Midnight Sun - 3. část
Ale, co kdyby si někdo všimnul toho, co bych udělal? Pršelo, jako obvykle, ale přesto by dva tmavé nepromokavé pláště směřující špatným směrem vzbudily nežádoucí pozornost. To by opravdu nešlo. Kromě toho jsem dneska nebyl jediný student se zvýšeným zájmem o Bellu, i když pochopitelně nikdo z nich netušil mé pravé úmysly. Zejména Mike Newton, který se neklidně vrtěl na židli, by si toho rozhodně všimnul.
Pokud bych zvládnul jednu hodinu, vydržel bych i dvě.
Ale příliš to pálilo.
Ona půjde domů, do prázdného domu. Její otec, náčelník policie Swan, pracuje celý den a přijde až večer. Věděl jsem dobře kde bydlí, protože jsem znal každý dům v tomhle malém městě. Jeho domov ležel v blízkosti hustých lesů, bez přítomnosti blízkých sousedů. Dokonce, i kdyby měla čas vykřiknout, nikdo by jí tu neslyšel.
Tohle by byl ten správný zodpovědný způsob, jak se s celou situací v tichosti vypořádat. Vydržel jsem sedm let bez lidské krve, když zadržím dech mohl bych ty dvě hodiny zvládnout. A když bych jí měl sám pro sebe, tak bych u toho nemusel zranit nikoho dalšího. A není důvod ke spěchu, dočkám se. A netvor v mé hlavě spokojeně souhlasil.
Bylo by falešné se na základě těchto úvah domnívat, že budu menším monstrem jen proto, že se vyhnu smrti devatenácti lidí. Pořád tu bude jedna nevinná oběť.
Ačkoliv jsem jí nenáviděl, dobře jsem si uvědomoval, jak je moje nenávist nespravedlivá. Ve skutečnosti jsem s plnou silou nenáviděl sám sebe za to, čím jsem. A byl bych opravdu nerad, když by se to mělo po její smrti ještě víc zhoršit.
Přežil jsem jednu hodinu, aniž bych někoho zabil, a to jen díky tomu, že jsem si neustále představoval všechny možné způsoby, kterými bych Bellu usmrtil. A to jednodušše proto, že mi to pomáhalo od toho, abych to skutečně udělal. Udělat to, to by bylo moc i na mě. Prohrál bych celou válku, nemůžu prostě zabít každého v mém dohledu. A tak jsem raději jen plánoval strategii, nic víc. A to mě přes tu nekonečnou hodinu přeneslo.
Na samém konci hodiny na mě vykoukla zpoza hradby svých vlasů. Cítil jsem při pohledu do jejích vystrašených očí, jak ve mně dočista shořela všechna ta nespravedlivá nenávist, kterou jsem k ní cítil. Krev jí zbarvila líce do červena ještě dřív než se stačila schovat. A já byl téměř tam, kde předtím. V...
Ale zazvonilo. Zachráněn zvonkem - jaké klišé. Oba jsme byli spaseni. Zachráněni. Ona před smrtí a já, alespoň na krátkou chvíli, před zrůdou ukrytou ve mně.
Vyrazil jsem ze třídy poněkud rychleji než by bylo vhodné. A pokud se na mě v tu chvíli někdo díval, snadno by propadl přesvědčení, že se tu něco děje. Ale naštěstí nikdo nevěnoval pozornost mně. Všechny lidské myšlenky totiž stále kroužily okolo dívky odsouzené k smrti. Dívky, které zbývala poslední hodina života.
Schoval jsem se v autě.
Nijak se mi nelíbilo, že jsem se schoval. Připadal jsem si jako zbabělec, a tím jsem nyní opravdu byl. Neměl jsem dneska dost sil na to, abych se mohl motat kolem lidí. Zaměřil jsem celé své úsilí na to, abych nezabil jednoho z nich, a tak mi na ostatní už mnoho sil nezbývalo.
Až Bellu zabiju, tak škoda už bude napáchána, pak si můžu toho netvora vypustit ven. Už to bude jedno, protože ten poražený tu budu já.
