Stěhování Kysučanů a Oravanů do Bukoviny
Psal se rok 1793, když na jeho sklonku jistý německý podnikatel jménem Kriegshaber nechal v blízkosti města Černivec postavit sklářskou huť na výrobu tabulového skla. Místo bylo pojmenované podle sklárny - Stará Huť.
Protože však podnikatel neměl dost zaměstnanců z blízkého či vzdálenějšího okolí, vyslal náborčí do horního Uherska, do Trenčianské stolice. Již v roce 1799 náborčí získali na Kysucích a také částečně i na Oravě lidi, kteří byli ochotní opustit svojí domovinu a odejít na věčné časy do "Zaslíbené země", do Bukoviny...
"Kysuca, Kysuca studena vodička,
keď sa Ťa napijem, boli ma hlavička."
"Bukovina sladka, vesela zahrádka
s plodnými stromami a krásnými devami."
Takto si chudý lid Kysucka zpíval o své řece, která jim přinášela nejenom radost, ale i bolest. Často jim povodeň odnesla nejenom dům, ale i živnost a vysoké prudké stráně poskytovaly pouze ubohou úrodu.
Všude vládla bída i když pracovité ruce se jen množily. Lidí bylo nadbytek, ale nebylo dost práce a chleba...
Kysuce byly vždycky rezervoárem pracovitého a schopného lidu. Ještě v roce 1986 zde 66 % obyvatel pracovalo v dělnických profesích - na Ostravských báních, Třineckých železárnách a v nejtěžších profesích v Ostravsko-Karvinských aglomeracích. Domů se vraceli jen se vyspat, tam byl jejich domov...
Jak to tedy mohlo vypadat před 200 lety v těchto chudých končinách?
Rok 1803
Kriegshaberovi náborčí byli úspěšní a podařilo se jim získat především silné muže na těžké práce při namáhavém kácení nedotknutých panenských pralesů, ve kterých převládaly smíšené porosty, ve kterých dominoval buk. Dále zde rostly jedle, javory, smrky, tis, bříza, jeřabina a další dřeviny...
Část vytěženého bohatství se měla přeměnit na palivo, část pro sklárnu a ty nejkvalitnější kmeny se vcelku splavovaly po řekách Siret a Prut do Galacy a odtud až do tureckého Konstantinopolu (nyní Istanbulu, pozn. T. J.) na výrobu lodí a na stavbu paláců, které ještě i ve třetím tisíciletí zdobí jako "drevěné" akropoly čela honosných budov zdejších boháčů. Aby se kmeny daly lépe splavovat po řece, nechal moldavský kníže Mihail Sturdza v letech 1834 až 1849 splavnit řeku Prut. ....
....
Na cestu (zřejmě přes úzký koridor severovýchodně od Tater, přes východní Karpaty a Halič) se vydalo 100 duší, to znamená 20 až 25 rodin. Předpokládali, že jim cesta zabere 30 až 45 dní....
V nové domovině, ve vytoužené Bukovině
1803 - 1820
Ať už to bylo jakkoliv, do Bukoviny přišlo z Kysúc 100 slovenských duší pracovat pro továrníka Kreishabera do sklárny ve Staré Huti, nedaleko města Černivce.
První zastávka "našich" byla ve Staré Huti a v Krásném, odkud následně odcházeli do dalších lokalit, jako byla Tereblača, Banielova, Hliboká, Panka a později jižní Bukovina. Po první skupině došli také další skupiny lidí, hlavně v letech 1816-17, kdy na severním Slovensku docházelo k ohromným hladomorům, při kterých zemřelo 44 000 lidí. V Bukovině se usazovali ve vesnicích, kde již žili naši Slovioki, ale i na spáleništích po Rumunech, kteří odešli do Moldavska, protože nechtěli žít pod nerumunskou správou.
Když byla roku 1817 zastavená výroba ve sklárni Stará Huť, protože okolní lesy již byly vykácené a výroba nerentabilní, Slovioki ztratili práci a nemohli uživit své početné rodiny. Začali tedy odcházet do okolních obcí a tam zakládali nové domovy.
V roce 1850 bylo na území Bukoviny již 25 lokalit obývaných Slovioki a 5 lokalit kde sa Slovioci sice sporadicky a nebo na krátké období také vyskytovali.
Populační síla našich předků byla neuvěřitelná. V rodinách bylo 5 až 10 dětí a nezřídka i více. Přispívala k tomu skutečnost, že kromě vysoké porodnosti byla nízká úmrtnost, protože populace našich předků byla ze zdravých kořenů vystěhovalců, kteří šli do světa za těžkou prací a museli být zdraví. V nemalé míře přispívaly i zdravé klimatické podmínky v bukovinských lesích.
Už koncem 19. století v blízkosti vzpomínaných lokalit začalo docházet k přelidňování a bylo nutné hledat nová místa pro život.
....
Kysučané první Sloviocku vesnici Krasna založili 31 let po příchodu do Staré Huti.
Retrospektiva Slovákov v Poiana Micului
str. 38-43
Autor: Jozef Jurášek
Překlad a úprava (zkrácení textu): Taťána Ješetová