Jiný pohled na reemigraci

Na začátek bych připomněla, že Bukovina byla kdysi součástí Rakouska-Uherska. Lidé se stěhovali za prací v rámci své země, k jejímuž rozdělení došlo až mnohem později, kdy se tak stali občany cizího státu.

Informace pochází z této diplomové práce:

ČESKOSLOVENSKO-RUMUNSKÉ VZTAHY
V LETECH 1944-1948 

Filip Šisler

UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE
FILOZOFICKÁ FAKULTA
Ústav světových dějin 

Doslovná citace:

"Koncem srpna 1944 se na území Rumunska nacházelo celkově přibližně 52 tisíc krajanů,
z čehož bylo 40 tisíc Slováků a 12 tisíc Čechů. Drtivá většina z nich měla rumunské
občanství, neboť se jednalo o osoby dlouhodobě žijící v této zemi. Pouze Češi, kteří přišli do
Rumunska jako odborníci v průmyslu a obchodníci, si ponechali občanství ČSR.201

Prakticky všichni Češi se nacházeli v Banátu, konkrétně ve vesnicích Svatá Helena, Gerník, Rovensko,Bígr, Eibentál a Šumice v župě Caraş-Severin, nedaleko Dunaje a hranice s Jugoslávií. Pouze několik desítek Čechů žilo ve velkých městech. Co se týče polohy slovenského osídlení, tam byla situace složitější. Největší část, cca 25 tisíc lidí, obývalo území Sedmihradska, především
pak hraniční pás s Maďarskem, oblast tzv. Rudohoří202. Zhruba 13 tisíc z nich žilo ve větších
městech a v Banátu, ale severněji než Češi. Zbylé tři tisícovky Slováků byly koncentrovány
v jižní Bukovině, kolem městečka Poiana Micului.203

Již v posledních měsících roku 1944 nabídla československá vláda krajanům
v Rumunsku možnost návratu do vlasti. Někteří z nich, především Slováci, na tuto výzvu
reagovali ihned a odcházeli z Rumunska na vlastní pěst, aniž by vyčkali plánované dohody o přesídlení mezi ČSR a Rumunskem.204

Hovoříme zde o tzv. černé reemigraci. Toto vzbudilo obavy u ostatních krajanů, že když se ke stejnému kroku odhodlají později, dostane se jim
doma horších příležitostí k přídělu půdy. Vláda krajany od spontánního vystěhovalectví
odrazovala především z důvodu doposud nevyřešeného problému odsunu Maďarů z jižního
Slovenska. Kvůli této skutečnosti by v dané době prozatím nebylo přesídlence kde usadit.205

Mezi největší propagátory myšlenky reemigrace z řad krajanů patřil advokát z Nădlaku a
předseda Československého svazu v Rumunsku206 dr. Ivan Bujna, jenž začal připravovat vystěhovaleckou akci již od července 1945. Apeloval na československou vládu, aby zahájila co nejdříve jednání s Rumunskem ohledně dohody o transferu obyvatelstva. Zařídil příjezd učitelů z Československa, kteří byli vysláni do krajanských vesnic, aby zjistili postoje tamních obyvatel vůči připravované akci. Když se setkali s vesměs kladnou odezvou, inicioval Bujna vytvoření reemigračního odboru Československého svazu se sídly ve městech Oradea (Velký Varadín) a Temešvár. Protože měla pobočka ve Varadíně na starosti
především slovenské obyvatelstvo, byl jejím vedením pověřen Slovák Ludevít Gajdoš.207

V rámci temešvárské sekce měl český zástupce na starosti obce české a Slovák obce
slovenské.208

Jednalo se však o poněkud ukvapenou akci, jež nebyla posvěcena dohodou o
transferu obyvatelstva mezi oběma státy. Československý vyslanec v Bukurešti Jaroslav
Kraus upozornil, že pokud transfery nebudou od počátku organizovány, dojde k překotnému prodeji majetků vystěhovalců. To by přineslo ztráty pro českou stranu a naopak rychlou možnost obohacení se pro Rumuny.209

