Od mého dopisovatele Carlomana:

O PŮVODU HORY KLOKOTSKÉ 

 Výňatky a citace v textu jsou převzaty z brožury „Dějiny Hory Klokotské“, sepsané roku 1868, autorem P. Janem Hulakovským, bývalým sídelním kaplanem v Klokotech. Brožura sama je druhým vydáním z roku 1901, nakladatelem a knihkupcem Václavem Krausem z Tábora a text byl upraven Josefem Thirem, kooperatorem táborským, v témže roce.

Text mimo citace je vlastním textem autora článku. Citace samotné jsou vždy vypsány kursívou v podobě přímé řeči, tj. s uvozovkami a zkratkou ( cit. ), včetně uvedení čísla citovaného rozsahu stran uvedené brožury.

Na západ od města Tábora, při silnici směrem na Písek nachází se vesnička Klokoty se známým poutním kostelem ( dříve klášterem ) stejného jména.
Dnes je tato vesnička, díky městské zástavbě táborského sídliště a vilek postavených od 60. let 20.století po současnost, již součástí města Tábora. Nicméně jde o místo natolik podivuhodné a historicky zajímavé ( nejen z hlediska křesťanství ), že by bylo pohříchu nespravedlivé, pokud by jeho vlastní historie zůstala opomenuta.
Vždyť ono místo samotné má vlastní historii, byť v mnoha ohledech bylo součástí historie města Tábora. Nicméně Klokotský poutní kostel a nejbližší okolí získalo vlastní „genius loci“ a nebýt po staletí ve stínu husitské metropole, mohlo by žít vlastním slavným životem v historii Království Českého.

Tak tedy nahlédněme do malé brožury, jež je dílem výše uvedeného autora, vlasteneckého kněze P.Jana Hulakovského.

Kapitola I. „ Původ Hory Klokotské“, str. 9 – 12
Cit.- „ Na západ od kr. města Tábora po pravém břehu šedovlné Lužnice uzříš Horu, odkudž překrásná ti kyne vyhlídka, jak na město Tábor, tak na útěšné údolí Lužnické.Toto majíc po levé straně řetěz půvabných hájů a lesík pod jménem Pintovka známých a po hory, kteráž nese jméno Hora Klokotská, čili Klokoty, poněvadž prý původně křovinami klokočovými veskrze zarostlá byla aneb – jak věc pravdě podobnější jest – proto tak zvaná, že tam zřídlo dobré vody klokotá.“

Tolik tedy slovo autora brožurky k vysvětlení možného původu názvu samotného místa, jakož i poutního kostela a přilehlé vesnice.

O původu kostela a vesničky samotné, uvádí Jan Hulakovský toto:

Cit. „ původ jak chrámu tak osady klade pověst do šedé dávnověkosti. Rytíř Koten, který na protějším kůželovitém kopci pevný hrad z kamene a vápna Kotnův hrad, člil Kotnov byl vystavěl, položil prý i na této hoře Klokotské základ k rozsáhlému sídlu nejen proto, že tu poloha byla půvabná, nýbrž proto, že vysoká planina na temeni hory se rozkládající dosti pohodlného místa k usídlení poskytovala. Než pán Kotnova byv předčasnou smrtí uchvácen nemohl záměr svůj více uvésti ve skutek.“

Rytíř Koten pochopitelně uvažoval jako pravý válečník a měl určitě více na mysli polohu hory Klokotské z pohledu strategie obléhání. Vzdálenost takového dostatečně vysokého a pro pozice možných obléhatelů naprosto ideálního místa nemohl ponechat bez povšimnutí.
Ještě dnes, kdy je okolí Klokotského kostela vydatně zalesněno, lze si představit, jaké šance by měli případní obléhatelé, kdyby na postupně se svažující planině postavili tábořiště, sami chráněni bezmála jako sám obléhaný hrad, údolím Tismenického potoka.
Je nasnadě, že tato skutečnost by pro posádku hradu Kotnov znamenala, že jejich počáteční výhoda polohy hradu by se mohla takto stát jejich vlastní pastí. Ba co víc, pokud by obléhatelé postavili na samý okraj planiny, nad údolím Tismenického potoka obléhací stroje, nejlépe velké praky, odstřelování hradu by se stalo snadným a bez rizika možného výpadu posádky Kotnova, neboť ta sama by musela překonat strmé svahy údolí Tismenického potoka, což by zajisté nebylo možné provést bleskovým, překvapivým přepadem. 

