Věčná - 1. díl

Novela

1. díl - Alexandr a Angelika

Angelika se v posteli slastně protahovala a nechala skrze napůl roztažené závěsy prosvítat paprsky slunce. „Ještě je brzo, ještě nemusím vstávat," přemlouvala kohosi jenom proto, aby nemusela rozlepit oči. „Ještě chviličku..." Jedním očkem jen tak zlehka zkontrolovala budík a s uspokojením zjistila, že může ještě půlhodinku polehávat. „Nechám si zdát o tom krásném novém Sherlockovi..."

Když za půl hodinky zadrnčel budík, tak jí probral z tvrdého spánku. Zamračila se. „Je to fakt horší, znovu usnout," zabrblala.

Ve spěchu se osprchovala, aby pak bezradně postávala před šatní skříní.

„První den v práci. Co si mám oblíct první den v práci?"

Projížděla v myšlenkách všechny možné i nemožné rady, které vyšťourala na internetu. Na zemi u nohou se jí už nakupila slušná hromádka oblečení. Zkontrolovala čas.

„Panebože! Tolik hodin! Já to nestihnu! Tohle nemůžu stihnout!" Panikařila.

A tak se nakonec i přes všechny důkladné přípravy z naprostého nedostatku času nasoukala do tmavě zelené sukně po kolena, bílého topu a tmavě zeleného projmutého sáčka.

„Silonky, ještě silonky!" Zuřivě hrabala v šuplíku. „A teď je neroztrhnout. Pomalu. Nechvátej, nebo to budeš dělat znova!" Uklidňovala se a pohledem hypnotizovala punčochy, jen aby si netroufly jí neposlechnout. „Boty!" Koukla na nohy. „Ne, dneska jen malé podpatky, ještě abych se tak někde vymajzla na schodech."

Popadla kabelku a pádila směrem ke svému mrňavoučkému autíčku, značky – no, to je asi celkem jedno jaké, když všechna tato „pidi-midi" auta z jedné továrny vypadala naprosto stejně.

Se skřípěním brzd zastavila před resortem, kde na ní čekala její první práce v životě. Srdce jí bušilo až v hlavě.

„Nepanikař. Nepanikař. Hlavu ti neutrhnou." Přesvědčovala se.

„A co by s ní asi tak dělali, že?"

Povzdechla si a vzpomněla si na všechny ty spolužáky z vejšky. Říkala si, že na tom ještě není opravdu špatně. Někteří na tom byli hůř. „No, co, každý nějak začínal." Pohodila blonďatou hlavou v protestu neznámému oponentovi.

„Práce sekretářky není nic podřadného. Co taková Della Streetová, Perry Mason by si bez ní ani neuprdnul!" Jenže ta Della Streetová neměla za šéfa ďábla.

Angelika stále seděla v autě a hleděla na obrovská dřevěná vrata, která teď byla úplně otevřená dokořán.

„Mám vjet dovnitř nebo mám nechat auto venku?" Rozhlížela se okolo, ale nic nenasvědčovalo tomu, že by se tady mělo parkovat. Jenže dovnitř se jí s jejím miláčkem prostě nechtělo. A přitom ta vrata ani nevypadala, že by vedla do jámy lvové. Jen kdyby jí ta teta neděsila těma hroznýma historkama. Rozhodla se, že rychleji se jí bude utíkat, když to auto nechá venku. Co kdyby jí někdo zavřel ta obrovská dřevěná vrata... „s tepanou mříží", vydechla údivem.

Nervózně přešlapovala přede dveřmi s nápisem ředitel Alexandr J. Černý-Rytíř.

„Hm, bez titulů? Kdo si dneska v Čechách nepíše na dveře tituly?"

Pomyslela si, věděla jistě, že nějaké má. A i to samotné jméno v ní nevzbuzovalo zrovna dvakrát důvěru.

„Černý-Rytíř," zašeptala, ale vzápětí téměř nadskočila, když se otevřely dveře. Byla si jistá, že neklepala.

Ze dveří majestátně vyplula ta nejdůležitější a nejošklivější sekretářka, kterou kdy viděla. Angelika se pro sebe ušklíbla, „teď už je jasné, proč hledá novou." A v duchu si blahopřála, že si ještě na poslední chvíli stačila stočit vlasy do přísného drdolu. Naivně se domnívala, že tím aspoň nebude dráždit tu šedou ženu. Jenže nepočítala s tím, že jí takhle vyniknou půvabné a ladné rysy jejího obličeje, ozdobeného pevnou broskvovou pletí.

„Prosím," vyštěkla ona dáma a její oči si pohrdavě měřily Angeličinou štíhlounkou, ale pevnou mladou postavu.

„Dobrý den, jmenuji se Angelika Sedmá a dneska nastupuji na ...místo sekretářky."

Ještě, že se stihla opravit. Málem řekla: „na vaše místo."

Zdá se, že žena to malé zaváhání nepostřehla. K Angeličině nečekanému údivu se její úzké rty roztáhly do upřímného úsměvu, který celou šedou dračí tvář ženy rozzářil a rázem se ta dáma nezdála být ani tak stará nebo nevlídná.

„Ale zlatíčko, ty jsi už tady? Ani jsme tě tak brzo nečekali." Zašvitořila a pozvala Angeliku dál.

V kanceláři jí nabídla hrnek kávy a pokračovala.

„Teta mi už o tobě vyprávěla. A jak pak se má? Určitě dobře. V důchodu už má člověk čas na své koníčky. Jak se já už těším! Na zahrádku, na pečení buchet a jahodových koláčů...Teda, ne, že bych tady Alexandra chtěla nechat bez důvěryhodné sekretářky. Nemysli si, holčičko, ale taková správná sekretářka je srdcem celého podniku! A pak, ředitel by byl bez ní úplně bezmocný!"

