí, které mi byly blízké. Jedna z těch tváří byla červenooká zrůda, kterou jsem byl, a která zabila tolik lidí, že už jsem to ani nepočítal. Rozumově jsem si odůvodňoval, že se beztak jednalo o oprávněné vraždy. Ta stvůra ve mně byla zabiják zabijáků, vrah jiných vrahů, monster jako jsem já, byť méně silných. Byl jsem jako bůh, který rozhodoval o tom, kdo má právo žít a kdo ne. Byl to pro mě přijatelný kompromis, jak sám se sebou žít. Živil jsem se lidskou krví, ale ony oběti byly temnější než já sám, sotva lidštější.
Tou druhou tváří byl Carlisle.
Mezi těmito dvěma nebyla žádná podobnost. Byly jako den a noc.
A také zde nebyl žádný důvod proto, aby si vůbec byly podobné. Carlile totiž nebyl můj biologický otec, neměli jsme žádné společné rysy. Podobnost, která by se tu dala najít, vznikla tím, čím jsme byli. Každý upír má stejně ledovou barvu kůže. Barva našich očí byla výsledkem něčeho jiného – našeho zvoleného způsobu života.
A přesto jsem se domníval, ačkoliv pro to nebyl žádný objektivní důvod, že můj obličej po všech těch společných letech života, kdy jsem přijal jeho volbu a následoval ho, něco z té jeho tváře odráží. Moje rysy se nezměnily, to k nim jen, jak bych si rád myslel, přibylo jen něco z Carlileovy moudrosti. Něco z jeho soucitu se mi zobrazilo kolem vlastních úst. Něco z jeho trpělivosti se značilo na mém čele.
Všechna tato drobná vylepšení mé tváře se zcela vytratila z tváře netvora, kterým jsem nyní byl. Za několik nepatrných okamžiků ve mně nezbylo nic, co by ukazovalo na roky prožité s mým tvůrcem, mým učitelem a mým otcem, kterým byl ve všech těch podstatných věcech, které jediné se doopravdy počítají. Mé oči získají krvavou barvu ďábla a všechna podobnost se vytratí navěky.
Carlieleovy oči v mé hlavě mě však nesoudily. Věděl jsem, že by mi odpustil ten hrozný čin, kterého bych se zde dopustil. Protože mě miluje. Protože byl přesvědčený, že jsem mnohem lepší, než si o sobě myslím já sám. Ale on by mě stále miloval, i kdybych ho nyní přesvědčil o opaku.
Bella se posadila vedle mně, ale její pohyby byly ztuhlé a pomalé, že by strachem?
A její krásná vůně mě obklopila...
Chtěl bych otci dokázat, že se ve mně nemýlí, ale moje vlastní ubohost mě pálila stejně silně jako oheň v mém krku.
Odvrátil jsem se od ní s odporem a to i proti bouřícím se protestům mého bolavého já.
Proč musela přijít právě sem? Proč vůbec existuje někdo takový, jako je ona? Proč přišla zničit i tu trošku klidu, kterou jsem měl ve svém neživém životě? Proč se vůbec narodila? Právě ona mě může zničit.
Nechtěl jsem se na ní dál dívat. Cítil jsem jak mnou projela ohromná vlna nenávisti.
Kdo vůbec byla ona? A proč zrovna já? Proč zrovna teď? Proč musím ztratit všechno, jen proto, že právě ona se přestěhovala na to nejméně pravděpodobné místo, které si vůbec mohla vybrat? Proč zrovna sem!
Nechci být tím netvorem. Nechci zabít všechny ty nevinné děti ve třídě! Nechci přijít o všechno, co jsem v životě tak pracně budoval za cenu nesmírných obětí a tvrdého odříkání.
Nemůžu! To mi nesmí udělat.
Ta vůně byla velký problém, odporně přitažlivá vůně její krve. Existuje jen jediný způsob, jak se jí ubránit... jen další závan čerstvého vzduchu mi může pročistit hlavu.
Bella Swan pohodila svými dlouhými, hustými, mahagonovými vlasy mým směrem. Zešílela? Jako by toho netvora dráždila bosou nohou ještě schválně. Příjemný závan čerstvého vzduchu odvál její vůni dál ode mně. Ale brzy se vytratí. Nepomohlo to. Nesměl jsem se nadechnout.
Zastavil jsem procházející vzduch v mých plicích, a to mi přineslo okamžitou úlevu, byť poněkud nedostatečnou. Vzadu na jazyku jsem stále cítil tu vůni a i moje hlava byla stále zahlcená tou krásnou vzpomínkou. Nebyl bych schopný odolávat příliš dlouho. Nanejvýš hodinu. Jednu hodinu. Ale to je dost času na to, abych se z téhle třídy plné obětí dostal, pak by možná ani žádnými oběťmi být nemuseli. Pokud bych zvládnul tu hodinu vydržet.
Byl to docela nepříjemný pocit, nedýchat. Moje tělo sice k životu kyslík zrovna nepotřebuje, ale bylo to proti mému základnímu instinktu. Spoléhal jsem na něj víc, než na jiné. Instinkt lovce, první varování v případě hrozícího nebezpečí. Často jsem sice nenarazil na někoho stejně nebezpečného, jako jsem já sám, ale pud sebezáchovy byl mému druhu vlastní, stejně jako u každého průměrného člověka.
Sice to bylo nepříjemné, ale zvládnout se to dalo. Pořád to bylo snesitelnější, než cítit její vůni a nezatínat přitom svoje zuby do té jemné, tenké, průhledné kůže na horkém, vlhkém, pulzujícím...
Hodinu! Jen jednu hodinu. Nesmím na tu vůni myslet. Ani na tu chuť.
Tichá dívka sedící vedle mě se naklonila dopředu a vytvořila tak mezi námi hradbu ze svých vlasů. Nemohl jsem jí vidět do tváře a přečíst si tak její emoce zračící se v jejích jasných hlubokých očích. Udělala to schválně? Opravdu své oči skryla přede mnou? Ze strachu? Z plachosti? Chce přede mnou skrýt nějaké své tajemství?
Moje dřívější podráždění nad jejími neznámými myšlenkami bylo jen slabým odvarem nenávisti, která mě opět pohltila. Nenáviděl jsem tu ženu-dítě sedící vedle mně. Nenáviděl jsem jí s veškerou silou, které jsem byl schopen. S tou silou, která mě po celý ten dlouhý čas držela pohromadě, s láskou k mé rodině, mým snům, že se stanu někým lepším než jsem. Nenáviděl jsem ji, nenáviděl s takovou prudkostí..., ale jak jsem si ten pocit uvědomil, ulevilo se mi. Jo, trochu to pomohlo, pojmenovat co k ní cítím. Ano, to podráždění, které jsem cítil předtím, jasně i to byla úleva. Přemýšlení o mých emocích mě rozptylovalo z pomyšlení, jak by asi chutnala.
Cítil jsem nenávist a podráždění. Netrpělivost. Kdy už ta hodina skončí?
A co až skončí? Odejdu z téhle místnosti, a co pak? Co budu dělat potom?
Už si to představuju, jak jí říkám: „Ahoj, jmenuju se Edward Cullen. Můžu tě doprovodit na další hodinu?“
A ona řekne ano, čistě ze zdvořilosti. Předpokládám, že to už se mě bude bát, ale vzhledem k obecným konvencím to stejně udělá. Nemělo by být moc těžké špatně odbočit a okraj lesa vybíhá až k zadní části parkoviště. Mohl bych jí říct, že jsem si zapomněl v autě učebnici...