Slováci v Bukovině - už neexistující komunita
Časopis Naši dopisovatelia
text: Jozef Jurašek
překlad: Taťána Ješetová
Při dělení Polska došlo v roce 1772 k přičlenění jižní části Polska - Galície k Habsburské koruně. Obsazení tohoto území provedl maršál Andrej Hadík, který byl slovenského původu a na vídeňském dvoře se jako jediný Slovák s tak významným postavením těšil úctě. V roce 1774 na popud Vídně obsadil generál - svobodný pán Gabriel Szpléneyi de Mihályi z území Galície území severní Moldavy - Bukovinu, kterou tehdy Turci opustili. Území o rozloze 10,446 km2 bylo obsazené za pomoci třech regimentů a pěti batalionů infanterie.
Zatímco Slováci z uherské části monarchie odcházeli do Dolní země a byli převážně evangelického vyznání, pomery v rakouské části monarchie byly jiné. V rakouské části země převládalo římskokatolické vyznání, a získáním Galície bylo toto náboženství značně posílené. Převážná část obyvatelstva Galície byla polského původu a katolického vyznání. Ve Lvově, hlavním městě provincie, sídlilo římskokatolické biskupství, pod které patřila i Bukovina.
Do Dolní země se Slováky odcházeli i evangeličtí kněží, kteří byli hlavními nositeli slovenského povědomí. Bukovina se od roku 1377 vedle pravoslavné církve stala "Eldorádem" římskokatolické církve zásluhou moldavské vládkyně Margarety de Siret, která umožnila založit v Siretu opatství pro dominikány z Polska.
Po porážce Poláků moldavským knížetem Štěpánem Velikým (Stefan cel Mare) v roce 1497 se asi 20 tisíc polských rytířů, kterým Štěpán při Dumbravě Rosie daroval život, nechtěli vrátil zpátky do Polska a zůstali na území Bukoviny...
Další posílení katolické církve a polské straně přinesli Arméni (polští Ormini), kteří přijali katolické vyznání už v roce 301 n. l. Když v roce 1064 dobyli Turci pevnost Ami, tehdejší hlavní město Arménie, nastal exodus Arménů přes Černé moře do krymského přístavu Kaffa (Feodosia) a odtud přes Kyjevskou Rus do Moldavska a dále na sever, do Bukoviny, Pokúcie a do Galície. Arméni se brzy spojili s Poláky v otázce víry a časem se popolštili, přijali polskou národnost, jazyk i příjmení. Tato skutečnost posilnila "pátou kolonu" Poláků na území Bukoviny...
xxx
Ale vraťme se zpátky do doby, kdy se Bukovina dostala pod správu Habsburků...
Toto území bylo v roce 1774, po odchodu Turků, téměř liduprázdné. Na 1 km2 připadalo asi 6 obyvatel. Bylo nutné tuto oblast, která byla bohatá na bukové pralesy, zalidnit. Ještě v roce 1793 postavil německý podnikatel Kriegshaber v blízkosti města Černovice huť na výrobu tabulového skla. Protože však neměl dostatek pracovních sil z místních zdrojů, vyslal náborčí do horního Uherska, do Trenčianskej stolice. Ještě v roce 1799 získali náborčí na Kysuciach a v Oravě lidi, kteří byli ochotní opustit svojí chudou domovinu a odejít na věčné časy do "zaslíbené země", do Bukoviny.
V roce 1803 odchází z Kysuc a Oravy 100 lidí, poté ještě až do roku 1820 odešlo velké množství lidí kácet bukové pralesy.
V období let 1830-1850 bylo v Bukovině založeno asi 20 lokalit, ve kterých žili potomkové Kysučanů a Oravanů. Ti si říkali "Slovioki". Měli silné slovenské povědomí a zachovávali své zvyky...
Polští disidenti z Lvova a Černovic projevili o tyto lidi zájem. Potřebovali získat vliv na co největší počet obyvatel - kvůli svým politickým zájmům ve snaze získat Bukovinu jako významnou oblast obchodních cest od Baltu po Černé moře. Poučení z asimilace Arménů, začali pomocí kostela a školy popolšťovat naše lidi v Bukovině. Od roku 1856 se začalo v Poianě Micului s vyučováním dětí v polském a německém jazyce. První polský učitel se jmenoval Mitalski a pocházel až z Litvy.
Po 144 letech vlády Habsburků nad Bukovinou, po první světové válce, se v roce 1918 Bukovina vrátila do rumunského království. V tomto období na zmiňovaném území žilo již asi 12 000 obyvatel - potomků Slováků, pocházejících z Kysuc a Oravy.