Věž hradu Kotnov a Bechyňská brána

I když je namístě zde podotknout, že dnes již víme, že název hradu nepochází od dávného rytíře Kotneva, ale od keltského oppida s názvem Cotnis.
Dokladem je nález obdivuhodně zachovalé sošky kance, při archeologických průzkumech v této oblasti. Kanec v této podobě symbolizuje tradiční „totemové“ ( ochranné ) zvíře kmene Bójů.
Poté se již král Přemysl Otakar II. pokusil obnovit zde osídlení a vybudoval zde město Hradiště a pravděpodobně i hrad se zkomoleným názvem – „Kotnov“. Město s královským hradem se stálou posádkou mělo zřejmě plnit jednak úlohu ostrahy kupeckých cest z Rakouska, směrem na Prahu, jednak bylo jasným symbolem královské moci na území Vítkovců, kteří měli s uznáním královské ( a později i císařské ) svrchovanosti vždy problém.

O dalším osudu tohoto místa autor brožury dále píše –

Cit. „Teprvé za dob jednoho z potomků ( Chvalboje ) vystavěli sobě lidé ve službě pánův z Kotnova stojící v háji klokočovitém malé dřevěné chatrče, které ustavičně se rozmnožovaly, neb příjemná poloha hory byla příčinou, že rok od roku více rodin i od jinud sem přibylých sídlem se zde rozkládaly.Tyto pak vykořenivše křoviny klokočové pustá místa obracely v půdu úrodnou i úhlednější příbytky sobě stavěly a tak povstal městys Klokoč či Klokot zvaný s hradem téhož jména, jež bezpochyby páni z Kotnova byli vystavěli a i první krajinu tu v držení měli.
Tak daleko sahají pověsti o nichž P.J. Hynek, bývalý duchovní na Klokotech ve svém rukopise tvrdí, že čerpány jsou ze starého, moly prožraného rukopisu pod názvem: Memorabilia ecclesiae parochialis Klokotensis ab. Ao. 1621, kterýž bohužel přišel k ztracení."

Výše uvedený text je tedy potvrzením mé vlastní domněnky o možném strategickém využití Klokotské hory, při možném nepřátelském obléhání hradu Kotnov. Dokonce je zde zmíněn nejen městys ( tedy nikoliv malá vesnička ), ale i hrad, jenž byl dokonalým předsunutým opěrným bodem pánů z Kotnova, či spíše později Přemysla Otakara II.
Autor navíc uvádí i zdroj této legendy, nejedná se tedy o jeho vlastní úvahu, nebo pouhé převyprávění pověsti interpretované formou ústní lidové slovesnosti.
Dále autor předkládá již více historických faktů, vážících se ke Klokotům.

Cit. „ S větší pravdě podobností však tvrditi lze, že na Klokotech, ne-li původně dojista již v 12.století sídleli mocní Vítkovci, kteří krajinu zdejší a celé poříčí Lužnice, Nežárky a hoření Vltavy drželi a jichžto nejstarší známý předek Vítek na Prčicích blízkých r.1169 seděl a u dvora krále Vladislava úřad nejvyššího truksasa zastával.
Najisto určitých zpráv o Klokotech máme v dějinách domácích teprv r.1220 v listině, kterou Vítek z Prčic ves Kojetín klášteru Milevskému daroval.
Vítek z Klokot, bez pochyby bratr Vítka Prčického, podepsal toto darování jakožto první svědek a za ním teprv pět jiných Vítkovců svědčí.“

Troufám si tvrdit, že ze spíše jednalo o syna, nebo ještě pravděpodobněji vnuka nežli o bratra. Jednak z důvodu letopočtu, kdy byla listina vydána ( v porovnání s výše uvedeným rokem panování zakladatele rodu Vítka z Prčice – rozdíl 51 let !), jednak pochybuji, že by v jednom rodu existovali v jedné časové rovině dva bratři téhož jména, lišící se pouze sídelním přídomkem.
Nicméně autor pokračuje v historických faktech:

Cit. „ Vítek Klokotský zdá se, že držel též Hradiště hrad, nebo l. 1232 nacházíme Vítka z Hradiště; možná také, že Vítek Hradišťský byl synem nebo bratrem Vítka Klokotského."

Jak vidno, z přehršle rodinných příslušníků rodu Vítkovců, měl už i autor brožurky, P. Jan Hulakovský , jak se dnes říká „v hlavě hokej“.
Nicméně uvedená historická fakta jasně dokládají starobylost celé lokality, daleko převyšující, co do historie i samotné město Tábor, ba i mnohá další česká i moravská města.
Legendární Vítkovci, z nichž se později stali tzv. „ páni z Růže“, včetně nejznámějších pozdějších Rožmberků, jakoby dali „do vínku“ onomu místu, oné lokalitě punc originality, a jak jsem výš předeslal, i vlastní „ genius loci“, který se udržel do dnešních dnů, byť byl dozajista ovlivněn pozdějšími událostmi, obzvláště ve spojitosti s husity a husitskými válkami.