Žena mimoděk zopakovala Angeličiny předchozí myšlenky na Dellu Streetovou.

„Ale, Ježíšku! Že ty vůbec nevíš, kdo jsem, viď? Já jsem Jaroslava Nováková, ale teta ti o mně už určitě všechno řekla."

„Jo," pomyslela si Angelika, ale nahlas řekla jen: „ano, už vím. Teta říkala, jakou úžasnou máte autoritu a pan Černý-Rytíř, že ve vás má nenahraditelnou oporu." Ale to Angelikou prosté myšlené „jo" obsahovalo všechny nevyřčené stížnosti a varování, jen aby si dala pozor.

„Ehm, mohla bych se na něco zeptat?" Obrátila se Angelika se spikleneckým úsměvem sekretářek kující pikle.

„Samozřejmě," odvětila polichoceně paní Nováková.

„Připadá mi neuvěřitelně zvláštní příjmení pana ředitele, a musím přiznat, že ani teta nezná jeho původ."

„Ano, to je pravda. Spousta lidí se mě na to ptá. Ale já toho moc nevím. Říká se, že za tím stála nesmiřitelnost otců Alexandrových rodičů. Ani jeden z nich se nechtěl vzdát svého příjmení. Už to vypadalo na rozchod, ale nakonec se dohodli mladí. Prostě si nechali obě příjmení, aby byl klid. Ale je pravda, že ho lidé častěji oslovují jeho postavením, než příjmením."

A žena se škodolibě zasmála, až si Angelika nebyla jistá, jestli ta škodolibost je směřovaná na ní, na ostatní lidi, nebo přímo na ředitele. Což ale ihned objasnila následující Jaroslavina poznámka.

„Akorát ti mám někdy pocit, že se Alexandr velice dobře baví, když ho lidé oslovují pane Černý-Rytíři."

Angelika se ještě chtěla zeptat, co znamená písmeno „J", ale přerušilo jí zazvonění intercomu.

Jaroslava zvedla sluchátko: „Ano, pane řediteli?" zeptala se. „Ano, už přišla. Mám jí poslat dál? ... Dobře."

Vystrašená Angelika se ocitla přímo uprostřed typicky pánské pracovny a v obavách ani nezvedala oči.

Vzhledem k tomu mohla vidět jen jeho dokonale naleštěné boty a konce černých nohavic.

Hlavou jí zněla tetina slova: „Když byl ještě dítě, stal se mu hrozný úraz a ten mu poznamenal nejenom nohu, kvůli které tolik kulhal, ale také jeho tvář. Málokdo vydrží přímý pohled na něj, ale vlastně i pohled jeho upřených černých očí. Není z nich poznat, co si ve skutečnosti myslí."

„Rád vás poznávám, slečno Sedmá," řekl příjemným hlubokým hlasem, který Angeliku překvapil, i když sama ani pořádně nevěděla, jak by měl správně znít.

„Možná nějaké krkavčí skřehotání," uchechtla se, ale hned vyděšeně zmlkla. Ještě se neodvažovala na něj pohlédnout a přemýšlela kudy utéct. Ale ne, přece neuteče hned před první překážkou, byť by ta překážka měla tvář démona.

„Ale vždyť jsi ho ještě ani neviděla, tak jak to víš!" Slečna Sedmá se nadechla, aby kurážně zvedla hlavu a konečně pohlédla na muže, který jí měl změnit život. Jen ještě nevěděla, jak moc.

V tu chvíli se ozvalo rázné zaklepání a do místnosti vpadla malá, černovlasá žena a mířila přímo k řediteli, o kterém si myslela, že sedí za stolem. Neviděla ho, protože koukala do štosu papírů v ruce, a tak narazila rovnou do něho. Což jí tak polekalo, že div všechny ty papíry neupustila na zem.

„Prrrr! Kam, ten spěch, Tamaro?" zeptal se pobaveně Alexandr.

„Ach, řediteli," zmateně na něj pohlédla a pak si všimla, že v kanceláři nejsou sami. „Chtěla jsem, když už jsi tady a nikoho tu nemáš... Ale nevěděla jsem, paní Nováková..." a ukázala nejistě ke dveřím.

„Zase kouří v zahradě a myslí si, že o tom nikdo neví," dodal Alexandr. „Ale dovol, abych ti představil naší novou sekretářku, slečnu Angeliku Sedmou."

Účinek, jaký mělo na Tamaru to jméno, nečekal snad ani škodolibý Alexandr. Tamara zalapala po dechu, vytřeštila oči a tiše zírala na tu mladou dívku. Poodstoupila, aby si jí důkladně od hlavy až k patě prohlédla. Angelika si už začala myslet něco o naprostém nedostatku dobrého vychování, když se najednou dal Alexandr do hurónského smíchu. Až se z toho rozkašlal.

„Promiňte," zašeptal mezi záchvaty smíchu. „Ale tady naše Tamara je nadšenou fanynkou knih Angelika od Anne Golonové a vy vypadáte, jako byste jí z oka vypadla."

Tamara na Alexandra pohlédla a chystala se k tomu něco dodat, ale Alexandr jí nenápadným zavrtěním hlavy zastavil.

„Ehm, ano. Jsem tím opravdu proslulá, že mé vášni tady neunikne nikdo. A vy vypadáte naprosto dokonale. Mohu, šéfe, přijít později?" Zeptala se, aniž se vlastně doopravdy ptala.

„Ano, myslím, že za půl hodiny bych na půl hodiny mohl mít čas."
„Půl hodiny?" Vypískla Tamara. „Jenom?"