Objevily se však projevy nesouhlasu s Bujnovou připravovanou akcí. Mezi nejostřejší
odpůrce patřila československá sekce Slovanského antifašistického výboru v Rumunsku, která
jménem svého předsedy Jána Bubana zaslala varovný dopis Krausovi. V něm poukazovala na
fakt, že Bujna a deset jeho spolupracovníků vystupovali jménem celé československé
menšiny v Rumunsku. Jak se později ukázalo, o jejich iniciativě skutečně zprvu nic netušili
obyvatelé mnoha českých a slovenských vesnic, dokonce ani lidé žijící v Nădlaku. Bubanovi
se nezdál v pořádku ani způsob volby předsedy Československého svazu, kdy podle něho lidé
z Nădlaku zvolením Bujny usilovali pouze o realizaci vlastních cílů, a ne všeobecných zájmů
krajanů.210

201 Jednalo se o 2933 osoby. Srov. VACULÍK Jaroslav: Reemigrace zahraničních Čechů a Slováků…, s. 63.
202 Tuto oblast lze zhruba vymezit městy Arad a Oradea. Politickým a kulturním centrem rumunských Slováků
bylo město Nădlac (maď. Nagylak) u hranice s Maďarskem.
203 Reemigrace Čechů a Slováků z Jugoslávie, Rumunska a Bulharska…, s. 26.
204 Šlo především o Slováky žijící v chudých horských krajích s málo úrodnou půdou. NAČR, fond Úřad
předsednictva vlády ČSR – běžná spisovna, č. 430-3-15/45-16, 3. únor 1945.
205 AMZV ČR, KO 1945-1954, č. 1536/45, 14. září 1945.
206 Jednalo se o krajanský spolek se sídlem v Nădlaku. Měl pobočky i v Aradu, Temešváru a Peregu.

Svazu se stal další nădlacký advokát dr. Peter Pavel Ambruš. AMZV ČR, KO 1945-1954, č. 8389/II/45, 1.červenec 1945.

207 V regionu, jenž byl v její kompetenci, se prakticky žádní Češi nevyskytovali.
208 AMZV ČR, KO 1945-1954, č. 13/1945, 25. srpen 1945.
209 Tamtéž, č. 40872/1945, 5. září 1945.
210 Dokázal to i tím, že ostatní delegáti z Aradu, Temešváru a Peregu hlasovali proti a Nădlačané prosadili svou
jen díky své početní převaze nad ostatními. AMZV ČR, TO 1945-1959, č. 247-II/51/45, 28. srpen 1945.
211 AMZV ČR, KO 1945-1954, č. 5475/I-2/45, 25. červen 1945.

Na základě Bujnou organizovaného šetření vyšlo najevo, že až 80 % krajanů projevilo přání přestěhovat se do ČSR. K provedení přesidlovací akce byly potřeba nové pracovní síly pro čs. vyslanectví v Bukurešti, a sice úředníka s konzulární praxí a obchodního atašé. V této době navíc otázku repatriace komplikovaly dopravní potíže, neboť sovětská armáda v Rumunsku zabrala všechny vagóny.211

V zájmu obnovení vyučování v českém jazyce na školách našich krajanů v Rumunsku,
které bylo za druhé světové války přerušeno, dohodlo čs. ministerstvo školství a osvěty na konci listopadu 1945 s rumunskou stranou vyslání 12 českých a 19 slovenských učitelů do krajanských škol na období dvou let. Tito učitelé měli také napomáhat při reemigraci. Pobírali stejnou mzdu jako rumunští učitelé stejné tarifní třídy a byl jim poskytován přiměřený
zahraniční přídavek.212

