Další zajímavosti a fotografie o Bohumírovi Bylanském také zde.

 Citace z knihy Josefa Braniše - Svatá Koruna, bývalý klášter cistercienský

str. 77

 Opat Bohumír Bylanský

"Bohumír Bylanský, poslední opat staroslavného kláštera Svatokorunského, narodil se v Prachaticích a byl profesorem v kolleji arcibiskupské v Praze, opatem zvolen byl dne 9. ledna 1755. Výtečný ten muž vynikal učeností, zbožností a vlídností a byl osvíceným přítelem umění a pokroku...

...Po stranách presbyteria velkého kostela dal vystavěti kaple P. Marie a sv. Josefa, pořídil velkolepý hlavní oltář, dal v choru od sochaře Tomáše Feslera provésti krásná mausolea Přemysla II. a Bavora Strakonického, v příčné lodi oltáře sv. Benedikta a sv. Bernarda, upravil krásnou sakristii, všechny střechy na kostelích a na klášteře nákladem 15 000 zl dal krýti taškami, presbyterium chrámové, kapitulní síň, ambit a refektář dal vymalovati a ozdobil jej krásnými obrazy.

Byl příznivcem školství*) a zřizoval na statcích klášterských průmyslové podniky, a ačkoli tím  nezvratně dokázal, že duchovní ústav, v jehož čele stále, schopen jest života a platně působí ku prospěchu obecnému, neuchránil klášter osudu, jejž osvícenská doba připravila přávě českým historicky památným ústavům církevním. (Kdyby vše, tak jak bylo plynule přešlo pod světskou správu (ano, zhruba +- by to mohlo fungovat), tak nemuselo dojít k tak strašné devastaci. Co jiného se dá říct na to, když díla našich předků záměrně a cíleně jsou ničena? Co komu tak moc vadilo na překrásné studniční kapli a gotických kružbách kaple Andělů strážných? Kdo byl původcem té hanebné myšlenky zavést destruktivní provozy do nádherné Křížové chodby? Copak by si někdo se zdravým rozumem postavil slévárenskou pec do vlastního domu, i když tento není zdoben historickými freskami? Co je na tomhle osvíceného? Pozn. T. J.)

Na rozkaz císaře Josefa II. byl klášter Svatokorunský dne 10. listopadu 1785 zrušen,

mnichům, jichž bylo tehdy 30 kněží a 4 bratří konvrši, bylo dovoleno ještě 5 měsíců zůstati, načež rozešli se po farách. Opat Bohumír Bylanský uchýlil se do Chýnova, kde mu kníže Jan ze Schwarzenberga poskytl útulku, a tam dne 21. července 1788 zemřel."

Z knihy:  Dějiny kláštera Svaté Koruny

Autor: ThDr. Jaroslav Kadlec

Rok vydání:  1949

České Budějovice

str. 228

"Nejlepším důkazem toho, že mravní chorobou byla zachvácena pouze hlava kláštera (předchozí opat Kristian Guschl), ale jeho jádro, konvent, bylo zdravé, je ta okolnost, že v jeho středu vyrostla osobnost tak vynikající, jako byl Guschlův nástupce v úřadě, poslední svatokorunský opat Bohumír Bylanský.

Bylanský pocházel z Prachatic. Narodil se 27. března 1724, gymnasium studoval u jezuitů v Krumlově, filosofii v Pasově a 4. června 1743 oblékl ve Svaté Koruně bílé roucho sv. Bernarda. Když po skončení noviciátu složil 7. června 1744 slavné sliby, odešel do pražské koleje sv. Bernarda na theologická studia. Kněžské vysvěcení přijal 20. prosince 1749, první mši sv. sloužil 18. ledna 1750 u Pražského Jezulátka v karmelitánském kostele v Praze a po skončení studií se vrátil do kláštera a ujal se funkce domácího profesora filosofie a bibliotékaře.