„Dobře, tak hodinu, ale víc ne. Mám pak další program. Provedu tady slečnu Sedmou, aby věděla, do čeho jde."

Culil se pobaveně Alexandr, protože velice dobře věděl, že jeho výkonná asistentka Tamara teď rozhodně nebude trávit čas prací. Ale co by pro ni neudělal, chápal, že potkat živé ztělesnění oblíbené hrdinky se nepoštěstí každý den. Zvlášť, když to vypadá na zajímavou zápletku, která se zdála být nevyhnutelná. A teď má aspoň záminku, strávit nějaký ten čas s tou okouzlující osůbkou, která se na něj ještě ani nepodívala.

Tamara vystřelila z kanceláře a pádila k počítači ve své pracovně. Zalogovala se na www.angelique.cz a hned holkám psala tu úžasnou novinku.

„Víte, jak mám toho svého šéfa, kterému jeho máti dala tak nemožné jméno, že ho raději ani nepoužívá? Tak on dneska přijal na místo sekretářky – to neuhodnete – nějakou Angeliku Sedmou! A kdyby to ještě bylo všechno, ona vypadá úplně přesně jako Angelika!"

Vzápětí se na webu rozbujela debata, jestli je to náhoda, když náhody neexistují. Každopádně závěr zněl, že tohle bude chtít fotku. A to nejlépe jich obou – vedle sebe!

Angelika nevěřícně zírala na dveře, za kterými Tamara zmizela.

„Já to nechápu," šeptla si pro sebe.

„Panebože," pomyslela si „a on se mi u toho ještě smál". Nevěděla, jestli se má zlobit nebo plakat ponížení. Se sklopenýma očima se dívala na zem, protože se obávala Alexandrova výsměšného pohledu. Cítila, jak jí její planoucí tváře zrazují.

„Rád bych vám ukázal podnik," dodal Alexandr klidně, jako by předtím k žádné scéně nedošlo. Jeho neustálé měnění výrazů Angeliku znervózňovalo, protože nedokázala odhadnou jeho případnou reakci. Najednou jí připadalo, jako by se vzduch okolo zmrazil nečekaným závanem ledového větru proudícího od Alexandra.

„Co jsem provedla?" ptala se Angelika sama sebe. „Nic, prostě nic. A protože nic, tak tu nebudu stát jako zmoklá slepice!" rozhodla se, že nebude tou zmoklou a slepicí už vůbec ne. Pohodila vzdorně hlavou a přímo se na Alexandra podívala. Z očí jí zářila rozhodnost, pro kterou se vědomě rozhodla.

Upřela na Alexandra svůj zelený pohled a čekala, kdo uhne dřív. Jenže nepředpokládala, že Alexandr bude takový zkušený bojovník. Zírali na sebe jako dva berani a zřejmě by tomu tak bylo do konce časů, kdyby najednou nezazvonil mobil.

„Zachráněn/a zvonkem," pomysleli si oba zároveň. „Zazvonil dvakrát," zasmál se v duchu Alexandr, protože než se k němu stihnul natáhnout, tak mobil ztichnul.

Angelika si mezitím stihla aspoň letmo svého nového šéfa prohlédnout. „Vždyť vůbec nevypadá ďábelsky, co ta teta má?" povídala si v duchu sama se sebou.

„Naopak, je dost pohledný – ty jeho vlnité, černé, polodlouhé vlasy – jak nějaký Ital. A ty stříbrné nitky jizev na bronzové tváři, který byly krásně zahojené, že by plastika? No, trošku mu svírají jedno víčko – ale toho bych si normálně vůbec nevšimla. A jeho krásné tmavě hnědé oči, tak neprůhledné. Aristokratický nos a ty rty – no, to by mohl být problém. Chlap by neměl mít takové rty, protože, no..." Nějak jí to přestávalo myslet.

A jak si tak hloubala, nestihla si všimnout, že Alexandr si všimnul. Přivřel oči a závan ledového vzduchu Angeliku dočista probral. Alexandr se na ni podezíravě díval, protože si vzpomněl na všechny ty vzdychající fanynky, kterých už měl plné zuby. Jestli by náhodou zatoužil po fanynce, tak na to tu měl Tamaru, ta vydala za sto takových, akorát, že ta naštěstí nenosila v hlavě jen jeho, a tak jí bylo dopředu vše odpuštěno. Ne, Tamara se na rozdíl od ostatních nepočítá, i kdyby na něj dělala zamilované oči od rána do večera, protože by z toho měla náramnou legraci. Nikdy ve skutečnosti nevěděl, kdy to myslí vážně a kdy v něm vidí toho zatraceného Joffreye, kterého mu byl čert dlužen.

Angelika se pod jeho mrazivým pohledem neklidně ošila, měla pocit, jako by se Alexandr díval na kořist, kterou chce mermomocí ulovit, ale které ještě dává šanci k úniku. Kdo z koho. „Já neuteču, na to zapomeň," promlouvala k němu Angelika v duchu, ale už jí začínalo docházet, že to není ďábelský zjev ostříleného piráta naklonovaného s modelem z časopisu Vogue, čím Alexandr děsí lidi.

„Prosím," vyzval ji, když procházeli dveřmi. Teprve až pak si Angelika uvědomila, že kulhá. Nebylo to nijak výrazné a ani nepoužíval hůl, „jako House," ušklíbla se. „To by mi tak ještě scházelo, pracovat pro House." Ale jiné, nezachytitelné myšlenky, které si snad ani neuvědomovala, se stále snažily vypátrat podobnost s někým jiným, jehož příběh zde již byl naznačen, kdyby ho Angelika tak vzdorovitě neignorovala. Ale k netušenému Alexandrovu štěstí se ničeho nedopátraly.
Když Alexandr představil Angeliku všem pracovníkům, kteří se potutelně usmívali, zavedl ji zpět na sekretariát a předal jí do schopných rukou Jaroslavy Novákové. Tamara tam už netrpělivě přešlapovala, protože slibovanou půlhodinu už dávno překročili.
...