Dne 10. prosince 1945 došla do Bukurešti depeše od Ing. Josefa Valenty, zástupce
generálního ředitele státních lesů a statků. Dokument obsahoval prosbu, aby se vyslanec
Kraus pokusil vyjednat povolení k volnému náboru lesních dělníků z řad rumunských Čechů a Slováků na práci v pohraničních lesích ČSR. Než bude oficiálně vyřešena reemigrace krajanů z Rumunska, Státní lesy se nabídly převézt do ČSR pouze dělníky a jejich rodiny měly prozatím zůstat v Rumunsku.213

Josef Valenta navštívil během dubna a května 1946 české vesnice v Banátu a podrobně zmapoval tamní poměry a situaci. Jednal rovněž se zástupci Československého svazu v Nădlaku a s vyslancem Krausem za účelem vyjasnění několika otázek týkajících se reemigrace. Krajanům posléze sdělil veškeré zásady týkající se jejich přesunu do ČSR a teoreticky je připravil na nové prostředí tím, že jim vylíčil situaci v regionech našeho státu, kde měli být krajané usazeni.214

Lesní dělníci však byli nakonec přestěhováni teprve v rámci organizované reemigrace.

Během dubna 1946 přijelo několik větších skupin rumunských Slováků ve vlakových
transportech na Slovensko, aniž by však o takové akci byl informován Osídlovací úřad pro
Slovensko, bez jehož schválení nemohly být tyto osoby oficiálně repatriovány a usazeny.
Osídlovací úřad vyzval vyslanectví ČSR v Bukurešti k okamžitému zastavení neorganizovaného přesunu do doby, než bude podepsána relevantní mezistátní smlouva. 

„Černá reemigrace“ navíc vůbec nebyla v zájmu Československa, neboť svým odchodem se krajané vzdávali rumunského občanství a tím i majetkových práv v Rumunsku, a bylo téměř jisté, že jejich majetek zanechaný v Rumunsku bude konfiskován.215

Jaroslav Kraus proto intervenoval u příslušných rumunských orgánů, snažil se zastavit neohlášené vystěhovalectví. Vyzval Osídlovací úřad pro Slovensko, aby neprodleně vyslal své zástupce do měst Oradea a Arad, kteří by řešili situaci místních Slováků do okamžiku podepsání protokolu o reemigraci. 

Již v květnu 1946 bylo v českých zemích usazeno 278 rodin rumunských Slováků. Ti
však odmítali být zařazeni jako zemědělci a lesní dělníci v okresech Chrudim a Rýmařov a
dožadovali se přidělení zemědělských usedlostí. Tito neorganizovaní reemigranti tvrdili, že
jim je vystěhovalectví rumunskou vládou nařizováno, a kladli si téměř nesplnitelné

212 NAČR, ÚPV – běžná spisovna, č. 2322/45, 30. listopad 1945
213 AMZV ČR, KO 1945-1954, č. 75166/45, 10. prosinec 1945.
214 Archív Kanceláře prezidenta republiky (AKPR), Rumunsko, č. 2301/46, 5. červen 1946.
215 AMZV ČR, KO 1945-1954, č. 3343-II/1946, 16. duben 1946.

požadavky. Po přidělení samostatných usedlostí v pohraničních oblastech byli celkem
uspokojeni, potýkali se však zase s nedostatkem peněz. 216

Během plánované reemigrační akce nebylo pochopitelně možné přesídlit všechny
krajany naráz, proto se počítalo s jejich převozem po etapách, v transportech přibližně po 600
lidech.

Většina Čechů a Slováků byli drobní zemědělci a rolníci, bohatých sedláků žilo
nejvíce v Banátu. Slovensko mělo zájem jenom o majetnější osoby, chudé zemědělce nebylo příliš ochotno usídlovat na svém území. Naproti tomu Čechy a Morava zpočátku projevovaly přání usadit na svém území v podstatě všechny krajany, bez ohledu na jejich majetkovou situaci. Největší zájem ale měly o lesní dělníky pro práci v pohraničních hvozdech. Vezmeme-li v úvahu množství volné půdy, které byla ČSR schopna nově příchozím
nabídnout, byly na tom lépe české země.217

