Gorali - Slovensko
Kysucko
- Stránka ve vývoji
Zakladatelé Poiany Micului pochází mimojiné z oblasti Kysucka, a jedná se původem o Goraly.
V roce 2015 jsme při naší cestě za kořeny do Oščadnice objevili knihu "Gorali", která popisuje život našich předků.
Horský lid ve znamení mušle
Národopisci znají goraly jako etnografickou skupinu, která žila či žije na slovenském, polském a českém pomezí od jihovýchodního Slezska po severní Spiš, jako i v malých komunitách na dalších částech Slovenska, v Polsku i na hranicích. Gorali mají vlastní nářečí a specifickou, nezaměnitelnou kulturu, odvozenou od valašského folklóru.
Gorali přišli zdaleka
Na území dnešního Žilinského kraje se Gorali vyskytují ve třech základních skupinách, jako kysučtí, beskydští a podtatranští Gorali, plus také na Liptovsku vesnice Velké a Malé Borové, Liptovská Lužná a Liptovská Teplička. Ano, nebyli tady od nepaměti, ale na Kysucku, v Oravě a v Liptově se usadili před staletími a pevně zde zakořenili do slovenské půdy, aby zde rozkošatili zelenou korunu naší kultury.
Původ Goralů dnes přitom stále není objasněný, i když se objevila hypotéza, že se jedná o potomky původního kmene Bílých Chorvatů, které ze střední Visly vytlačil na jih, hluboko do karpatského oblouku, polský kmen Lachů. Písemné záznamy zatím chybí. Objevují se až v období valašské kolonizace, všeobecně od druhé poloviny 15. století, v regionech Žilinské župy však pravděpodobně až od poloviny následujícího století.
Do této oblasti je pozvali šlechtici z rodů Turzovců, Ilešháziů, Suňogovců nebo Tököliců, kteří jim poskytli půdu, za kterou jim Goralé, od uplynutí určité doby od založení obcí, odváděli dvacátek z ovcí a poplatky za dobytek, odváděli sýr, bryndzu, lesní zvěřinu, výrobky z kůže a domácí sukno. S valaškou v ruce vykonávali strážní službu a těžké práce se sekerou a pilou v horách.
Přištěhovalci přišli z horských oblastí ležících mezi Západními, Jižními Karpaty a Transylvánskou pánví, tedy z území dnešního Polska, Ukrajiny a Rumunska, odkud je vyhnali těžké existenční poměry, dokonce i hrozba muslimské nadvlády.
Jaká musela být silná jejich naděje na zachování svého vyznání, vyhlídka na lepší život, na získání půdy, kterou nikdo z domácích nechtěl, když se po slibu od prospektorů vydali na dalekou cestu za hledáním nového domova?
Téměř dvě století proudili na území Žilinského kraje houfy goralských osadníků - odhodlaní muži a ženy kráčející unaveným krokem v prachu cest a brodící se přes sněhové závěje karpatských průsmyků, překonávající nekonečná nebezpečí po týdny a měsíce trvající pouti, se skromným majetkem naloženým na chatrných povozech, tažených spíš kravskými než koňskými spřeženími, provázané křikem výskajících dětí a nevelkými stády mečících ovcí a koz. Stali se tak v pravém slova smyslu poutníky na cestě za lepší budoucností o to víc, že putovali se silnou vírou.
I když odborníci nacházejí i jiná vysvětlení, není důvod nevěřit ve vzájemnou souvislost u mušlí svatého Jakuba, které zdobí klobouky zbožných poutníků po celé Evropě, a mušlemi, které nosili na svých kloboucích Goralové. I když zoologie rozlišuje mezi ulitami hřebenatky poutníků a "porcelánovca" Goralů, jde o ten samý symbol cesty za smyslem života. Vždyť, jak si můžeme vůbec vysvětlit, že na kloboucích kysuckých, oravských a liptovských Goralů, stovky kilometrů vzdálených od pobřeží, nečekaně vidíme mořské mušle?
"Mušle se na goralské klobouky dostali díky splavování dřeva po Dunajci do Baltského moře," poučuje nejeden "pltník" v goralském kroji v Červeném Kláštere. " Po každé plavbě sti tak muži připnuli na kloubouk jednu mušli."...
(Dunajec byl poměrně užší a mělčí než Váh, Orava nebo Kysuca, jenom se po něm těžko splavovalo dřevo.)
ze slovenského originálu přeložila Taťána Ješetová
Gorali, Velká kniha o Goraloch Oravy, Liptova a Kysúc