Asi po dalších čtyřech hodinách byla Angelika milostivě propuštěna domů. Neváhala ani minutu.

Po příjezdu sebou plácla na pohodlný gauč a ani se nenamáhala s vysvlékáním. Ležela, zírajíc do stropu a přemýšlela o tom ďábelském muži, ke kterému se jeho zaměstnanci chovali s nenucenou lehkostí pramenící snad ze sebejistoty dobře prováděné práce? A přitom zde stále zůstávala zachovaná atmosféra úcty, kterou zcela přirozeně drželi ke svému šéfovi.

Byl jako rozený vůdce, který si nemusel nic vynucovat příkazy a zákazy, protože jeho inteligentní pracovníci, kterými se dokázal obklopit, se tak prostě rozhodli. Ale nebyla to parta kamarádů, kteří by spolu chodili na pivo, tak to nebylo. A přesto i na tohle dokázala Angelika žárlit, protože pro ni si zatím žádné vlídné slovo nebo pohled nevyhradil. Přemýšlela, proč jí to tak vadí, protože to je naprosto logické, když jí vlastně vůbec nezná. „Nevím, co jsem čekala," zabručela, jako by si chtěla sama sobě vynadat.

„Jenže, nesmíš zapomenout na toho koňáka!" připomněla si rázně. „Vážně bys chtěla, aby si tě všimnul zrovna v takové chvíli? Nechtěla, tak vidíš."

Právě při jejím příchodu se zrovna odehrávala nepříjemná epizoda, kdy se jednomu mladíkovi starajícímu se o koně stala docela prekérní věc. Zaběhnul se mu jeden z plnokrevných hřebců. Angelika stále cítila upřímný soucit s červenajícím se a koktajícím mladíkem, který si ani netroufnul odlepit oči od země.

„Jako bych na jeho místě stála já. Vždyť může být stejně starý."

A přitom Alexandr neřekl ani slovo! Jen ten jeho tichý nesouhlas, když nařizoval, aby svolali všechny chlapy a vydali se toho koně hledat, mluvil za všechno. Sám celou výpravu vedl, a to byl důvod, proč se tak zdrželi. Netrvalo to dlouho a hřebce našli. Ale to, co Angelice zatím unikalo, bylo to, proč vlastně Alexandr mladíkovi nic neřekl.

„Bylo to, jako by všichni věděli, proč je to takový průšvih," pomyslela si.

Netušila, zatím, že celý resort je vlastně neustále připravený i na neočekávaný příjezd vybrané klientely. I když se nejednalo o zrovna bůhvíjak výdělečný podnik, sám o sobě byl místem, kde se nejčastěji navazovala důležitá partnerství. Klienti si sem přijížděli odpočinout, uniknout shonu a neutuchajícímu zájmu médií. Jediná příjezdová cesta byla přísně hlídaná, a i když náhodou přijel neohlášený host, nikdy nemohl být nezvaný. A právě za tento klid, prostor a bezpečí byli klienti ochotni zaplati nemalé sumy. Ovšem, s dokonalým servisem, který neobsahoval volně pobíhajícího a možná i splašeného hřebce. Klient, kterému by se zde stalo něco nepříjemného, nebo dokonce zdraví ohrožujícího, by sem už nikdy nepřijel. A hlavně, v Čechách se prostě nic neutají. Lidově řečeno „všechno se rozkecá". Tohle byl svět, který Angelika ještě nepoznala, ale to se mělo změnit.

Angelika se stále cítila nepříjemně, když si na mladíka vzpomněla. Přesto jí však udivovala pokora, se kterou němou výčitku přijal. Ten kluk nevypadal jako hlupák, Naopak, inteligence mu koukala z očí, ale jeho tetování táhnoucí se od zápěstí až někam vysoko pod rukáv trička mluvilo o nespoutané povaze. A přesto se tam žádný ze zaměstnanců nebál o místo. Všichni se spojili, aby mladíkovi pomohli a zažehnali hrozící nebezpečí, a to bylo něco, co Angelika dosud nezažila.

„Tak, kdo je tady ve skutečnosti ďábel?" Z mysli se jí stále nepodařilo vyhnat tu tetinu neúprosnou poznámku.

Jenže Alexandr, jak se zdá, není průzračná povaha. Je jako pokrový hráč, který sice baví své spoluhráče komediantským střídáním výrazů tváře, ale ve skutečnosti se za tou maskou skrývá tvář velice talentovaného herce. Přemýšlela, jestli si to ti jeho zaměstnanci uvědomují.

„Kdo ví, jestli na to přišla i Tamara!" Triumfovala v myšlenkách sama sebe. A to jí přitom ani na mysl nepřišlo, jak si ti zaměstnanci pobaveně usmívali.

Kdyby si na to vzpomněla a pokoušela se to rozklíčovat, možná by jí do práce už nikdo nedostal. Tamařiny fantasie se už prostě roznesly po celém podniku. Je ovšem pravda, že to nebylo až tak těžké anebo cílené. Tamara svou vášeň pro knihy Angelika nikdy netajila a snadno nakazila i ostatní, kteří už zjistili, že je často lepší neodporovat a spolupracovat. Šetří to čas, nervy a energii.