Když se Bylanský v učitelském úřadě dobře osvědčil, byl povolán 1. listopadu 1753 za profesora filosofie do pražského arcibiskupského semináře. Dlouho však v Praze nezůstal, neboť již 9. ledna 1755 při opatské volbě ve Svaté Koruně, konané za účasti generálního vikáře Bernarda Henneta ze Žďáru, opata Kvirina Mikla z Vyššího Brodu a bechyňského krajského hejtmana Jana Adama Netolického, zvolili jej mniši za svého představeného, ačkoliv mu ještě nebylo ani 31 let.

Tato okolnost ukazuje nejlépe, že již tehdy byl Bylanský osobností nadprůměrnou, a že jeho spolubratři si od něho mnoho slibovali. Bylanský tuto důvěru nezklamal a svatokorunský klášter po všech stránkách velmi povznesl.

Předpoklady hospodářského vzrůstu kláštera nebyly příznivé. Svatá Koruna měla 16.723 zl. dluhu na nově zakoupených statcích a byla stále pronásledována různými pohromami. V letech 1760 a 1763 byly velké povodně, které zničily hráze rybníka Olšiny, r. 1760 a opět r. 1784 byl vodou zničen most u Rájova a jez pod klášterem, v letech 1770 až 1772 byla velká neúroda, r. 1771 řádil dobytčí mor a r. 1773 zničila bouře těsně přede žněmi všechnu úrodu."

Rybník Olšina (archiv T. J.)

Rybářská bašta na rybníku Olšina (archiv T. J.)

"Přesto však Bylanský klášterní majetek nejen rozmnožil koupí statku Holkova r. 1758 od Marie Anny Kfellerové ze Sachsengrünu za 27.000 rýn.zl. a svobodného dvora Dvořákova v Markvarticích 26. října 1769, nýbrž dosáhl i toho, že klášterní hospodářství končilo každoročně značným přebytkem. To bylo možné jenom proto, že Bylanský se v hospodaření výborně vyznal, a že i jeho pomocníci, sekretář Bohumír Wimmer a potom Vincenc Schott, sklepmistr Heřman Holler, důchodní Stanislav Placeda, provisor Alan Bylanský i laický úředník Jan Jiří Wollner, byli na svém místě.

V klášteře se ničím neplýtvalo, opat opatřil levnější půjčky, propachtoval výhodněji, než tomu bylo dříve, klášterní pozemky u svatokorunského dvora a u dvora v Brandlíně, prodal některé méně výhodné nebo nepotřebné objekty, r. 1776 sjednal novou smlouvu s knížetem ze Schwarzenbergu o výplatě deputátu a proměnil poddaným roboty v peněžité platy s výjimkou roboty lesní. Bylanský pozorně sledoval všechny podrobnosti hospodářského podnikání, hledal poučení na jiných panstvích, vydal pracovní předpisy pro hospodářské úředníky a pro jednotlivé zaměstnance a zaváděl účinné reformy.

To platí o dobytčím potahu právě tak jako o ledování, o pálení vápna a vaření piva. Bylanský založil při klášteře školku ovocného stromoví, zavedl chov cizokrajných ovcí, bource morušového a odborné pěstování chmele a zpracování lnu, ano pomýšlel i na rýžování zlata ve Vltavě.

Peněžních přebytků užíval k uměleckému povznesení kláštera a zkášlení jeho okolí, k nákupu moderních strojů pro hospodářství a k podpoře zchudlých klášterů svého řádu, i k podpoře chudinského ústavu, který pro své poddané založil. 

Pověst o výborném hospodaření opata Bylanského se dostala až na nejvyšší místa. Když cisterciácký klášter v Sedlci upadl do dluhů a jeho vlastní obyvatelé si nevěděli rady, byl Bohumír Bylanský s oseckým opatem Ignácem Březinou ustaven administrátorem tohoto kláštera quoad temporalia.

Při veškeré péči o hmotný prospěch svého kláštera nezapřel v sobě opat Bylanský bývalého profesora a bibliotékaře a měl nesmírně rád knihy.

