Počátky osídlování
Osídlování začalo v zimě roku 1841/42...
Legendy, které se z generace na generaci tradovaly a v paměti starých lidí zachovaly, zaznamenávají nemálo vědomostí o těchto krušných dobách.
Jako předvoj byli vyslaní dospělí muži a ti mládenci, kteří už byli dostatečně silní a zdraví, aby mohli snášet hrozné podmínky života v zimě a pralese v dolině v 700-800 m. n. m.
Přes zimu bylo nutné udělat neuvěřitelné množství práce... Nejdříve museli postavit "koliby", ve kterých muži přežili zimu. První koliby se stavěly srubovým způsobem, s jediným vchodem a malými okénky ze všech čtyřech stran, bez podvalu, pouze se střechou zhotovenou ze šindelí ("dranic") s uprostřed umístěným otvorem pro kouř. Koliby měly rozměr asi 4 x 4 metry pro čtyři až šest mužů. Ohniště bylo umístěné uprostřed. Taková koliba měla tu výhodu, že centrálně umístěné ohniště rovnoměrně prohřívalo vnitřní prostor a obyvatelé měli k němu přístup ze všech stran. Vařilo se málo...
"Mamaliga" se vařila v jednom kotlíku vždy pro více lidí. Strava byla jednoduchá, ale poměrně výživná. Mamaliga má tu přednost, že se vaří z kukuřičné mouky a to každý den čerstvá.
Jako další potraviny byly: uzená slanina, nebo solená slanina, nakládaná v dřevěných dížkách, pšenice, cibule, česnek, "kvaka" a čerstvé maso získané lovem. Kukuřičná mouka se skladovala v dřevěných truhlicích, aby se k ní nedostali myši.
Slanina a bryndza byly uložené a nasolené v dřevěných dížkách a kyslé mléko v okrouhlých dřevěných soudcích zvaných "bukladek". Což byl asi 60 cm široký soudek, okrouhlého a plochého tvaru. Jeho výška byla zhruba 25 cm, dno i vrhní poklop byly zapuštěné a pouze přes jeden otvor se mohl "bukladek" plnit nebo vyprazdňovat. Otvor se uzavíral dřevěnou zátkou. Kyslé mléko v něm vydrželo několik dní a neutrpělo na kvalitě.
V kolibě se spalo na zemi, vystlané hrubou vrstvou jedlového jehličí, na kterou si muži položili podložku ze sešitých ovčích kůží, na kterých byla umístěná celoroční vlna.
I přikrývky měli ze sešitých čtyřech ovčích kůží. Spali nohama směrem k ohništi, a tak jim bylo teplo na nohy a nebyla jim zima.
První zimu museli přežít v takových krutých podmínkách... Občas si i přilepšili, když se jim podařilo něco ulovit. Podmínky k tomu však nebyli zrovna příznivé, vlci v zimě a medvědi v létě vyhubili drobnější a mladší zvěř a to, co přežilo, bylo velice ostražité...
Do jara pro každou rodinu muži vyrubali plochu, na které zůstali pouze "pňaky." "Nachystali žrde, koly ako i "vorine" (asi 3 m dlhé trámy, ktoré naštiepali z jedĺových klátov)."
Jen, co na jaře rozmrzla země, ohradili vyčíštěné plochy mohutnými ploty. Pniaky (asi pařezy a kořeny?) po menších stromech "vyklčali", ale ty pniaky po velkých stromech nechali v zemi, aby časem shnily. Získané a ohrazené plochy pokryli vrstvou jehličí, kterou spálili. Což bylo hnojivo pro jinak odpočinutou panenskou zemi. Na takto ošetřenou plochu zasadili brambory, oves, ječmen, kapustu a nejnutnější zeleninu.
Když přišlo jaro, tak se přistěhovaly i ženy a děti. Ženy se staraly o ohniště a pracovaly na políčkách.