Tenhle příběh nepřekonatelné lásky byl jako tajný spojovací prvek mezi zaměstnanci, jako podhoubí, z něhož vycházely i krásné architektonické stavební nebo zahradní prvky, které zdobily celý resort. Záhadným a nečekaným způsobem se zde propojovala Francie krále Slunce s moderní, ale útulnou architekturou. Dokonalost schovaná v detailech. Někde zdůrazněná a vystavená na odiv, jinde potlačená až na samotný prvek jemného dekoru. Okázalost nevystavovaná na odiv neznalým očím. Jen pouze ti, kteří v ní žili, jí dokázali rozpoznat a ocenit. Zdánlivý paradox ve spojení nespojovatelného, načančaného Versailles se strohostí a elegancí Tugendhat.

„Pane jo," povzdechla si, „vždyť, já to plácám všechno dohromady. Blázním, blázním... jsem bláznivá...jsem..." zakryla si rukou ústa.

„Blbost." Prohlásila kategoricky.

„Nic na něm není!" Přesvědčovala samu sebe.

„Kromě hustých, vlnitých, černých vlasů, které vypadají tak hebké na dotek? Nebo ta jeho zjizvená tvář, které ty jizvy dodávají lehce potměšilý výraz, jako by věděl víc, než ve skutečnosti říká? Nebo ty černohnědé oči, jako u Edwarda, když má hlad? Aha, tady to je. Už z něj dělám upíra. Teď už zbývá počkat, až mu po lovu zezlátnou oči a jsem doma."

„A, nebo zčervenaj," dodal tichý hlásek vzadu v hlavě.

„Ne, ne" pokračovala v monologu.

„Spíš krásný Damon Savatore," zasnila se. „Až na ty oči." Kochala se představou půvabného Iana Somerhaldera. „No, jasně, rozhodně Damon. Edward v sobě démona potlačuje, kdežto Damon ho využívá dle potřeby. Damon, Damon – co když to je ten ďábel, kterého teta myslela? I jméno by sedělo."

Angelika si připomněla scénu s Tamarou, když jí byli navštívit v její kanceláři. Angeliku docela překvapilo, že ta kancelář je celkem opravdovou kanceláří, pravda, zavalenou kupou papírů, letáků, ověšená nástěnkami s kalendáři s důležitými daty kdoví čeho. Asi čekala něco jiného, jen nevěděla přesně, co.

Když vešli dovnitř, Tamara vzhlédla a zase zalapala po dechu.

„To už je ohrané," pomyslela si Angelika a div nezívla nudou.

Zato Alexandr se přidušeně rozesmál, protože teď měl pocit, že ví přesně, že Tamara je opravdu a stále překvapená Angeličiným zjevem. Bylo teď tak jednoduché jí škádlit, čemuž prostě nemohl odolat. Alexandr si užíval roli obdivovatele a Tamara z toho byla úplně v háji, protože velice dobře věděla, že si to zasloužila. Ale vzpamatovala se rychle a začala si téhle nečekané pozornosti užívat, což patřilo mezi jedny z jejích několika obdivuhodných vlastností. Zato Angelika zažívala trapný pocit, že se jí to jednak netýká a druhak, že to té Tamaře prostě závidí. Viděla Alexandrovu tvář tak, jak by jí chtěla vidět ona sama a v úplně jiné situaci.
A zase to cítila.

„Nebudu to poslouchat," dupla v rozhořčení sama nad sebou. Tenhle monolog, který až do morku kostí rozebíral její pocity, se jí ani trochu nelíbil. Nejistota, co cítí, nebo že by snad nejistota z toho, co cítí on? „Cítí něco? Co?" Angelika by si nejraději zacpala uši, kdyby jí ty myšlenky nezněly přímo v hlavě.

„Ticho! Ticho!" křičela v duchu, zavřela oči a zakryla si v mysli uši. „Jako by to pomohlo," mohl by se ušklíbnout leckterý škodolibý hlásek, možná ten její vnitřní, který jí teď pro změnu dopodrobna vykresloval představu Alexandrovy štíhlé a svalnaté postavy uvězněné v černých kalhotách a volné košili s rozhalenkou.

„On to dělá schválně, takhle si představuju..." Angelika prudce vzhlédla a pohlédla na řadu knih v polici, které jí její drahá matinka darovala s tím, aby věděla, po kom má jméno. Sama Angelika ty knihy ani pořádně nečetla. Něco málo tušila, ale pravdou bylo, že mezi knihomoly by jí zařadit opravdu nemohli.

Angelika rezignovala. Načala si láhev dobrého Chardonnay, vytáhla všechny knihy a k tomu si on-line pustila Upíří deníky. „Nezbývá než se vydat do boje. Na zdraví, mami." Pozvedla sklenku a upila prvním z řady doušků, které jí ten večer čekaly.
....

Druhého dne ráno. Nervozita z oblékání opadla. Angelika si už první den udělala docela přesný obrázek o tom, co na sebe. Alexandr, a vlastně ani Jaroslava Nováková, jí ohledně oblékání žádné přesné instrukce nedali. Asi je uspokojilo to, co měla na sobě hned ten první den.

Včera se nestihla ani nalíčit, jak spěchala, a tak si dneska dala obzvlášť záležet. Zvolila jenom jemný make-up a světlé stíny s linkami a řasenkou. Možná, že kdyby tušila, že takhle se víc přiblíží své jmenovkyni ztvárněné ve filmu, tak by si to už provždy rozmyslela. Jenže jediné, co Angelika dokázala nosit v hlavě, byl Alexandr. Nemohla se dočkat, až ho znovu uvidí. Jaké pak bylo její zklamání, když zjistila, že do práce nedorazil.

Nemohla tušit, že příčinou jeho absence byla ona sama.

