Angelika de Peyrac

Marceline a Angelika

Básně prokleté básnířky Marceline Desbordes-Valomorové se mi dostaly do rukou po spoustu letech.

Když jsem knihu básní - "Žár lásky, lásky žal" - opět otevřela a pročítala si její básně, ihned jsem si některé z nich spojila "obrazy" právě s Angelikou.

Knihu "Žár lásky, lásky žal" vydal Československý spisovatel, Praha"

Přeložila: Anděla Janoušková

Jako bych jí v tu chvíli měla před očima...vílu, bloudící svou milovanou krajinou a naříkající pro svého milého (ve skutečnosti v knize však bloudila Paříží. Nezapomeňme, že jí v její rodné krajině považovali za vílu. Prostě byla spíše přírodním dítětem více než šlechtickým.)

Ta, jež se nesměje

Pastýřky šťastné, bosé,                     

jež mladé jilmy zvou

na jarní kvítí v rose

a vodu zpěvavou,

lákáte ve své reje

mé smutné šlépěje?

Kéž hlas váš rozesměje

tu, jež se nesměje.

Vodo, kde moje družky

zhlížet se napadlo,

sveď dolů z hor své stružky,

půjč jim své zrcadlo.

Potůčku, tvoje lkání

vábí mé šlépěje,

přiveď zas k pousmání

tu, jež se nesměje.

S vlaštovkou zpívala jsem, 

jaro zná zpěvy mé,

křídla však ztrácím časem,

s vesnou zpěv pomine.

Denice ve svém jase,

vrať se, ať okřeje,

ať zase usmívá se

ta, jež se nesměje!

A další báseň, která mi tohle její nešťastné období připomíná, kdy po popravě zemdlená na těle i na duchu bloudí Paříží je - "Planá růže".

Planá růže

Jsi sama, jako já, má prostá růže planá,

neboj se, nevztáhnu po tobě smělou dlaň:

jen křášli chvíli zem, rozkvétej netrhána,

jak něžný paprsek mou smutnou cestu chraň.

Když teplé vánky měkce usínají v stínu,

když zavře žhavý den své oči zemdlené,

když stíny dlouží se a barví list jak hlínu,

vzdychni a k sobě veď nejisté kroky mé.

Tvé čelo orosené chladnou dlaní temna

chce pláči zabránit a smutně kloní se:

do bílé cely je tvá vůně uzamčena,

večer tě změnil v barvě, změnil v obryse.

Utiš se, růžičko! Jenom co přijde ráno,

zas kalich otevřeš a novým ohněm vzpláš,

tvé vroucí poupě bude sluncem zulíbáno

a úsvit zas ti vrátí svatozář.

Květ světu cizí jsem a jak ty v stínu žiji,

když den mě opustil, ustoupím v noční chlad,

jdu tmavou nocí, druhý břeh však ozáří ji

paprskem naděje a čekám na návrat.

Tahle mi zase připoměla nešťastnou a násilnou smrt jejího malého syna Charlese-Henriho.

Citát z knihy Angelika se bouří:

(báseň je dole, pod citací)

"Žena, která s námahou vstávala v mlhavém ránu, opírala se o zeď a s vytřeštěným pohledem se rozhlížela kolem, už nikdy nebude ta, jež bojovala a doufala, neustále se znovu pozvedala před novými úkoly a novými láskami s nezničitelnou silou nádherné rostliny, která pod sebemenším paprskem slunce znovu rozkvete.

Tápala rukou, jak se mechanicky pokoušela přitáhnout si roztrhané šaty. Když si uvědomila, co se jí stalo, srdceryvně se rozplakala. Pronásledovaly ji pachy, doteky. Vlastní tělo jí nahánělo hrůzu.

Kolem ní ležela spousta mrtvol. Byli mezi nimi i vojáci v rudých uniformách. Nevnímala, že jsou mrtví. Děs, že se některý z nich zvedne, ji hnal ke schodišti. Nohy se jí podlamovaly, ale pomalu sestupovala. Před sebou uviděla ležet Barbe s dítětem v náručí.

Charles-Henri spal na prsou mrtvé chůvy. Angelika se zachvěla šílenou radostí. Sklonila se k němu, nevěřila vlastním očím. Stal se zázrak. Spal, jako umí spát jen dítě, uprostřed zničeného světa, víčka měl zavřená a dlouhé řasy vrhaly stín na obličej s usmívajícími se rty.

"Probuď se," řekla polohlasně, "probuď se, Charlesi-Henri."

Jenže on se neprobouzel. Lehce s ním zatřásla, aby otevřel oči.

Hlava mu padla dozadu jako hlava podřezané holubice a ona zahlédla na krku rozevřenou ránu, jíž unikl život.

Angelika namáhavě roztáhla náruč mrtvé služky a objala dítě. Přivinula je k sobě, bylo jí příjemné cítit jeho tíhu na rameni.

Dole prošla bez ohlédnutí scénou krveprolití, vyhýbala se mrtvolám, jako by překračovala nepatrné překážky, a vyšla do zahrady.