Pokračujme však dále slovy P.Hulakovského –

Cit. „ Smutný osud, který postihl r. 1268, nové město Hradiště ( město velmi záhy, i přes podporu jeho zakladatele, Přemysla Otakara II. bylo opuštěno a zpustlo ), zdá se, že nezasáhl Klokoty, nebo l.1272 a 1274 jmenuje se v listinách Ojíř z Klokot, též Vítkovec.
Kde hrad těchto Klokotských Vítkovců stál, nelze nyní více určitě stanoviti, zdá se však, že na hoře, která nade „dobrou vodou“ se vznáší, aspoň tomu nasvědčuje poloha i pověsť, že před lety jistý soused oraje na tamní půdě, propadl se v prohlubeň sklepu se podobající, kteráž nyní ovšem zanešena jest a místo, kde se nacházela, naprosto určiti se nedá.“

Na rozdíl od P.Hulakovského, my již nyní po 143 letech můžeme lokalizovat alespoň místo, kde se nacházela hlavní obranná věž klokotského hradu, tzv. „donžon“, jež byla v dobách zlaté éry gotických hradů „srdcem“ celého opevnění.
Po věži zbyl homolovitý pahorek a dokonce prastaré kamenné schody. Tento pahorek byl později zahrnut do tzv. „křížové cesty“ a byl přetvořen katolickou církví do podoby symbolické Kalvárie, včetně kamenného kříže s ukřižovaným Ježíšem a plechovými kříži s dvěma příslovečnými „lotry po levici i po pravici“ .
Do dnešních dnů se zachoval pouze kamenný kříž s Kristem.
Pahorek se skutečně nalézá poblíž pramene „Dobré vody“, jemuž vévodí kaple, zasvěcená Mariánskému kultu, která navíc rovněž v rámci zmíněné „křížové cesty“ symbolizuje Boží hrob a vzkříšení Spasitele. Samotný pahorek se nalézá cca 100 metrů od zdi klokotského hřbitova, nyní je zcela zarostlý a kvůli rozšíření plochy hřbitova a přistavění nové zdi je zarostlá a zastavěná i cesta, která k němu původně vedla.

Pokud si budete chtít pahorek – Kalvárii, s kamennými schody, které s největší pravděpodobností pamatují Jana Žižku, ne-li samotné Vítkovce prohlédnout, budete se muset vydat kolem hřbitovní zdi, po poli, poté zahnete cestou kolem hřbitovní zdi vlevo a dojdete k prastarým dubům zcela vlevo, tyčícími se nad srázem nad řekou Lužnicí.
Poznávacím znamením Vám budiž jeden z kamenných soklů „zastavení na křížové cestě“, s dřevěnou plastikou, znázorňující samotný akt Ježíšova ukřižování.
Pokud stojíte u tohoto kamenného soklu a dáte se po téměř zarostlé pěšince doprava, směrem k prameni Dobré vody, po cca 50 metrech uvidíte vlevo, onen zmínění pahorek a ony prastaré schody, po nichž lze s trochou šikovnosti vystoupat na přírodní plošinu na vrcholu pahorku, nebo chcete-li na „Kalvárii“.

Nyní ještě zpět k výkladu P.Hulakovského o historii Klokot samotných.

Cit. „ Ve XIV.století Vítkovci na Klokotech již více se nepřipomínají: rozrodili se tehdáž v pět četných rodů a právě Klokoty na rozhraní byly dvou větví Vítkovských: pánů z Ústí Sazemova nad Lužnicí, jejichžto jedna ratolest na hradě Hradišti sídlo měla a pánů z Rozmberka, kteří blízké Příběnice drželi, ku kterýmžto Příběnicím mimo jiné vesnice též Klokoty náležely."

Kapitola II. se zabývá historií a původem obrazu Panny Marie od dobré vody na Klokotech – touto kapitolou bych se rád zabýval v možném pozdějším samostatném článku. Nyní bych se rád soustředil pouze na historii samotných Klokot a tak tedy přejděme na následující kapitolu.