Na Alexandra udělala Angelika dojem. Byl skvělým znalcem lidských povah, které dokázal s téměř stoprocentní jistotou odhalit na první pohled a Angelika ho svojí bezelstností docela odzbrojila. Už si ani nevzpomínal, kdy naposledy potkal člověka, jako je ona. V jeho světě se andělé nevyskytovali.

„Ne," zavrtěl hlavou nad svými pochmurnými úvahami. „Na jednoho anděla jsem zapomněl." Se zahanbením si uvědomil, že už jeho zář ani nevnímá. Marně si snažil uvědomit, kdy se jeho srdce tak zatvrdilo. „Měl bych se sebou něco udělat. Vždyť já už ani nevnímám lidi okolo sebe," zasmušil se a přejel si rukou přes oči.

Celé odpoledne a večer přemýšlel jenom o ní. Její medově zbarvené vlasy měly hodně nevšední odstín, ale z barvení jí nepodezíral. Stejně jako ty její průzračné zelené oči, které ho až sváděly k myšlence, že nosí kontaktní čočky. Což by dohromady byla pěkná blbost, když do práce přišla nenalíčená. Některé věci prostě patří k sobě a umělá, ale nenalíčená kráska to opravdu není.

„Angelika Sedmá," Tamara ho dobře odhadla, „a to jen z jednoho jediného pohledu na ní". Dodal si ve své opilecké samomluvě. Ta mrňavá, protivná, nemožná ženská, která ho stále otravovala a s chutí si užívala jeho nenáviděného jména, věděla velice dobře, že tahle dívka s tváří Madony je přesně Alexandrův typ. Už mu bylo nad slunce jasné, že mu těma svýma modrošedýma očima maluje zářivětemnou Peyrakovskou budoucnost. Ale co si tak Alexandr matně pamatoval z filmů, které ho jednoho vlahého večera po dokončení prací na resortu před jeho otevřením donutila shlédnout, protože dobře věděla, že s knížkama u něj neuspěje, jejich společná budoucnost nevypadala zrovna idylicky.

„Už blbnu."
Seděl u sklenice silného portského vína, ale netušil kolikátá už to je. Pohlédl na řadu prázdných lahví, o kterých už nevěděl, jestli tu už byly nebo ne a uchechtl se. Za chvíli dočista odpadnul.
...

Druhý den ráno bylo poněkud bolavé, stejně, jako jeho vzpomínky z předchozího večera mlhavé. Když se probral z bezvědomí tak zjistil, že usnul s hlavou na stole.

„Kvůli ženský," ucedil mezi zuby. A rozhodl se, že si dneska zaslouží neplánované volno.

V práci se tomu nikdo nedivil. Všichni byli zvyklí pracovat samostatně a nepotřebovali po těch letech už žádné zvláštní vedení. A vzhledem k tomu, že to byl šéf, tak si nikdo netroufnul ani nic namítat.

Angelika seděla v kanceláři a usilovně se snažila odfiltrovat Jaroslavin nikdy nekončící monolog. Hlavou se jí toulali vzpomínky na první díl Angeliky – Markýzy andělů. Zbaběle se rozhodla pro starou zkrácenou verzi, i když jí maminka vybavila i novým, rozšířeným vydáním. Ale teď už přemýšlela, jestli to nebyla chyba.

„Musím se podívat do toho nového výtisku, docela by mě zajímalo, jak doopravdy proběhlo to jejich první setkání. A co si vlastně Angelika myslela, když poprvé Peyraka uviděla," mumlala si pro sebe. „Tahle tam bylo jen, jak byl jeho obličej nehezký, jako jeho chůze. Rty silné a tvář bez vousů. To jsem se toho dozvěděla." Pokračovala v samomluvě. Ale pak jí napadnul ten správný spásný nápad, že by se mohla podívat na net, jak vypadal ten herec, který ho hrál ve filmu.

Vygooglila si přímo heslo Angelika a vyjelo jí v obrázcích i několik fotek s Joffreyem. A jak tak stále brouzdala a hledala informace o jméně herce, vůbec nepostřehla, že jí za zády stojí Tamara. Ne, že by jí Tamara cíleně špízlovala, ale jelikož stojí Angeličin stůl přímo u dveří, prošla prostě okolo a periferním viděním zahlédla notoricky známé obrázky.

„Fotky!" vyjekla Tamara, div ne nahlas. „Slíbila jsem holkám ty fotky!" A pak jí poněkud zamrazilo při pomyšlení na to, kdyby Angelika najela na www. angelique.cz, což by se pochopitelně mohlo dost dobře stát a malér by byl na světě. Ale pak se Tamaře docela ulevilo, probírali Angeliku a Alexandra ve fikcích a spíš to vypadalo jako „co by bylo, kdyby", než skutečná realita. Tomu by beztak nikdo nevěřil.

„Ještě, že tam jsem pod nickem," vydechla si úlevou a nenápadně si přitom otřela zpocené čelo. „Musím varovat holky, aby si daly pozor na pusu. Nerada bych, kdyby se to Angeliky nějak dotklo, taky by se mi to dvakrát nelíbilo," uznala Tamara.

„Ehm. Slečno Sedmá, omlouvám se, ale potřebovala bych Vaši fotku na služební průkaz. A také by se mi hodila nějaká méně formální do kroniky," vymýšlela Tamara honem strategii, jak získat ty správné vypovídající obrázky. Žádná kronika samozřejmě neexistovala, a ani by z bezpečnostních důvodů neprošla, ale o tom nemusela Angelika zrovna vědět.

Angelika sice vzhlédla, ale její poněkud zamlžené oči nedokázaly Tamaru zaostřit. Pro tohle však měla Tamara ohromné pochopení, při pohledu na Roberta Hosseina prožívala něco navlas podobného.