Oheň na ohništi bylo nutné stále udržovat, aby nevyhasnul, protože založit nový nebylo jednoduché. V těch dobách v této oblasti ještě neexistovala "švédská zápalka". Ohniště bylo nutné kříšit pomocí křesadla. Kompletní křesadlo se skládalo ze tří částí: asi 10 cm dlouhého úlomku z pilníku, kousku kvalitního křemene (nejvhodnější byl bílý křemen) - a to nejvzácnější, "prachna" . Prachno, to byla důležitá věc, bez které nebylo možné oheň založit. Muselo být dokonale suché a za žádných okolností nesmělo navlhnout. Proto muži nosili ocílku, křemen i prachno v plechovce. Prachno se vyrábělo z měkké části choroše, a nebo zetlelých částí bukového dřeva. Vznítěné prachno vydávalo okouzlující vůni nespecifikovaného aroma... S prachnem se zacházelo jako se zlatem a na připálení si, používali pouze malé kousky tohoto vzácného materiálu...
Na začátku neměli muži dostatek kuřiva, proto už na jaře do panenské půdy vysadili i semena tabáku - dohánu. Semena si přinesli z rovin Moldávie, kde se tabák pěstoval od doby okupace Turky. I když se tabák nesměl volně pěstovat, muži to nerespektovali, protože tabák byl drahý a oni neměli peníze. Navíc to do města bylo 15 až 20 kilometrů daleko. Správci, kteří měli na starosti kontrolu pěstování tabáku, neměli ani tušení, že kdesi daleko v horách si Slováci sami pěstují svůj tabák.
To jsem trochu odbočil od hlavních starostí, které trápili lidi v horách. Do zimy museli muži postavit takové obydlí, aby v něm mohli bezpečně přezimovat i děti. Už nestavěli provizória, ale postupně už pořádné domy, jaké byli schopní podle tehdejších stavitelských možností postavit.
Ještě v roce 1938, když jsem odcházel do světa, tedy po 100 letech od příchodu prvních pionýrů do Poiany Micului, bylo zachovalých několik takových domů. Byly to domy, které neshořely v období první světové války. Já si pamatuji na tři takové domy, které byly postavené v období 1842 až 1850, tedy v té první dekádě... Byly to domy starého Ballaka-Braziliana, Michala Markulaka a rodiny Strakovcov...
Že zde nepíšu bludy ani výmysly, i když trochu tu dobu "dotvářím", budu demonstrovat tím, že vzpomenu jména lidí, kteří v těch starých domech bydleli a jak byly "urbanisticky" situované...
Ty staré domy se nacházely zhruba na 15 kilometru od ústí říčky Humor do řeky Moldova. To místo mělo tu přednost, že zde byla pěkná rovina od potoka po strmý svah, asi 100 metrů.
Na pozemku Ballaka-Braziliana pod svahem byla studánka s vydatným pramenem křišťálově čisté vody, studené jako led. Zde v blízkosti té studánky stál ten starý dům z první "várky". Půdorys měl asi 8 x 6 m. Vnitřní členění bylo minimální, ale racionální. Vchod byl do předsíně o rozměrech 2 x 6 m, která byla ještě předělená na půl tak, že bylo možné z předsíně vstoupit do obývací místnosti, do komory a po žebříku i na půdu ("na povalu"). Část předsíně byla velká 2 x 3 metry, taková byla i komora. V předsíni se odkládaly "háby" (asi kabáty, apod.) a v komoře se skladovaly potraviny. Byla zde truhla na mouku a na obilí, dížky na slaninu, bryndzu a háky na uzené maso a klobásy. Ve starých domech byl vchod, předsíň i komora buď na pravé nebo na levé straně domu - podle situace. Z předsíně byl hned z kraje vstup do obývací místnosti. Což byla hlavní místnost, která měla rozměry 6 x 6 m. Zde se vařilo, jedlo, bydleo i spalo.