Zajímavý jest jeho názor o četbě:

"Knihy vzdělávají a kazí, říkává se obvykle a nikoli neprávem. Neboť ne málo lidí olupuje listí vědy o strom života. Je proto velmi důležité vědět, které knihy čísti a čím živiti svůj talent...Běda tomu, kdo dříve, než do sebe vsál zdravé názory, narazí na knihy, které poskvrněny špínou nevěry a naplněny falešnými názory, honosnou přehnaností a neumírněnými soudy, směřují je k tomu, aby srdce čtenářovo zmátly a zpustošily. Takový člověk se bude moci sotva kdy nebo jen ztěží vrátiti k zdravému katolickému myšlení. Proto jsem knihy takového druhu jako odpadky a jedovatý pramen tolikerého zla vždy s největším odporem zavrhoval. A protože chci jakožto katolík a žák Ježíše Krista býti považován s velikým sv. Antonínem raději za idiota a kromě toho jako řeholník po příkladě sv. zákonodárce Benedikta, který byl naplněn duchem všech spravedlivých, chci platit při veškerém vědění za nevědomého a přes veškerou učenost za neučeného, provedl jsem již dávno výběr knih, které byly od církve schváleny a také svého času od politické instance uznány za chvályhodné."

(Výběr knih naleznete ve výše zmíněné knize na straně 231.)

"Opat Bylanský však měl na zřeteli nejen vysokou vzdělanostní úroveň svých řádových bratří, nýbrž dal i dětem svých poddaných příležitost ke vzdělání. R. 1774 založil při klášteře školu, která existovala až do zrušení kláštera. S velkým úspěchem působil tam řádový bratr Matěj Prosil. Tento učitel se neomezil na to, že své žáky naučil třem základním vědomostem, čtení, psaní a počtům, nýbrž věnoval velkou pozornost také hudbě a přírodním vědám a naučil děti různým praktickým vědomostem, které jim byly velmi užitečné v dalším životě.

Tak např. Prosil vedl žáky k pěstování ovoce, učil je roubovat a očkovat stromy, osázel se svými žáky pustý vrch poblíž kláštera v šíři 500 kroků 2.500 stromy, s úspěchem se pokoušel o zavedení vinařství, pěstoval zeleninu a založil barvírnu a přádelnu. Ve škole užíval Prosil v nejvyšší míře metody názorové. Až dosud se zachovala v takzvané Zlatokorunské chodbě krumlovského zámku sbírka obrazů, které kdysi sloužily jako pomůcky v klášterní škole.

Některých z těchto obrazů se užívalo k vyučování náboženství (osmero blahoslavenství, evangelické rady, skutky duchovního a tělesného milosrdenství, poslední věci člověka, sedmero hlavních hříchů, hříchy cizí, základní ctnosti, sedmero svátostí), jiných k vyučování přírodopisu a vlastivědy (zachováno 69 tabulí, zhotovených podle díla Komenského "Orbis pictus"), zeměpisu a dějepisu (portréty vynikajících osob z českých dějin), kromě toho se zachoval velký nástěnný obraz, představující oslavu křesťanského náboženství, křesťanské víry a vědy. (Některé tyto pomůcky najdete opět v klášteře. Zapůjčeno.) Autorem těchto pomůcek je konvrš Tadeáš Schmegger. Na svou dobu to byla díla velmi cenná a snad jediná svého druhu.

Děvčata měla zase zvláštní učitelku, která je vyučovala šití, pletení a praní prádla, a dospělejší dívky měly možnost naučiti se za vedení klášterního kuchaře vaření.

Svatokorunského historika zvláště těší, že může opatu Bylanskému vydati příznivé svědectví i po té stránce, která jest u řeholníka nejdůležitější: Bohumír Bylanský byl plně na výši v životě duchovním a snažil se i svůj konvent náboženskomravně povznésti.