„Prosím?" vypískla Angelika.

Tamara sice trochu znejistěla, jestli její lež není přeci jenom příliš průhledná, ale pak se rozhodla pro přímočarou drzost, která jediná působí snad dostatečně pravdivě a svoji žádost s klidem zopakovala.

„Ano, samozřejmě. Ale já žádnou fotku u sebe nemám," odvětila Angelika, když se jí vyjasnilo.
„To nevadí," dodala honem Tamara jen, aby nepropásla tu jedinečnou příležitost ke zdárnému lovu. „To se lehce zařídí."

Fotku na služebák pořídila snadno a rychle, ale pak odtáhla Angeliku do zahrady, kde její část byla přeci jenom více francouzská než ostatní. S potěšením kvitovala, že Angelika je dneska úžasně stylově nalíčená!

Ale Tamara si obezřetně dávala pozor jen, aby ani slůvkem nenaznačila Angeličinu případnou podobu s Michelkou. Ne, že by byla úplně stejná jako Michele, vlastně byla ve skutečnosti ještě hezčí. Což v Tamaře kupodivu ani žádnou zvláštní žárlivost nevyvolávalo, protože sama na blondýny opravdu nebyla. A jestli by osobně chtěla nějak vypadat, tak by asi dávala přednost vzhledu Julianny Margulies z Mlh Avalonu, jejíž příběh v ní zanechával nepochopitelný nostalgický pocit.

Když nacvakala relativně dostatečný počet fotek, o kterém se domnívala, že by ani nemusel v Angelice vzbudit nežádoucí pochybnost o smyslu celé akce, se zcela nespolečensky rozloučila a nechala Angeliku napospas sobě samé. Koneckonců, měla něco důležitějšího na práci než sledovat Angeličinu dokonalost.

„Hm, jak to, že mě ani nezajímá, jaká doopravdy je?" napadlo Tamaru najednou a docela se při té myšlence zhrozila sama ze sebe. „Napravím to, ale jen když se ukáže, že z toho něco bude. Holek se tu už vystřídalo hodně a Alexandr s žádnou dlouho nevydržel. Zjev a jméno Angelika ještě nezaručuje, že teď to bude jiné!" Odpověděla si rázně a pádila směrem ke svojí kanceláři.

Angelika se pro změnu vrátit nechtěla vůbec. Vlastně jí docela vyhovovalo, že měla důvod se vytratit z nepřehlédnutelné přítomnosti Jaroslavy Novákové. Rozhodla se místo toho pro průzkum zahrady. V tomhle citovém rozpoložení jí zastihnul onen mladík ze stájí.

„Ahoj," zazubil se. Jeho oříškové oči zářily čertovskými plamínky, dokonalý úsměv zdobily ještě dokonalejší zuby, které svítily svojí bělostí ve sluncem ošlehané tváři, a jeho docela drobná a štíhlá až šlachovitá postava přesahující jen zlehka Angeličinu výšku, s překvapivě širokými rameny vyplňujícími úchvatným způsobem jeho bílé tričko, a nohy do „o" dosvědčovaly jeho zvolenou profesi.

„Docela slušné bicepsy," polkla Angelika naprázdno, ale „nahlas" jen překvapeně zírala. „Kde, že je ten červenající se kluk ze včerejška?" Místo něj tu teď stál sebejistý špinavý blonďák s výrazným nosem a s polodlouhými vlnícími se vlasy staženými do culíku. Angelika si stačila už jen pomyslet, že je tu nějak moc modelů na jednom místě.

„Ahoj," odpověděla a se zájmem si začala prohlížet jeho tetování. Naštěstí nepředstavovalo nic konkrétního nebo identifikovatelného, a tak se Angelika vyhnula pocitu trapnosti.

„Já jsem Angelika."

„Mikuláš," řekl a dodal „koukám, že nejsem jediný, koho rodiče obšťastnili naprosto nemožným jménem," opět se zazubil. „Ale preferuju přezdívku Nicky, jako od Nicolase, chápeš? Asi mi to připadá míň směšný," pokrčil rameny a hodil po Angelice dalším reklamním úsměvem.

„Panebože, fakt jako Nicolas? Teda, Mikuláš..., teda Nicolas?" koktala nevěřícně Angelika, protože si z prvního dílu Angeliky dobře vybavovala, že Nicolas mohl být její první.

„Ano," uklonil se Nicky s rošťáckým úsměvem, který nenechal nikoho na pochybách, že si naprosto přesně uvědomuje, na co teď Angelika myslela.

Koneckonců, Tamařinu důkladnému školení ohledně genia loci resortu, které Tamara podřídila důsledně právě knihám Angelika, neuniknul nikdo. Dokonce i architekti se museli podřídit, díky čemuž tu právě vznikla ta neuvěřitelná kombinace Francie Ludvíka XIV. a nadčasového moderního klasicismu Tugendhatky obklopeného zahradami ve stejném duchu. Alexandr jí v tomhle ponechal volnou ruku a nechal jí v klidu řádit, přičemž vždycky nenápadně, ale nekompromisně zabraňoval těm nejhorším katastrofám proti obecně přijatelnému vkusu, který vyznávala většina současným stylem políbených potenciálních klientů.

Nicky si prohlížel Angeliku a musel uznat, že tuhle by si klidně dal říct. „A ani by mě nemuseli nutit," ušklíbnul se.

„Stačí jen naznačit a jsem jen tvůj." Padnul jí komediantsky k nohám a rozpřáhnul náruč.

„Píšu si tě do pořadníku," rozesmála se Angelika.