Kapitola III. – Původ kostela Panny Marie, str. 16 - 21

Na úvod budiž řečeno, že z této kapitoly se pokusím „vypreparovat“ pouze historické události a data bez náboženského patosu, jímž je dílko, vzhledem k povolání jeho autora poněkud „prošpikováno“.
Tak tedy – slovo má P. Hulakovský :

Cit. „ Kaple Panny Marie u dobré vody stala se brzy oblíbeným místečkem četných poutníků, kteří rok od roku vždy u větším počtu se shromaždovali, tak že záhy pomýšleno na to, vystavěti zde kostel s duchovní správou…. .
Aby však zřídlo dobré vody stavbou neutrpělo neb nezaniklo, položen základ ke kostelu as tisíc kroků na východ od kaple Panny Marie a takovou pílí o něm pracováno, že nový chrám prý již r. 1392 – 15. srpna na den na nebevzetí Panny Marie posvěcen a tamtéž obraz Panny Marie z kapličky u dobré vody od katolického duchovenstva z města Oustí přenesen a na hlavním oltáři k uctívání vystaven byl.“ 

Tato informace je skutečně přelomová, neboť za dob mého dětství ( 70.léta 20.století ), až po „žhavou“ současnost byly historické události kolem poutního kostela vždy pěkně chronologicky seřazeny a jak mnozí tehdejší historikové, tak i katolická církev zastávali názor, že nejprve vznikl kostel ( chrám ) na hoře Klokotské a kaplička byla vybudována až později, v rámci již zmíněné „křížové cesty“, určené pro každoroční náboženské poutě.
Aby těch „ novinek“ nebylo málo, P. Hulakovský pokračuje :

Cit. „Nadání kostela dobrovolnými dary a pozemky od osadníků musilo hned z počátku býti dosti značné, tak že ne-li již dříve, zajisté r.1396 farním kostelem se samotným knězem býti musel, neboť máme z tohoto roku zcela určitou zprávu o kostele o faře Klokotské, kde „plebanus in Klokot“ ( farář na Klokotech ), uvedl nově ustanoveného rektora špitálu Ústského, bývalého to kaplana kostela Hradištského, Mikuláše.“

Tak vida, z původní domněnky historiků 20.století o malé vesničce s kostelíkem a farou, kterou proslavil až Jan Žižka, a to hromadnou exekucí příslušníků sektářské komuny „Adamitů“, se náhle z dějin vynořuje samostatný městys, se svojí vlastní historií, který by mohl býti bez nadsázky považován za tehdejší centrum kultury a obchodu, jakož i duchovní správy.

Další informace se týkají právě zmíněných „Adamitů“. A jsou to opět informace, které celé tehdejší kauze dávají trochu jinou tvář a podstatně jiné skutečnosti, hovořící ve prospěch Jana Žižky a jeho táboritů.

Než-li dáme slovo znovu P. J. Hulakovskému a jím citovaným historickým pramenům, dovolím si shrnout doposud „známé poznatky“ o této sektě. Informace jsou natolik kusé, že vždy dávaly spíše prostor nejrůznějším dohadům, teoriím a zavádějícím výkladům.

Adamité pak byli během staletí vnímáni buď jako partička výstředních exhibicionistů, nebo jako mírumilovní političtí odpůrci „příliš radikálních a surových“ táboritů, v čele s Janem Žižkou, po případně jako jakási hippie komuna, vyznavačů volné lásky a tolerance, očekávající odevzdaně na „Konec časů“, neboli konec starého a nespravedlivého světa a ujíždějící na extaktických stavech vyvolaných buď oživenými šamanskými praktikami předkřesťanského světa, nebo pomocí konzumací lysohlávek a jiných přírodních halucinogenních drog.

Nic není vzdálenější skutečnosti, než je tato posledně uvedená představa.
Pokud bychom se chtěli podržet této veskrze zcestné představy, pak prosím, vězte, že spíše než komuna „dětí květin“ usilujících o nenásilný boj za mír a lásku, byly Adamité typově podobní svým jednáním a přístupem k okolí nechvalně proslulé „Rodině“ kolem Charlese Mansona.
Před P. Hulakovským dejme prostor současným renomovaným nezávislým historikům, konkrétně Aleši Česalovi, Otomaru Dvořákovi a Vladimíru Mátlovi, takto autorům mnoha naprosto bezprecedentních knih o české historii.
V jejich první společné knize – „ Utajené dějiny Čech – I.díl – Od pravěku do roku 1435“, uvádějí v kapitole pod názvem „Ďábel puštěný ze řetězu“, na straně 289, slova kronikáře té doby , Vavřince z Březové , cituji :

Cit. „V noci vraždili a ve dne smilnili.“

Samotní autoři této knihy pak k tomu dle historických kronik uvádějí na vysvětlenou toto:

Cit. „ Je zajímavé, že po jejím vyhnání z Tábora ( v dubnu 1421 ) se tato radikální skupina vrátila do okolí Jindřichova Hradce, kde kdysi všechno začalo. Obsadili ostrov v řece Lužnici u Veselí, zde tančili nazí v extázi kolem ohňů, hromadně souložili, koupali se v Lužnici a pak s příchodem půlnoci( tzv.“přelom času“ ) vyráželi do okolí zapalovat, rozbíjet a vraždit. Eneáš Silvius zaznamenal, že čtyřicet adamitů s tasenými meči odešlo do sousedních vesnic a pobilo víc než dvě stě venkovanů, včetně žen a dětí až po novorozence.“

Tolik tedy současní nezávislí historikové, pánové Česal, Dvořák a Mátl. Nyní má slovo opět P.J. Hulakovský :

Cit. „ Klokoty zůstaly bez pochyby ještě i po smutné události, s kterouž potkalo město Oustí

( městečko bylo vypáleno svými obyvateli, z nichž většina odešla na Tábor a nový dědičný pán, pan Prokop z Ústí, na rozdíl od svých kališnických příbuzných, zapřisáhlý pronásledovatel husitů, byl zaživa rozčtvrcen – pozn.autora textu ), osadou katolickou až do roku 1421, kteréhož roku na jaře ukázali se ponejprv na Hoře Klokotské sektáři Adamité zvaní, v lesích se zdržujíce. Mezi Dražicemi ( obec nedaleko Klokot, ležící při silnici na Písek – pozn.autora textu ) a řekou – jak praví Palacký, měli kdes opevněné ležení…. .

Jakmile však Žižka vůdce Táborův tehdáž v Berouně vévodící doslechl se o Adamitech na Hoře Klokotské se roztahující a neplechy tropících, vytáhl s silným vojskem proti nim. I jali jich – jak Bartoloměj Paprocký ( kronikář – pozn.autora textu ) doslovně svědčí – na den sv.Jiří padesáte obojího pohlaví a opět přivedeno dvaceti pět, kteříž všichni ohněm života zbaveni, mezi nimi dva kněží, Burian Štraus a Petr Kaniš – a dále, jak praví Paprocký, že se někteří, té roty na Táboře skryli, ale Žižka, jak se o nich dozvěděl, hned ji poručil zjímati a v Klokotech do fary vehnati a zapáliti.“

Jak je tedy z textu patrné, pravda o sektě Adamitů se přiklání rozhodně na stranu výše uvedených autorů knihy „Utajené dějiny Čech“ a potvrzuje svědectví všech tří uvedených kronikářů té doby. Jednalo se o bandu zločinců neštítících se ničeho, ani vraždy dětí a jejich údajný „nepřekonatelný“ odpor k husitské demokracii na Táboře, také dostal vážné trhliny, neboť jak je výše uvedeno, když byli pronásledováni, nečinilo jim nejmenší potíže ukrýt se přímo na Táboře a takříkajíc „ splynout s davem“.

Po přihlédnutí k těmto okolnostem, bych celou Žižkovu akci proti Adamitům srovnal s novodobým zátahem policie proti organizovanému zločinu a navíc se dle mého přesvědčení zde Jan Žižka projevil nejen jako dobrý vojevůdce a stratég, ale i jako politický pragmatik, neboť již ve svém XV. století věděl, že jakákoliv extrémní forma ultralevice, stojící na teorii zmaru a totální anarchie a chaosu je každé společnosti veskrze nebezpečná a v zájmu zachování stability a řádu je třeba tyto formy potlačovat a jejich představitele tvrdě a nemilosrdně ničit.

Navíc informace obsažené ve větě o tom , že –

Cit. „na den sv.Jiří padesáte obojího pohlaví a opět přivedeno dvaceti pět, kteříž všichni ohněm života zbaveni, mezi nimi dva kněží, Burian Štraus a Petr Kaniš..“

Takto popsaná událost evidentně obsahuje dvě časové roviny – nejprve bylo zatčeno padesát sektářů obojího pohlaví – zde se ještě nemluví o nějaké exekuci.
Později však bylo přivedeno – „opět“ – dvacet pět sektářů, včetně jejich kněží, kteří byli následně upáleni na Klokotské hoře.
Logicky z toho vyplývá, že pokud těch upálených Adamitů nebylo po prvním zátahu 75, pak byla nejprve zkoumán stupeň a závažnost jejich provinění a posléze jich polovina usvědčených, včetně jejích vůdců byla popravena.
Ta číslovka ( 75 ) mi v tomto případě příliš nesedí, neboť všechny dostupné zdroje se shodují na čísle pozajímaných sektářů při prvním zátahu pozoruhodně stejně – bylo jich prý 50.