Pokračující „černá reemigrace“ byla impulsem k zahájení jednání s rumunskou stranou
ohledně přesunu krajanů. Počátkem října 1945 se otázka reemigrace stala předmětem jednání
Jaroslava Krause s rumunským ministrem zahraničí Gheorghe Tătăreskem. Kraus předložil 7.
prosince 1945 rumunské straně memorandum se žádostí o umožnění reemigrace krajanů.
218

Z jeho rozhovoru s rumunským ministrem financím Alexandrem Alexandrinim 16. června 1946 vyplynulo, že rumunská vláda byla ochotna pomoci při transportu rumunských Čechů a Slováků do ČSR, ale jak tento rumunský politik prohlásil, nebylo přirozeným přáním jeho
země, aby naši krajané emigrovali, neboť „byli pro Rumunsko přínosem díky své pracovitosti a nikdy nepůsobili rumunským vládám obtíže“.219
 

Další doslovná citace z části diplomové práce:

str. 57

"V polovině prosince 1946 požádalo vyslanectví ČSR v Bukurešti rumunskou vládu o
okamžité vystěhování 150 rodin nemajetných Slováků z jižní Bukoviny z vesnic Poiana
Micului, Solonecul Nou, Gura Humorului, Pleşa a Cornul Luncii.

Žádosti rumunská strana vyhověla. Krajané měli povoleno vzít si s sebou pouze osobní věci, vybavení bytů a věci potřebné k výkonu zemědělských prací a řemesel. V Rumunsku pak museli zanechat ostatní movitý a nemovitý majetek, k jehož správě bylo vybráno několik slovenských rodin, které měly být repatriovány později.235 Soupis veškerého majetku bukovinských Slováků provedli zástupci československého ministerstva vnitra a ministerstva sociální péče. Vlakové soupravy určené k převezení Slováků z Bukoviny do ČSR odjely z Rumunska 11. února 1947. Bylo dohodnuto, že spolu s bukovinskými Slováky vycestuje na dva roky do ČSR také několik stovek rumunských občanů, kteří získali v našich průmyslových závodech různé pracovní pozice. Měli se rovněž zúčastnit odborných školení, aby mohli po návratu do vlasti své znalosti uplatnit."236

236 - AKPR, Rumunsko, č. 505877/47, 8. únor 1947.

Z další části práce:

Během května 1947 bylo na poradě smíšené československo-rumunské reemigrační
komise rozhodnuto, že přesídlované osoby budou před svým odjezdem do ČSR soustředěny v několika shromažďovacích střediscích, než jim budou vyřízeny všechny formality nutné k vystěhování. Největším takovým centrem bylo městečko Aleşd nedaleko Oradea, které vedl František Štědroňský, zástupce Československého ústavu zahraničního. Další střediska pro shromažďování krajanů čekajících na reemigraci se nacházela ve městech Pecica, Orşova, Caransebeş, Satu Mare a Gura Humorului (ležící v blízkosti Poiana Micului, pozn. T. J.)

Jakmile počet shromážděných dosáhl takového množství, aby mohl být vypraven reemigrační vlak, tedy 800 – 1000 osob, vyzvala ČSPK ministerstvo sociální péče k vyslání vlakové soupravy. Vlakové transporty jezdily po trase Oradea – Episcopia Bihorului – Bihárkeresztes – Püspökladány – Miskolc – Hidásnémeti – Čaňa – Košice – Púchov – Přerov – Praha a odtud dále do jednotlivých shromažďovacích středisek. Po příjezdu do Košic obdržel každý krajan kapesné ve výši 300 korun a reemigrační průkaz.246

246 VACULÍK Jaroslav: Reemigrace zahraničních Čechů a Slováků…, s. 68.

Zdroj diplomové práce zde: file:///C:/Users/uživatel/Downloads/DPTX_2010_2__0_144435_0_37477.pdf

- nepůjde-li vám odkaz, zkopírujte adresu a vložte přímo do řádku adresy ve vyhledávači