„A na jaké místo?" stačil ještě zavolat Nicky, ale to už Angelika byla v prachu.

Angelika se dosmála, ale nevěděla, jestli se spíš nemá naštvat. Ale protože se ještě nerozhodla, tak se rozhodla, že celou záležitost prozatím odloží.

„Uvidíme, co se z Nickyho vyklube," dumala. Jenže když se jí před očima zjevila Alexandrova temná tvář, věděla s jistotou, že Mikuláš alias Nicky, má prostě smůlu. A, že jí vlastně vždycky měl, protože vedle Alexandra by jí prostě měl každý.

„A, to je fakt nespravedlivé," uznala, ale ve skutečnosti jí to ani trochu nevadilo.
...

Kdyby Alexandr jen drobet tušil, že už se mu tu kolem Angeliky slétají supi, nezůstával by tak lehkomyslně doma. Ale k jeho nemalému překvapení to měl brzy zjistit.

Den se chýlil ke svému nezadržitelnému konci a, i když se obecně tvrdilo, že má 24 hodin, připadalo všem, že to nemůže být pravda. Část informované populace to odhadovala tak na 20 a část na méně než 16. Pravdou bylo, že podle nějakých vědeckých průzkumů v utajované izolované jeskyni by aktuální délka dne měla být mezi 16 a 17 hodinami, což všichni považovali za naprosto šílené vzhledem k tomu, že pracovní doba se adekvátně nezkrátila a oni pak absolutně nic nemůžou stihnout. Zvlášť, když by člověku prý vyhovovala délka dne 25 hodin. O tom, ale neměla většina populace ani tušení a žila si dál svým hektickým životním stylem.

Ať už byl ten den jakkoliv dlouhý, Alexandr jej strávil planým přemýšlením o Angelice v souvislosti se svým vlastním životem.

„Možná nastal čas, aby ses konečně usadil," pronesl nahlas, když stál na zápraží své dobře ukryté chaty/domu v jejímž skvěle vybaveném sklípku prospal celou předešlou noc.

Zarostlý a nemytý, ve včerejším zmačkaném oblečení budil dokonalý dojem zhýralce.

Ze zamyšlení ho probralo zvonění mobilu, jehož dojemná filmová melodie ze seriálu Firefly ohlašovala Tamařino volání. Ne, že by si snad sám dobrovolně nahrál zrovna něco takového, i když uznal, že zrovna tahle píseň má rozhodně něco do sebe, ale neprozřetelně půjčil Tamaře telefon do ruky. To bylo tehdy, když si soukromě ve dvou oslavovali slavností dokončení resortu a zbývalo jim už jen nabrat zaměstnance. Pamatoval si dobře, jak se už Tamaře docela slušně pletl jazyk, když se mu pokoušela nastínit svojí ideální vizi ráje. A právě při téhle příležitosti mu nastavila tohle unikátní zvonění pro její příchozí hovory.

Jenže teď to opravdu neměla být Tamara, o kom chtěl přemýšlet.

Nevrle to zvednul.

„Alexi, zítra přijede Paleček," varovala ho.

„Sám, nebo s někým?"

„Mám obavy, že si zamluvil tři apartmány. Asi bude mít víc než jen jeden doprovod."

Karel Paleček byl známý svým hlubokým zaujetím pro mnohoženství, kterým se na veřejnosti vůbec netajil. V médiích už proběhla zpráva, že jedna z jeho veřejně známých milenek už ten jeho životní styl nevydýchala a vyklidila pole.
Alexandr byl sám dost zvědavý, jak tenhle Palečkův život dopadne.

Sám vyznával styl jedné milenky v určitém čase. Kolikrát už ho Tamara zachraňovala před zhrzenými milenkami, když hrála jeho žárlivou stálici, která mu přišla na nevěru. Až na to, že v tom hraní byla tak strašně přesvědčivá, že jí na to často skočil i sám Alexandr. Ovšem díky tomu ho pak ty zhrzené milenky spíš litovaly, a ještě mu nabízely přístřeší, když se bude chtít před tou fúrií ukrýt. Nemohly pochopit, proč s ní stále zůstává, když to není ani jeho manželka. Ale na tohle si Alexandr dokázal vždy vymyslet nějaký hodně vážný důvod. Ženy pak i nadále zůstávaly jeho přítelkyněmi, potají doufajíc, že si to jednou rozmyslí a vrátí se k nim.

Kdyby jen tušily, že právě nyní se v jeho životě objevila dívka s průzračnýma očima lesní víly, která se na něj podívala takovým pohledem, že by jí nejraději k nohám položil celý svět a ona by nikdy ani nezapochybovala, že by to nedokázal. A Alexandr náhle věděl, že jeho život už nebude stejný, jako dřív.

...
Angelika si doma opět vytáhla první díl Angeliky, avšak tentokrát to nové, úplné vydání. Možná to byla ta její dobře vyvinutá intuice, která jí říkala, že právě tohle teď potřebuje.
...
Tamara se pro změnu tulila ke svému „Desgrezovi", jak mu potají přezdívala, a byla šťastná, že je jen obyčejným advokátem, nevlastnícím žádné velké podniky, které by jí mohly postavit do světel ramp. Ne, nezáviděla Angelice Alexandra, protože to nebyl život pro ni. Ráda zůstane jeho přítelkyní, pokud to osud dovolí. I když, právě jí napadla poněkud poťouchlá strategie, jak si celou tuhle záležitost bezvadně užít. Aspoň do doby, než dojde ke katastrofě. „Ale třeba to budou mít v tomhle životě jinak," zazněl Tamaře v hlavě tichý hlásek. 

Hlavní stránka                 Následující díl

 První namluvený díl najdete na youtube zde.