"Nejkrásnější lidské dítě..."

Už si nevzpomínala, kde tuhle větu slyšela.

"Nejkrásnější..."

S nedůvěřivou úzkostí si začínala uvědomovat jeho nehybnost, jeho neskutečnost, voskovou bělost kulaté tvářičky stejně liliově bledé jako dlouhá košile, kterou měl na sobě.

"Andělíčku můj, pojď ...Odnesu tě někam daleko...Odejdeme spolu. Budeš rád, viď? Budu si s tebou hrát..."

Slunce se zajiškřilo v zlatých hedvábných vláskách na jejích ramenou, ožily, rozevláté větrem.

"Ubohý chlapečku...Ubohý malý šlechtici."

str. 122-123, Angelika se bouří, A. a S. Golon, Český spisovatel, Praha

Hoře

Už nemám nic. Smrt vzala dítě mé

a milého mi dávno dálka vzala,

nestálost bych mu nepřisuzovala,

vždyť jen tu pochybnost mi osud nevezme.

Leč hošíčka, tu pýchu žití svého,

už jenom v bludných snách bych mohla potkat snad,

vždyť viděla jsem hasnout oči jeho,

jež ze sna neprobudí se mi vícekrát.

Jak malý nebešťan procházel touto zemí

s tváří i půvabem jitřního anděla.

Chtít splatit okamžik, jenž nade všechno je mi,

v pláči bych vůbec ustat nesměla.

Tys odešel, ty poklade můj malý,

ty zástavo mé lásky přesmutné.

Tvé oči, když se světlu otvíraly,

mým přiřkly pláč až do soudného dne.

K mé radosti ses na mne usmál právě

a ruce mé se vztáhly po tobě,

v tom štěstí sen mě ukolébal hravě...

Vzbudila jsem se na hrobě.

Ten okamžik mě bude trápit stále,

popsat jej neumím, a už bych nechtěla

zas prožít v duchu smrt tak nenadále!

Bože! To stačí jednou, abych umřela!

A tady pod květinami mě očekává,

tady s mým srdcem tlí i jeho nevinné.

Lituješ, lásko, zla, jež smršť tvá vyvolává?

Ne. - Ty jen prcháš nám, když štěstí pomine.

A když jsem si přečetla tuhle, ač je určená jinému "typu" otce, přesto právě tahle mi připoměla její druhé setkání s otcem Janem (Nieulským opatem), který jí vytáhl z bahna zloby a zla.

Citát z knihy Angelika se bouří:

(báseň je dole, pod citací)

"Využila jste moci své krásy a zavlekla jste muže do nenávisti, zločinů a vzpoury... A to se jmenujete Angelika...Dcera Andělů..."

V tom ho poznala.

"Bratr Jan! Otec Jan!...Ach, to vy jste přece kdysi...vy jste me tu noc odvedl do bezpečí své cely...Ano, to jste vy... Určitě Vy! Poznávám vaše zářící oči!"

Mlčky přikývl. Znovu viděl holčičku se zářivými vlasy, s jemnou nevinnou tvářičkou dítěte a současně rafinovanou tváří ženy, jejíž oči barvy jara ho zvědavě pozorovaly.

"Čisté dítě, co se to s vámi stalo?"

V Angeličině srdci se něco zlomilo.

"Strašně mi ublížili," šeptala, "ach, kdybyste věděl, bratře Jene, jak mi život ublížil:"

Pohlédl na obrovský krucifix visící na protější zdi.

"A Jemu? Jak ublížili Jemu?"

str. 184, Angelika se bouří, A. a S. Golon, Český spisovatel, Praha

Opadaný věneček

Vezmu svůj věneček zvadlý a opadaný

do zahrad otcových, kde květ smí znova žít.

Pláč klečící mé duše zalká zahradami.

Otec zná tajemství, jak bolest vyléčit.

Půjdu a řeknu mu slzami bolestnými:

"Hleď, já jsem trpěla..." On na mne pohlédne.

Čas půvab vzal mým dnům a tvář mou změnil s nimi,

leč otec pozná mě i v bídě bezedné.

A řekne: "To jsi ty, má duše zkormoucená?

Tvůj krok je mátožný, asi ti chybí zem.

Má drahá, já jsem Bůh. Zde pláč už místa nemá.

Měj dům i srdce mé! Pojď, odpočiň si v něm!

Ó něho! Bezpečí! Můj otče, skrytý jasem!

Tvé dítě plakalo a pláč až k tobě zněl!

A dostávám tě dnes, že v tebe doufala jsem,

a že je v rukách tvých, co chvat můj poztrácel.

Ty neodhodíš květ, když křehkou krásu ztratí,

tvá láska odpouští víc než zem nestálá.

A nevěrnou svou dceru jistě nezatratí,

ne že co prodala, že všechno rozdala.

Jen něžný marný stín, víc kéž mé jméno není,

kéž není příčinou strachu či utrpení!

A každý ubožák, jenž u mne léčil žal,

kéž by je nadlouho v svém srdci uchoval!