V duchovním životě kladl Bylanský, jak ukazují jeho asketické poznámky, hlavní důraz na pěstování bolesti (lítosti), lásky k Bohu i bližnímu a bázně Boží:

"Spása duše závisí na dobré smrti, dobrá smrt na svatém životě, tento pak na spořádaném stavu tří hlavních časových úseků, z nichž je složen. Dobu minulou léčí bolest nad hříchy, dobu přítomnou řídí láska, prozřetelnosti pro budoucnost učí bázeň Boží."

O jednotlivých těchto ctnostech píše Bylanský sám takto:

"Předmětem bolesti je špatně strávený život.

Svůj uplynulý život mohu vystihnouti těmito krátkými, politováníhodnými slovy: " Udělal jsem mnoho špatných věcí, ale málo dobrých, a tyto ještě špatně."

Úkony bolesti jsou zpověď a dostiučinění. Zpověď vykoná kněz jednou za měsíc, dostiučinění musí konati na sobě samém tím, že se přemáhá, neboť pokání bez trestu je domýšlivé plkání. Plodem lítosti je významné "sustine", "abstine":  Snášej skalopevně všechno zlo, které Bůh seslal nebo dopustil nebo které jsi na sebe vzal dobrovolně, a odpírej si všechny zapovězené, nebezpečné a zbytečné rozkoše.

Kajícník se podobá člověku, který se sám na sebe hněvá. Ze spravedlivého hněvu, který proti sobě pociťuje, může člověk také poznat, zda má opravdovou bolest nad hříchy.

Běda tomu ubožákovi, jehož horlivost v pokání jest jen ješitný sebeklam! - Láska má povahu ohně, který nikdy neřekne: dosti jest.

Aby láska nahradila ztrátu minulosti, jest jejím nezlomným předsevzetím zasvětiti přítomnost především službě Boží a blahu bližního.

Úkony lásky jsou spořádaný život a ovládání vášní. Spořádaný život však se projevuje láskou ke zbožnosti a práci. Kde se tato láska zmocnila srdce, tam se nikdy nedá tělu příliš mnoho a duši příliš málo, nýbrž oběma tolik, kolik je zapotřebí.

Ovládání vášní však vyžaduje rozhodnou vůli, která usiluje jen o věčné hodnoty a drží v mezích Božího zákona každé roznícení mysli. Tu platí nejvyšší zásada: Neposuzuj, nejednej nikdy v rozčilení.

- Láska musí býti vždy provázena bázní, která vzhledem k nebezpečenstvím, jež ohrožují cestu k nebi, učí pro budoucnost obezřetnosti. Neboť kdo se bojí, prchá.

Tato nebezpečí spásy duše pocházejí jednak ze zahálky, jednak z příliš velkého zaměstnání.

Člověka zahálčivého svádějí falešné nauky a příklady s pravé cesty. Bázeň však jej přivádí nazpět tím, že mu připomíná: Kráčej nikoliv po cestě, po níž se obvykle chodí, nýbrž po cestě, po níž se má chodit! Kristus je cesta, jdi tedy za ním!

Přílišné zaměstnání zaplétá ducha do světských starostí, takže zapomíná sám na sebe. Bázeň však mu říká: Co platno člověku, kdyby celý svět získal, na své duši však škodu trpěl? Co prospěje, staráš-li se o všechno dobře, jen o spásu své duše špatně?

Nejvýznamnější díla, která vytvoříš, nejlichotivější projevy přízně, které sklidíš, srdce a smysly okouzlující radosti, které se ti nabízejí, to vše je marnivá fraška, nebudeš-li na věky blažen.

Matkou bázně je víra v živou pravdu: Peklo je místo věčných muk.

Dcerami bázně však jsou útěk a boj, abys neupadl dobrovolně v pokušení, boj, kdybys měl být pokoušen proti své vůli. Kdo v takových případech neprchá, opouští Boha, a kdo nechce bojovat, bude od Boha opuštěn."