Pustil jsem si CDéčko s hudbou, která mě obvykle uklidňovala, ale moc to nezafungovalo. Ne, to co by mi teď nejvíc pomohlo by byl chladný, vlhký a čistý vzduch, který už naštěstí s kapkami deště proudil do naplno otevřených oken mého auta. A i když jsem si zcela zřetelně pamatoval Bellinu vůni, ten chladný vzduch očišťoval mé bolavé nitro a hojil všechny otevřené rány.
Byl jsem znovu zdravý. Znovu jsem mohl jasně myslet. Znovu jsem mohl bojovat svůj nekonečný boj proti tomu, čím jsem nechtěl být.
Nechtěl jsem jít k ní domů. Nechtěl jsem jí zabít. Jako každý racionálně uvažující tvor jsem měl na výběr. Vždycky lze volit.
Ale ve třídě jsem to tak necítil.
Ne. Věděl jsem, že to není pravda.
Alice se teď určitě musí silně soustředit na Jaspera. Pátral jsem všemi směry, jen abych její hlas objevil. Našel jsem jí v malé budově vyhrazené pro kurzy angličtiny. Ano, bylo to tak, jak jsem si myslel. Aliciny myšlenky se opravdu točily jenom kolem Jaspera, neustále každou minutu kontrolovala jeho možné budoucnosti.
Tolik jsem si přál, abych se jí mohl zeptat na radu, ale na druhou stranu jsem byl docela rád, že vůbec netuší, čeho jsem schopen. Že neví nic o masakru, který jsem poslední hodinu plánoval do nejmenšího detailu.
Cítil jsem, jak mi nový nával hanby propaluje tělo skrz naskrz. A nechtěl jsem, aby to někdo věděl.
Pokud bych se dokázal Belle Swan nějak vyhnout, kdybych se dokázal ovládnout a nezabít ji - už jen když jsem o tomhle uvažoval, tak se netvor ve mně svíjel vzteky a skřípal zuby v záchvatu neukojené frustrace, nikdo by se pak o mém zápase nedozvěděl. Stačí, když se budu držet dál od její vůně...
Ale nevidím důvod, proč se o to alespoň nepokusit. Udělat tu správnou volbu. Snažit se být takovým, jakým si Carlisle myslel, že jsem.
Poslední hodina ve škole se chýlila ke svému konci. Musím už něco udělat, nemá žádný smysl sedět tady, na parkovišti v autě, a přemýšlet nad tím, co by se stalo, kdyby ... Opět se ve mně vzdemula silná nenávist k té dívce a já nenáviděl i tu samotnou nespravedlnou nenávist, která mě tak silně svírala.
Přešel jsem parkoviště rychle, trochu až příliš rychle, ale naštěstí tu nebyli žádní svědci, kteří by zahlédli můj nepřirozený spěch do školní kanceláře. Díky bohu, nebyla zrovna doba, kdy bych mohl Bellu potkat, a ona sama by se mi měla vyhýbat, jak čert kříži. Kancelář byla zrovna vylidněná, až na sekretářku, která zde pracovala. A právě s tou jsem chtěl mluvit. Ani si nevšimla mého tichého příchodu.
"Paní Copeová?"
Žena s nepřirozeně červenými vlasy vzhlédla a její oči se rozšířily údivem. Vždycky jsme je překvapili svým vzhledem a nezáleželo na tom, jak dobře nás znali, jak často vídali.
"Ach", vydechla trochu nervózně a uhladila si záhyby na halence. "Bláznivko," pomyslela si. "Mohl by být tvým synem. Je pro tebe moc mladý, nemůžeš o něm takhle přemýšlet."
"Ahoj, Edwarde. Co pro tebe můžu udělat?" Její řasy se za silnými brýlemi zatřepetaly. Bylo to sice trochu nepříjemné, ale já jsem chtěl být okouzlující. Celou tu věc mi usnadňovalo, že jsem si hned mohl přečíst v její mysli reakci na jakékoliv moje gesto nebo tón hlasu. Naklonil jsem se dopředu a zahleděl se do jejích malých hnědých očí, jako kdybych chtěl nahlédnout až na dno její hříšné duše. Její myšlenky se třepotaly jako motýl uvízlý v pavoučí síti. Bylo to tak snadné.
"Nebyla byste tak laskavá a nepomohla mi s mým učebním plánem?" řekl jsem tichým hlasem, který mám vyhrazený pro nestrašení lidí. Slyšel jsem, jak se jí rozbušilo srdce.