To se navíc potvrdilo i zde, ústy a psaným svědectvím tehdejšího kronikáře Bartoloměje Paprockého.
Takže ve světle této informace se celá akce táboritů na popud a pod velením Jana Žižky jeví nikoliv jako jakási nepřijatelná náboženská genocida, nýbrž pro mnohé jistě překvapivě vykazuje rysy pokusu o vykonání spravedlnosti, se snahou neuplatňovat princip „kolektivní viny“, ale dobrat se skutečných provinění jednotlivých osob.

Zajímavá je rovněž zmínka o jménech dvou kněží, kteří byli zároveň i vůdci zmíněných sektářů.
Ve všech učebnicích dějepisu, v historických studiích, literárních nebo filmových dílech, zabývajících se historickými osobnostmi husitského hnutí figurují vždy dvě jména – Petr Kániš a Petr Bydlinský.
Dokonce i ulice v mém rodném Táboře, jsou pojmenovány po těchto dvou osobnostech.
Avšak zde je zmínka pouze o Petru Kanišovi ( i když v krátce znějící podobě jeho příjmení ) . Namísto Petra Bydlinského je zde zmíněn jistý Burian Štraus !

Lze s úspěchem pochybovat, že by toto jméno tehdejšímu kronikáři a svědku celé události Bartoloměji Paprockému se nechtěně podařilo zkomolit.
Lze chápat pokrácení jména Kániš na krátce znějící Kaniš, ale záměna jména Bydlinský za Štrause je hodně nepochopitelné.
Navíc zajímavé je i to, že jde o německy znějící jméno. Že by nějaký „soudruh“ z Německé říše Římské ?
Nebo to má znamenat, že mezi tábority byli i jiné národnosti, než jenom Češi?
Samozřejmě nechci ani naznačovat, že by táborité byli snad multikulturní společností, jméno zní sice německy, ale je uvedeno v počeštěné formě.
Nicméně i tak jde o zcela novou postavu v celé kauze. Alespoň tedy pro mne.

Ale pokračujme o historii Klokot z pera P.Jana Hulakovského, který ještě předznamenává

Cit. „ Vojsko Žižkovo poplenivši i městys Klokoty položilo se na protější hoře táborem a rozbilo zde stany své, na jichž místě ještě téhož roku vůdce Žižka domy vystavěti a celý tábor vysokou zdí obehnati kázal, z něhož povstalo nynější krajské město, od původu svého nesoucí jméno Tábor.“

Tak tohle je další „darda“ ! Založení města Tábora je ve všech učebnicích a historických studiích a knihách datováno do roku 1420 ( i když v některých dřívějších publikacích bývalo uváděno, že město Tábor bylo založeno kolem roku 1420 ).
Ale zde se hovoří o založení Tábora až po exekuci s Adamity, kteří se ovšem na Klokotech objevili na jaře 1421.
Podle tohoto výše uvedeného textu by tedy muselo dojít k založení města Tábor někdy koncem léta, nebo na podzim roku 1421 !
Proč by také Jan Žižka do té doby ( jak píše J.Hulakovský ) –

Cit. „ … Žižka vůdce Táborův tehdáž v Berouně vévodící…“

sídlil namísto v Táboře, v dosti vzdáleném Berouně, odkud vyrazil s husitským vojskem proti Adamitům ?

Ale ještě výše je citace tehdejšího kronikáře Paprockého, který tvrdí, že ti z Adamitů, kteří unikli první vlně zatýkání se ukryli na Táboře.
Na první pohled evidentní „renonc“ v datování. Ale zároveň mne napadlo, že kolem hradu Kotnov, byly zbytky města Hradiště, které posloužily částečně jako úkryt a výchozí stavby a zčásti jako stavební materiál pro nové město Tábor.
Nebo i tato verze, kterou mne učili ve škole a která je uváděná v mnoha publikacích – mj. i v již zmíněných „Utajených dějinách Čech“ ( str.286 ), veskrze mylná a uprchlí Adamité se ukrývali nikoliv v Táboře, coby městě, nýbrž v ruinách právě již zubem času poničeného Hradiště ?
Toto jsou otázky, které přetrvávají a které „nahlodávají“ i ty informace, jež dosud byly považovány za nemněné !

Kapitola IV. – Další dějiny až do roku 1720 – str. 21 – 24.

Další kapitoly jsou veskrze, až na malé výjimky, seznamem jednotlivých sídelních kaplanů a kněží, úřadujících na Klokotech. Z textu jsem si dovolil vybrat historická data, jež vystihují osud uvedené lokality po skončení husitských válek. A troufám si tvrdit, že šlo i tak o mnohé, historicky zajímavé informace.