Z těchto pevných zásad vyvozoval Bylanský předsevzetí:

Každý den odejmi své smyslnosti něco, v čem si libuje, a místo toho jí den něco odporného. To vyžaduje bolest jakožto mstitel uraženého Boha.

Každý týden zapal rozjímáním o těchto pravdách svou lásku. Neboť i když se láska podobá ohni, zmírá, jestliže se jí nedostává potravy.

Každý měsíc aspoň jednou zpytuj svou duši svátostí pokání, neboť tato svátost ve spojení s Eucharistií je nejvydatnější pramen, který dá potřebnou sílu.

Konečně při každém úderu hodin se modli, neboť modlitba osvěžuje duši asi tak jako dýchání tělo, a pomni, že jsi opět blíže věčnosti.

Velký důraz kladl Bylanský také na rozjímání, které jest "tak bohaté požehnáním, že koná-li se věrně a přešlo-li takřka v krev a morek každého jednotlivce, klášterní kázeň musí nutně rozkvésti a duchovní působení přinášeti nesmírný úspěch."

V tomto duchu smýšlel a jednal opat Bylanský, zejména však projevoval k svým podřízeným opravdovou lásku.

Proto vládl v klášteře svatokorunském opravdový mír a pořádek a řádový visitátor, plasský opat Fortunát Durych nemohl při své visitaci 26. až 28. června 1764 svatokorunským řeholníkům činiti žádné výtky. Některým z nich se opět dostalo čestných úřadů mimo klášter, např. Cadidus Schiffer byl v ženském cisterciáckém klášteře v Pohledu proboštem, Engelbert Jecho a Celestin Müller kaplany tamtéž, P. Štěpán odešel na žádost abatyše na Starém Brně za kaplana do Zarošic.

Opatu Bylanskému se dostalo mnohých čestných úkolů a vyznamenání. R. 1771 se zúčastnil se žďárským opatem Ottou Logkem v. Netky jako zástupce českomoravské provincie generální kapitoly v Citeaux, konané 2. září, a byl odtud řádovým generálem poslán do kláštera Salmansweiler, aby tam provedl visitaci. Bylanský měl hodnost apoštolského protonotáře, prvního asistenta českomoravské cisterciácké provincie a císařského rady.

Zrušení svatokorunského kláštera

(Jak níže uvidíte, nebyl zde jiný důvod než pro peníze!

Byl to krok vedle, protože nač rušit a rozprodávat "podnik", který dobře prosperuje? I když, roku 2014 se začínám domnívat, nebo spíše tušit, zda by důvod zrušení neležel někde jinde.)

"Po zrušení klástera mniši postupně odešli, ale lidem, kteří žili v domcích (které jim na poslední chvíli daroval opat Bylanský) se potom vedlo špatně. Nemohli prodávat své výrobky,protože se kvůli cechům nedostali na městský trh v Krumlově, či popřípadě někam jinam. Ale více toho o této problematice zjistíte v části Historie Zlaté Koruny - druhý příspěvek dole.

Jelikož je Zlatá Koruna na odlehlém místě, vhodném pro cisterciácký klášter, ale naprosto nevhodném pro jakokoli průmyslovou výrobu - musely tyto zákonitě zkrachovat.

Vzhledem k zhodnocování majetku nebo alespoň zachování jeho hodnoty - budeme-li to brát po peněžní stránce - majitel kláštera také tratil. Došlo k nenávratným poškozením, jak z historického, tak z uměleckého a stavitelského hlediska (např. gotická presbyteř kostelíka Andělů Strážných, která musela být stejně překrásná jako studniční kaple v Rajské zahradě. K totální devastaci došlo při naprostém přestavění bývalého kostela sv. Markéty. V této budově byste kostel již hledali marně.)"

Výsledek je ten, že doba prosperity a nejlepší léta v dobách kláštera navždy skončily.

I když byla vesnice, vzniklá po zrušení kláštera, ještě nějakou dobu téměř "významnou" - byla tady základní škola - již působí spíše ospalým dojmem.