"Samozřejmě, Edwarde. Jak ti mohu pomoci?"
"Příliš mladý, příliš mladý," opakovala si pro sebe. Což byl samozřejmě omyl. Ve skutečnosti jsem byl starší než její dědeček. I když můj řidičák tvrdí opak.
"Napadlo mě, jestli bych nemohl přejít na biologii na vyšší úroveň a nebo, případně, na něco jiného. Třeba na fyziku?"
"Máš nějaký problém s panem Bannerem, Edwarde?"
"Vůbec ne. Je to spíš o tom, že jsem probíranou látku již studoval."
"Ano, na Aljašce byli všichni napřed." Její tenké rty se našpulily, když o tom tak přemýšlela. "Všichni by měli být ve škole, slyšela jsem, jak si na to učitelé často stěžují. Ale oni měli vždycky stoprocentní výsledky v testech a nikdy neváhali s odpovědí. Ale v každém předmětu? Pan Varner spíš věří tomu, že všichni podvádí než, že by byli chytřejší než on... Vsadím se, že je doma jejich matka učí..."
"Ve skutečnosti, Edwarde, je fyzika plná už teď. A pan Banner nesnáší, když má ve třídě víc, jak dvacet pět studentů."
"Nezpůsobím žádný problém."
"Samozřejmě, že ne. Ne, ten perfektní Cullen."
"Já vím, že ne. Ale tam prostě není dost volného místa."
"Mohl bych si biologii zrušit a volný čas využít k samostudiu."
"Vynechat biologii?" Otevřela pusu. "Musí být šílené chodit na předmět, který už dobře znáte. Možná tu bude nějaký problém s panem Bannerem. Asi bych si o tom měla s Bobem promluvit."
"Budou ti chybět kredity."
"Doženu to příští rok."
"Možná by sis o tom měl nejdříve promluvit s rodiči."
Za mnou se otevřely dveře, ale nevěděl jsem, kdo to je a tak jsem ho ignoroval. Snažil jsem se koncentrovat na paní Cope. Opřel jsem se blíž a víc rozevřel svoje oči, ale fungovalo by to lépe, kdyby momentálně byly zlaté a ne černé. Ta temnota lidi děsí.
"Prosím, paní Copeová?" Pokoušel jsem se jí přesvědčit tím nejmedovějším hlasem, kterého jsem byl schopen.
"Není zde nějaký jiný obor, ve kterém bych si mohl kredity doplnit? Jsem si jistý, že určitě nějaký bude ještě volný. Přeci nemůže být šest hodin biologie jedinou možností..." Usmál jsem se na ní, pečlivě skrývajíc své upíří zuby, abych jí příliš nevyděsil, změkčujíc zároveň výraz své tváře.
Její srdce se rozbušilo ještě rychleji. "Příliš mladý," opakovala si fanaticky v mysli.
"Dobře. Možná bych si snad mohla promluvit s Bobem, myslím, s panem Bannerem. A uvidím, jestli..."
Během vteřiny se všechno změnilo. Atmosféra v kanceláři i můj účel zde, kdy jsem se snažil svým působením ovlivnit rusovlásku přede mnou.
V té jedné jediné vteřině všechno zmařila Samantha Wells, když otevřela dveře a ve spěchu vhodila podepsanou žádost do koše u dveří. V mžiku byla pryč.
Ta vteřina náhlého záchvěvu vzduchu z otevřených dveří, která do mně vrazila v nestřeženém okamžiku, a která mě donutila si uvědomit, proč mě ta předchozí vstoupivší osoba nevyrušila svými myšlenkami.
Otočil jsem se, ačkoliv jsem se vůbec nepotřeboval ujiš'tovat. Pomalu a s obavami jsem kontroloval svoje svaly, které mě zase nechtěly poslouchat. Bella Swan stála s přitisknutými zády ke stěně vedle dveří, s listem papíru v ruce. Její oči vypadaly ještě větší než obvykle a zíraly na mě snášejíc přitom můj divoký a nelidský pohled. Vůně její krve nasáklad do každičkého atomu vzduchu v malé, přetopené místnosti. Moje hrdlo se rázem ocitlo v plamenech. A monstrum na mě hledělo v odrazu jejích očí.