Tak tedy – opět citace z dílka P.J.Hulakovského –

Cit. „ Jakmile se Táboři na Táboře usadili, zajisté netrpěli v blízkých Klokotech žádných katolíků,to víme o Dražicích a Malšicích a výslovně zaznamenáno jest, že daleko široko vůkol Tábora netrpěli, aby jinde, než na Táboře lid k službám božím se shromažďoval. Proto z té doby o kostele a vůbec o Klokotech žádných zaručených zpráv nemáme. Teprv r.1520 opět zmínka se děje v knize útrpné ( kniha popravčí, kam byly zaneseny výslechy a celé tehdejší soudní procesy – pozn.autora textu ), o kostelíku Klokotském, kdežto přec jisto jest, že Klokoty zůstaly obydleny, neboť máme urbář města Tábora z roku 1503, kde poplatníci s vykázanými pololetými platy výslovně se jmenují a jichž 30 bylo a pět mlýnů pod Klokoty.

Kdy tento kostelíček vystavěn byl, nelze určiti, ač pověst o tom dí, že as v druhé polovici 15.věku, kdy náboženské nepokoje poněkud byly utichly, někteří ctitelové Panny Marie, bezpochyby katolíci, odjinud do Klokot se přistěhovavší, jakož i o jistém Jeanu se vypravuje, od něhož jeden dvůr až posud „Žanův dvůr“ se jmenuje – a s povolením primátorův na Táboře novou kapličku na témž místě, kde nynější chrám stojí, stavěli.
Historických zpráv z té doby se dokona nedostává. Toliko Eneáš ( Eneáš Silvius – výše uvedený ve spojitosti s Adamity – kronikář – pozn.autora textu ), zmiňuje se, že ač na Táboře nalezl zuřivé Tábority, přec v příbytku jednoho měšťana viděl překrásný obraz Panny Marie.“

Tak vida – evidentně ono tolik proklamované husitské „obrazoborectví“ nebylo zřejmě ničím jiným, než výjimečným výstřelkem husitské chudiny, takového toho středověkého „lumpenproletariátu“, nebo to může znamenat, že programové ničení obrazů a relikvií, spojených obsahově a významově s katolickou opozicí bylo v pozdější interpretaci husitských bouří dodatečně „ naimplantováno“.
Hádejte kým ?

P.Hulakovský pokračuje –

Cit. „ Když král Ferdinand ustav od hněvu proti Táborům městu nejprve privileje králem Zikmundem udělené, nýbrž i zboží druhdy k městu Oustí náležící navrátil, byly i Klokoty v obecné jmění zahrnuty. Od času pak, kde strana katolíků převahu ve městě dosáhla, lnuli i obyvatelé Táborští velikou úctou a důvěrou k Panně Marii na Hoře Klokotské a to tím více, poněvadž až do r.1620 žádného katolického kněze nebylo. Teprvé téhož roku obdrželi od arcibiskupa Pražského, kněze Ondřeje Kokra co administratora, kterýž o svátcích Marianských v Klokotském chrámu velké služby Boží odbýval.
Nastalým v následujících letech nedůstatkem světských kněží připadla duchovní správa na Hoře Klokotské jakož i na Táboře řeholníkům premonstratenského kláštera Strahova v Praze, kteříž na Tábor administratora, na Horu Klokotskou však jen výpomocného kaplana dosazovali. První administrator z toho kláštera byl r. 1648 Anselmus Crasmi.

Posledním z tohoto kláštera byl Hroznata Želivský, kterýž stav se r.1672 administratorem na Táboře ještě téhož roku zemřel a v hrobce děkanského kostela v Táboře pochován jest.
Téhož roku 1672 byli arcibiskupem Pražským hrabětem z Valdsteinů světští kněží a první mezi nimi Vácslav Grubius co administratoři na Tábor a na Klokoty dosazeni, což trvalo až do roku 1679, kteréžho roku Klokoty byvše co samostatné panství od obce Táborské odtrženy povolením císaře Leopolda I. na španělského preláta benediktinův jménem Didacus Canvero v ceně 4000 českých grošův odprodány.

Když v roce 1680 vypukl v Čechách strašný mor, padla i většina kněží řeholníkův na Hoře Klokotské této záhubné nemoci za obět, tak že od té doby jen dva duchovní přisluhovali ( tj. sloužili mše – pozn.autora textu ).