Ožije vždycky v létě, díky vodákům a vodáckým kempům.

A i když jsou léta ve Zlaté Koruně zajímavá i po kulturní stránce - těžko již získá bývalého věhlasu a slávy.

str. 235

"Všestranný rozkvět klášterního života, který se projevil ve Svaté Koruně po skončení sporu s Eggenbergy, neměl dlouhého trvání.

Jako tak často v minulosti, dopadla na Svatou Korunu opět těžká rána.

Tentokráte však byla tak těžká, že nejen podlomila všechen další rozmach, nýbrž učinila konec samému životu kláštera.

Původcem této zničující rány byl císař Josef II. Tento syn a nástupce Marie Terezie se odvážil mnoha citelných zásahů do vnitřního života církve, ale rušení klášterů bylo novotou ve svých důsledcích zvlášť pronikavou.

Mnohá z Josefových opatření proti klášterům sahají ovšem svými kořeny daleko do minulosti a ani církevní historik nebude dnes, kdy známe lépe Josefovu osobnost a prostředí, odsuzovati císaře tak příkře, jako tomu bývalo dříve, ano uzná, že Josef, který byl plně zaujat duchovými proudy své doby, mohl býti přesvědčen, že svými počiny církvi prospívá, zvláště když není pochyby, že mnohý ze zrušených klášterů si pro uvolněný život osazenstva svůj osud vskutku zasloužil.

Přece však celkové hodnocení tohoto Josefova zásahu vždy ukáže, že způsobil více zla než dobra.

Osud Svaté Koruny pak naplňuje jejího historika zvláštní lítostí. Ať se totiž snaží sebevíce, nenajde žádný z úředně uváděných důvodů, který by zrušení svatokorunského kláštera ospravedlnil, zato však zjistí, že se tu uplatnila hlediska docela jiná.

Když se totiž na podzim 1784, kdy skončila první fáze rušení klášterů, ukázalo, že náboženský fond, který byl ze zkonfiskovaného majetku zřízen, nestačí na splnění všech vytčených úkolů, bylo přikročeno k rušení klášterů bohatších, bez ohledu na to, které řeholi náležejí.

Jestliže tu a tam byla učiněna výjimka, rozhodovala tu výlučně germanisační politika císařova a jeho rádců. Ušetřeny zůstaly jen čistě německé kláštery v Oseku a ve Vyšším Brodě, zatímco všechny ostatní kláštery cisterciáckého řádu, v nichž se podstatně uplatňoval nebo dokonce měl převahu živel český a jejichž zázemí bylo české, byly obětovány.

Když bylo již jednou o zrušení svatokorunského kláštera rozhodnuto, měly události rychlý spád.

Dne 9. října 1785 byl kníže Jan ze Schwarzenbergu úředně vyrozumě, že na jeho panství mají býti zrušeny cisterciácký klášter Svatá Koruna a augustiniánské kláštery v Třeboni a Borovanech, a již následujícího dne ve čtyři hodiny odpoledne se do Svaté Koruny dostavil krajský hejtman budějovický Otto z Ottenthallu v doprovodu jízdního důstojníka z Prahy Ignáce Königa, požádal opata, aby svolal celý konvent, a shromážděným mnichům přečetl císařské rozhodnutí o zrušení kláštera. Pro pokročilou dobu se pokračovalo v dalším jednání až nazítří, kdy císařský komisař přijal od klášterních funkcionářů manifestační přísahu, že správně udají skutečný stav jmění Svaté Koruny. Přísahu složil opat Bohumír Bylanský a další (viz strana 236).

Po přísaze císařský komisař zapečetil sakristii, knihovnu, archiv, kanceláře provisora, důchodního, správce kuchyně a sklepa a přikročil k soupisu inventáře."

...........

Opat Bylanský dostal penzi a odstěhoval se na zámek v Chýnově, kde mu nabídl útulek kníže Jan ze Schwarzenbergu.