U stěny, která dělila předsíň od obývací místnosti, bylo otevřené ohniště, které bylo vyvýšené od země asi 1 m. Pod ohništěm bývala ještě pec. Kouř z ohniště byl odváděn širokým zachytávacím komínem, který ústil pouze na půdu, tedy pod střechu (Na otázku, proč komíny končily pod střechou najdete odpověď právě ve skanzenu Vychylovka, ve kterém je umístěný například i dům z Oščadnice z roku 1806, tedy tři roky po odchodu krajanů na Bukovinu. Goralé, kteří zde žili, neměli na placení daní za komín, a tak své komíny končili pod střechou. Tento zvyk si předci přinesli do Bukoviny právě odtud. Pozn. T. J. ). Toto celé zařízení bylo zděné z podomácky vyrobených nepálených cihel.
Střecha byla šindelová a v ní byl půlkruhový otvor, též zastřešený šindelem. Dým stoupal vzhůru oním otvorem, ale i mezi šindelemi. Vypadalo to, jako by dům hořel, ale to se nikdy nestalo, protože na otevřeném ohništi se používalo pouze bukové dřevo, které nejiskří. Okna byla malá, aby v zimě neunikalo teplo.
Ve středu místnosti stál společný stůl, u kterého jedla celá rodina. Okolo stěn byly umístěné postele, které byly široké asi 1 m, a byly to takové skříně z "dosák", které se naplnily slánou a zakryly plachtou - "veretou". V takové posteli spali nejméně dva, ale i tři lidé. Například otec, matka a menší dítě uprostřed. Dvě sestry, nebo dva bratři... Spolu jim bylo ještě tepleji.
Ty tři staré domy, které se zachránily i přes světovou válku, měly něco společné.
Prapředkové Ballak, Markulak i Straka dostali pozemky vedle sebe, každý 100 metrů široký pás. Na Ballakově pozemku byla už vzpomínaná studánky a tam si praotec Ballak postavil dům... Od pramene po stráni, takovým půlkruhem tekl potůček té dobré čisté vody, a tak si blízko něj postavil dům praděd Markulak, asi 100 metrů od Ballaka, od Markulaka si o 100 metrů dál postavil dům praděd Straka.
V těchto domech jejich potomci na sklonku 19. a začátku 20. století vychovali početné rodiny, většinou zdravé a silné chlapy...
Tak například ve starém domě Ballákovců-Brazilianovců se narodili a vyrostli: dcera Mária 1886, synovaé Jozef 1888, Ján 1892, Juro 1898, Stanislav 1905, Gregor 1910, tedy tam žilo 8 lidí.
V domě Markuláků žilo 11 lidí. Byli to kromě otce Michala 1890 a matky Žofie 1898 děti: Ján 1919, Matej 1920, Mária 1921 (má být správně rok 1922, pozn. T. J.) , Agneška 1924, Martin 1925, Stanislav 1928, František 1930, Jozef 1934, Barbara 1936. Potom se jim ještě narodily darodily další děti, ale už nevím, jak se jmenovaly. (Jadwiga/Hedvika 1932 a Anna (Hana) Pozn. T. J.)
Roku 1938 začal Michal Markulak stavět nový dům, velký a moderní. Já jsem v tom roce odešel do světa.
V domě Straků v roce 1938 žili už pouze synové a dcera spolu s jejich matkou. Matka Straková už tehdy byla stará žena, vždyť její nejstarší syn Šimon, narozený v roce 1898 už měl 40 let. Další syn Joachim se narodil v roce 1903, Michal 1906, Prokop 1908, Juraj 1912, Ján 1914 a Mária, kterou v roce 1945 roztrhala mina, v roce 1919. Tedy v tomto starém domě žilo na počátku 20. století 9 lidí.
Tak naši předkové začali po roce 1842 budovat své nové domy tam v údolí při říčce Humor, což v latině znamená "vláha"! Ano, bylo zde dost vláhy, chladu, hladu i slz...
str. 55-58
Retrospektíva Slovákov v Poiana Micului 1842-1947
Jozef Jurašek
Překlad a úprava textu: Taťána Ješetová