Parní elektrárna Tábor

Nový průvodce po elektrické dráze z Tábora do Bechyně

v Táboře 2023

Vydali České dráhy, a. s. a Spolek Bechyňské dráhy, z. s.

Autoři Taťána Ješetová a kolektiv

Krausův průvodce z roku 1903, citace:

"K výrobě elektrického proudu, k pohonu dráhy potřebného, zřízena byla na pravém břehu Lužnice v km. 1 1/2 po levé straně místní dráhy, centrální elektrická stanice, kterou možno z viaduktu dobře viděti, zejména jede-li se od Bechyně.

V elektrárně této vyvozuje se proud stejnosměrný jak pro pohon dráhy Táborsko-Bechyňské, tak i pro osvětlování této dráhy a mimo to pro osvětlování města Tábora.

Elektrárna je uvnitř rozdělena na 4 místnosti: Kotelnu, strojovnu, akkumulátorovnu a skladiště.

V kotelně jsou postaveny 3 kotly systému "Tischbein" po 80 m2 topné plochy s přehřívači, na 11 atm. přetlaku. Voda ke kotlům a kondensátorům přivádí se ze řeky Lužnice filtrační jímkou, na břehu jím vystavěnou, přívodným kanálem do studny před elektrárnou, odkud vedou příslušná potrubí k napáječce.

Ve strojovně stojí 3 stojaté parní stroje s kondensací o výkonech 120 HP se 190 obrátkami za minutu. Stroje tyto moderní konstrukce, dodány byly akciovou strojírnou "dř. Daněk a spol." v Karlíně.

Pro pohon dráhy jsou ve strojovně 2 dynamoelektrické stroje na 1 400 volt napjetí, řemeny připnuté na příslušné parní stroje. Dynama tato jsou derrivační stroje dvoukolově s prstencovým vinutím v drážkách.

S těmito dynamoelektrickými stroji jsou podružnými řemeny spojeny a poháněny dynamiky ku zvyšování napjetí, v sekci z Malšic do Bechyně, na 110 volt.

V akkumulátorovně centrály u Lužnice je 700 článků systému Tudorovna ve dvou odděleních a kapacitě 123-171 ampérových hodin při 1 až 3 hodinovém vybíjení. Akkumulátorová baterie je tak dimensována, že stačí s jedním dynamem pro dva plně zatížené vlaky (Křižíkovy vozy EM 400) na obou polovinách tratí v maximálních stoupáních. Plně zatížený vlak může vážiti 56 tun, t. j. motorový vůz o váze 20 tun a 2 normální plné vozy železniční po 18 tunách.

Pro osvětlování jsou ve strojovně postavena 2 dynama světelná na napjetí 500 volt s magnety 6polovými. Proud ode všech dynam je veden kabely pod dlažbou strojovny uloženými k rozvádějící desce z bílého mramoru umístěné v průčelí strojovny; na desce této jsou upevněny měřící a rozdělovací přístroje. Deska sama, duše celého zařízení, vyniká jednoduchou ale elegantní výpravou.

Proud pro osvětlování města Tábora má napjetí 500 volt a je veden do rotačního transformátoru, anebo do akumulátorů v prodružné elektrické stanici inž. Františka Křižíka, stojící na Novém městě Táborském u rybníka Jordánu (jedná se o tzv. Trafačku), odtud se pak rozvádí dále po městě k osvětlování, anebo motorickým účelům třídičem napjetí 2x220 volt.

Dotekové vedení na trati jest vrchní, pozůstávající ze dvou dotekových drátů měděných 9 mm. silných ve výši 5,5 m nad kolejnicemi. Veškeré vedení pak dotekové (dva dráty nad kolejemi), sesilovací i telefonní je zavěšeno na sloupech dřevěných impregnovaných a proti sobě latěmi ztužených. Rozvádění proudu na trati děje se třídičem, z něhož dvě větve tvoří dotekové dráty a třetí větev tvoří kolejnice vodivě spojené.

Proti udeření bleskem je vrchní vedení chráněno vždy po 1 000 metrech patentovanými bleskosvody, jimiž se nebezpečí úderu blesku naprosto ruší."

Citace z Nového průvodce po elektrické dráze z Tábora do Bechyně

"Budovu elektrárny při řece Lužnici v Táboře postavil táborský podnikatel Vincenc Tiebl na základě Křižíkova zadání. V elektrárně byly umístěny tři Tischbeinovy parní kotle dodané firmou Breitfeld a Daněk. Pára z nich se ohřívala na přehřívači na teplotu 320 stupňů a podvojným potrubím se odváděla do strojovny. Zde tři parní stroje poháněly pomocí řemenových převodů dynama. První stroj byl určen pro dráhu, druhé dva byly využity především pro osvětlení trati a města. Tímto způsobem byly rozvrženy fixní náklady na jejich provoz a zlevněna výroba elektrické energie.

Jednotlivé drážní stanice spojoval s centrální stanicí a vozovkou telefon s dvojitým vedením.

Jako záložní systém fungovaly akumulátorové baterie umístěné v podružné stanici.

Město nejprve uzavřelo s firmou Křižík smlouvu o dodávkách elektrického proudu. Koncese byla udělena na 50 let, ale už v roce 1905 se začalo uvažovat o převzetí elektrárny městem. Ve městě sloužilo ke svícení 18 obloukových lamp, 127 žárovek celonočních jednoduchých, 19 celonočních dvojitých, 51 půlnočních jednoduchých a 51 náhradních jednoduchých. Elektrické osvětlení bylo zavedeno v budovách c. k. berního úřadu, gymnázia, okresní nemocnice, městského divadla, ale také v soukromých domácnostech. Některé firmy odebíraly proud pouze pro pohon strojů. V podmínkách odběru el. energie bylo zvláště zvýhodněno odebírání proudu pro účely hybné a topné. Město Tábor nakonec elektrárnu i s příslušenstvím od Křižíka odkoupilo za 187 145 K 75 h v roce 1907.

V roce 1929 byly nahrazeny původní parní stroje naftovými motory. Elektrárna byla osazena transformátorem o napětí 320 kVa, čímž došlo k jejímu napojení na vysokonapěťovou síť a prakticky se z ní stala pouze měnírna."