Ačkoliv se Bylanský snažil snášeti těžkou ránu odevzdaně, přece jen jej zrušení kláštera bolelo tolik, že již 21. července 1788 předčasně zemřel.

Pohřben byl v Chýnově.

.............................

Myslela jsem si, že co nejdříve navštívím jeho hrob a vyfotím si náhrobek, ale zjistila jsem, že to nebude možné.

Vysvětlení jsem objevila v knize

Klášter Zlatá Koruna - Dějiny, památky, lidé 

od kolektivu autorů Národního památkového ústavu - územního pracoviště v Českých Budějovicích.

Vydáno 2007

ISBN 978-80-85033-09-0

Citace:

str. 469

"Pohřben byl uvnitř chýnovského kostela (což samo o sobě odporovalo osvícenským nařízením a pravděpodobně i z tohoto důvodu v interiéru nenalezneme žádný, byť sebeprostší náhrobník).

Zákaz pohřbívání v kostelech byl v habsburské monarchii vydán roku 1784 a mohl navázat na dlouhodobou církevní podezíravost vůči tomuto zvyku. Zásadní odklon od této praxe můžeme v posledních desetiletích 18. století vysledovat po celé Evropě. Viz Philippe Aries, Dějiny smrti I., Praha 2000, s. 66-71.

"Nad místo jeho posledního spočinutí při severní stěně lodi byl následně, zřejmě dle přání samotného Bylanského, postaven jeho domácí oltář zasvěcený Panně Marii.

I tento oltář však byl v roce 1894 radikálně renovován a změněn v oltář Panny Marie Lurdské, který jsme zmínili v úvodu naší studie. 

Bohužel neznáme přesnou podobu oltářního celku před tímto razantním zásahem, velmi pravděpodobně bylo jeho výraznou součástí Eberlovo zlatokorunské modeletto, v současné době v uměleckohistorických kruzích asi nejznámější artefakt s vazbou na chýnovský kostel. 

Zhotoveno bylo roku 1772 a Bylanský si jej přivezl spolu se všemi předměty, které si v chýnovském ústranní s takovou láskou popsal. Není vyloučeno, že součástí oltáře byla plastika Madony, která do nedávné doby stála - opatřena silnou vrstvou hrubých a celkovou podobu degradujících nátěrů - ve výklenkové kapli v chýnovské Nádražní ulici. Jistě byly jeho součástí dva v úvodu popsané relikviáře s vyobrazením orodovníků za duše zemřelých cisterciáckých kněží.

Dovolme si tu licenci a zkusme považovat postavu mnicha v pozadí svatobernardského zobrazení za jediný dochovaný portrét našeho opata Bylanského. Gesto jeho rukou, vstřícné i odmítavé zároveň, - zdá se - přesně vystihuje jeho středové postavení mezi donekonečna rozvažujícími intelektuály a muži činu, tradicionalisty a osvícenci, mnišskými askety a humanistickými filantropy. To gesto nevyjadřuje rozpor, a už vůbec jej neskrývá. Rozpor v něm není, a přesto může být vnímáno jako dvojaké, ne-li dvojité."

Těch několik jednoduchých čárek a odstínů to dokázalo sdělit výstižněji než tisíce našich rádoby vědeckých slov.

Chýnovský kostel s oltářem Panny Marie Lurdské zde.

................................... 

"Zisk, který měla náboženská matice ze zrušení svatokorunského kláštera, byl značný, i když se nesplnil odhad císařského komisaře."

................

str. 238

Ve Zlaté Koruně byla zřízena světská fara a velký opatský chrám se stal farním kostelem.

Bylo tam však ponecháno jenom nejnutnější zařízení bohoslužebné, vše ostatní bylo prodáno.

Kostel sv. Markéty i kaple Andělů Strážných byly zrušeny a zařízení rovněž prodáno.

Zlatá Koruna - Tania's  Secret