Kysučtí Gorali v Bukovině

První písemná zmínka o Bukovině pochází z roku 1392. V roce 1774 její území obsadila rakouská armáda a o rok později se Bukovina stala součástí habsburské monarchie. Po roce 1918 byla pak začleněná do Rumunska. Roku 1944 její severní část získal Sovětský svaz, jižní část zůstala Rumunsku. Od roku 1991 je severní Bukovina součástí Ukrajiny. V rumunské části Bukoviny dodnes žijí potomkové Slováků, ale i Goralů z Kysuc, kteří se na její území začali stěhovat začátkem 19. Století. Ve starší, zejména polské historiografii byli nazývaní Čadecki gorali, sami si však říkali Slovioki. Dodnes používají své nářečí a praktikují některé zvyky, které si jejich předkové přinesli ze svého rodiště.

Důvodem stěhování Goralů z Kysuc do Bukoviny byl nedostatek obživy a vidina lepšího výdělku a života v Dolní zemi. Podnětem na jejich stěhování na území Bukoviny bylo zabezpečení pracovních sil pro sklárnu postavenou v roce 1793 nedaleko města Černovice, podle kterého dostala nově založená obec název Stará Huta. Její majitel Kriegsahber poslal své lidi do Trenčianskej stolice, aby získali kvalitní pracovní sílu, hlavně silné muže na kácení stromů v okolních lesích pro potřeby výroby „potaše“.

Roku 1803 se na cestu do Bukoviny vydalo asi 20 až 25 rodin, dohromady okolo 100 obyvatel. Pocházeli z obcí Oščadnice, Skalité, Čierne, ale byli mezi nimi i rodiny z jiných vesnic, například Krásna nad Kysucou, pravděpodobně i z Horelice. „Kysučania“ po příchodu do nové domoviny založili vedle Starej Huty vesnici Krasna. Byla to první sloviocká lokalita na daném území.

Další skupiny obyvatel z Kysuc přicházeli do Bukoviny po povodni roku 1813 a po neúrodných letech 1816-1817. Usadili se ve vesnicích, kde již žili jejich příbuzní, nebo jiní Slovioki. Někteří dosídlili lokality vylidněné odchodem části rumunského obyvatelstva do Moldavska. Když byla ve sklárně ve Starej Hute v roce 1817 zastavená výroba pro nerentabilitu a vytěžení okolních lesů, menší část Sloviokov se usadila v Novej Hute. Ostatní odcházeli do dalších míst v Bukovině, hlavně do Tereblača, Banilova, Hlibokej a Panky. Nedostatek práce a rozrůstající se rodiny, které měli 5 až 10 dětí, byly důvodem jejich dalšího stěhování do jižní Bukoviny. V roce 1834 odešlo z Hlibokej 30 sloviockých rodin a založilo obec Ples. Další roku 1836 založili vesnici Nový Solonec. Na podzim 1841 dostalo 40 sloviockých rodin z Tereblača pozemky při řece Humor a začátkem roku 1842 založili vesnici Poiana Micului. Její obyvatelé „gvarili po našemu“ (goralsky), známá je i jejich lidová píseň „Mikulan, Mikulan, veru ja če rada mam“.

V roce 1850 už bylo na území Bukoviny 25 lokalit, které natrvalo obývali Slovioki, a 5 lokalit, ve kterých tvořili menšinu. V roce 1890 žilo v obci Nový Solonec 889 obyvatel, z toho 725 Slováků (potomků Goralů z Kysuc), kteří kvůli svému nářečí byli ve statistickém seznamu nesprávně označení jako Poláci. Rovněž bylo zapsaných 214 Slováků v obci Pleš, kde s nimi žil také jeden Rumun. V letech 1895-1900 se menší část Sloviokov z Poiany Micului odstěhovalo do Bosny a odtud někteří odešli do Brazílie. Další po vypálení obce německými vojáky roku 1944 odešli v rámci repatriace do Československa (1946-1947). Do Polska odešla část těch, kteří se v důsledku intenzivní polonizace polskými kněžími a učiteli považovali za Poláky, ostatní zůstali v Rumunsku. Pouze nepatrné procento z nich se v současnosti hlásí ke slovenskému původu.

Citace z knihy Gorali - veĺká kniha o Goralech Oravy, Liptova a Kysúc
Str. 161-163
Překlad Taťána Ješetová