Roku 1702 byl chrám Klokotský od benediktinův vydatnou pomocí přečetných dobrodinců vyjma hlavní oltář v témž způsobu zvětšen a upraven, v jakémž stavu do dnešního dne se nachází.
Roku 1705 byl prelát Didacus co c.k. dvorní rada do Vídně povolán a to bylo příčinou, že správu konventu Klokotského benediktínům kláštera „ Mölku“ v Rakousích postoupil, jejichž prelát Berthold řeholníky své na Horu Klokotskou dosazoval, za několik let ale statky klášterní, bezpochyby za příčinou veliké vzdálenosti od matičního kláštera prodal opět obci Táborské, již do dnešního dne náleží.
Roku 1720 za císaře Karla VI.byla administratura Táborská na děkanství povýšena. Prvním děkanem byl Josef Jahoda, kterýž dne 25.července byl instalován a až do r.1726 žil.“

Takto je popsána historie Klokotského chrámu a později kláštera až do avízovaného roku 1720. Co následovalo, jaké události se udály, jež poznamenaly historii Klokot a potažmo i Tábora , povíme si v následujícím chronologickém přehledu, s případnými poznámkami.

Cit. „ Roku 1744 vtrhli totiž Prušáci velikou mocí válečnou vedeni svým největším vojevůdcem a králem Bedřichem do země české… Když první voje nepřátelské blížily se již k Chýnovu, tu děkan Táborský uschovav z chrámu na Klokotech veškeré klenoty zlaté a stříbrné, obraz Panny Marie do děkanství přenesl a tam kdesi tajně pod zemí skryl… .
Dne 24.září Prusové obléhajíce Tábor město zapálili, nic méně od rakouského vojska u Klokot poraženi na hlavu brzy odtáhli.“

No prosím, bitva s pruskou armádou, možná dokonce rozhodující v celém tažení a u Klokot ?
Zajímavé je, že není nikde v učebnicích ani běžně přístupných historických studiích zmiňována ( alespoň já jsem dosud neměl to štěstí ).
Přitom určitě nešlo o nějakou drobnou šarvátku, z textu P. J. Hulakovského vyplývá, že šlo o naprosto regulérní bitvu!
Na rozdíl o jiných slavných bojišť ( Slavkov, Hradec Králové ) zde není ani pomník ani plaketa nebo socha připomínající onu událost.
I kdyby to jen byla bitva, jedna z mnoha, během pruské kampaně, i tak by si tato událost zasloužila nějakou připomínku.
Když už si tedy český národ připomíná kdejakou bezvýznamnou potyčku – viz. např. srážku vzbouřených sedláků s císařským vojskem u Chlumce nad Cidlinou !

Ale tato zkušenost s pruskou armádou nebyla jediná.

Jak Hulakovský píše dále –

Cit. „ Podobně jako tehda, byly i r. 1866 klenoty oltáře Klokotského, dne 5. července po bitvě u Králové Hradce opět před Prušáky sebrány a na Táboře uschovány…. .“

Další kapitoly se zabývají, jak jsem se již zmínil, informacemi o jednotlivých sloužících světských kněží a také o jmenovitých dárcích, z řad šlechty i měšťanstva z Tábora i odjinud.
Také je zde velice zajímavá „ reportáž“ z odkrytí a průzkumu hrobky pod podlahou hlavního klokotského chrámu. Průzkum byl patrně proveden někdy před rokem 1868, kdy byla brožurka prvně vydána. Bohužel bližší dataci text neobsahuje a ani jej nelze z uvedených dat odvodit alespoň přibližně.

Abychom však neukončili celé vyprávění o historii Klokotského kláštera a poutního kostela takto pochmurně, vybral jsem z této veskrze zajímavé knížečky i jednu událost dokládající, že lidská povaha a obzvláště v Čechách se nemění.

Tak tedy naposled dejme slovo autorovi malé, ale opravdu zajímavé publikace, bývalému sídelnímu kaplanovi v Klokotech Janu Hulakovskému –

Cit. „ Mezi četnými navštěvovateli z vysokého rodu byla i císařovna Marie Teresie, kteráž za svého pobytu na Táboře i na Hoře Klokotské pobožnost konala a na tuto památku tehdejšímu děkanu Táborskému Pavlu Klášterskému zlatou podobiznu Klokotské Panny Marie na zlatém řetězu 62 dukátů těžkém darem poslala. Děkan Táborský však ji obrazu Klokotskému daroval, želeti jen jest, že tato drahocenná památka nevyzpytatelným způsobem zmizela ( ! ).“

Závist 30.5.2011

Autor textu a citací nejen z díla
J.Hulakovského

Carloman

Tento článek, nebo jeho výňatky, vyjma citovaných statí, může být kopírován a použit pouze s písemně potvrzeným souhlasem autora článku.