Polský vliv pomocí kostela a školy se nezmenšoval, naopak, nabýval vyšší intenzity...
Mohla by zaznít otázka: co dělali Slováci ve staré vlasti? Proč již v nověvzniklém Československu se nezajímají o osud svých krajanů v rumunské Bukovině?
Křivdili bychom Slovákům ve staré vlasti, že se nezajímají o své bratry kdesi v Bukovině. Vždyť nověvzniklý stát uznával pouze národ jednotný, československý. Na Slovensku nebylo dost slovenských učitelů a slovenštinu často vyučovali čeští učitelé. Proč si tedy dělat ještě starosti o "Slovioki" kdesi v Bukovině? Slováci doma řešili jak nesplynout a zachovat si národní charakter.
xxx
Až do roku 1934 žili naši Slováci pod egidou Poláků. Obrat nastal až s příchodem rumunského římskokatolického kněze Eugena Breabanu do Poiany Micului, které sem vyslalo biskupství v Iasi. Od roku 1930 přestala Bukovina po církevní stránce patřit pod Lvov.
Jmenovaný kněz zjistil, že v Poianě Micului nežijí Poláci, ale Slováci. Získal pro tento názor tajemníka obce Gregora Jurašeka a cestou přes Vyslanectví ČSR v Galati poslali žádost do Československa o slovenského učitele. Národní rada pro zahraniční Čechoslováky vyslala do Poiany Micului slovenského učitele Rudolfa Kovalika, který od 2. 1. 1937 začla vyučovat ty děti rodičů, kteří se přihlásili ke slovenské národnosti. Slovenský učitel Rudolf Kovalik, zemřel ve věku 36 let 8. března 1938 za dosud nevysvětlitelných okolností. Byla to největší ztráta, která mohla Slováky v Poianě Micului postihnout...
Dne 23. srpna 1938 byl podepsaný pak Molotov-Ribentrop o přičlenění Besarábie a severní Bukoviny k Sovětskému svazu.
Po odstoupení severní Bukoviny zůstali v jižní Bukovině pouze tři obce, ve kterých žili potomkové Kysučanů a Oravanů: Poiana Micului s 925 obyvateli, Nový Solonec se 780 obyvateli a Pleša s 280 obyvateli.
Mise Rudolfa Kovalika, který jako jediný slovenský učitel působil v obdobní od 6. prosince 1936 do 8. března 1938 měla nedoceněný význam, protože pouze v Poianě Micului se přihlásilo 44 % obyvatel ke slovenské národnosti a ze 129 školou povinných dětí se přihlásilo na výuku slovenského jazyka dohromady 57 žáků, co také představovalo 44 % žáků I.-VII. třídy základní školy.
Můžeme jenom hádat, co by se tehdy doopravdy stalo, kdyby do Bukoviny přišlo z Československa takových deset Kovaliků do obcí, ve kterých žili potomkové Kysučanů a Oravanů.
Proto polská "kamarila" z Černovic, pod vedením předsedy "Polskiego Zwianzku Szkolnego", pánů Andrzejom Lukasiewiczem, polským Orminem - a "pomocníkem" Sergejem Savciucem, zůstala vystrašená a podnikla útok proti Kovalikovi a Slovákům. I přes nehorázné útoky ze strany Poláků, slovenská myšlenka v Poiana Micului zůstala ukotvená, a následníci učitele Kovalika, pánové Vendelín Úradník, Gejza Minárik a Tobiáš Kútik pokračovali v začatém díle.
Hlavně učitel Gejza Minárik vykonal sysifovskou práci při zpracování demografie obyvatel obcí Poiana Micului, Nový Solonec a Pleša. To bylo v období první světové války, kdy byl od 14. března 1939 založen první Slovenský stát v čele s prezidentem a vládou. A tehdy vznikla myšlenka o přesídlení Slováků z rumunské Bukoviny na Slovensko. A tak 15.prosince 1940 poslali Slováci z Poiany Micului prosbu prezidentovi Jozefovi Tisovi, aby jim umožnil přestěhovat se na Slovensko. Žádost podepsalo 169 otců od rodin. K přesídlení se přihlásili i rodiny z Nového Solonce a Pleši.
Zájem o přesídlení měli:
- Poiana Micului - 112 rodin - 475 osob
- Nový Solonec - 94 rodin - 431 osob
- Pleša - 36 rodin - 199 osob
Celkem chtělo z jižní Bukoviny přesídlit 242 rodin - 1 105 osob
Po porážce německých a rumunských vojsk v únoru 1943 u Stalingradu nastala jiná situace a vojska začali ustupovat. O rok později byla fronta v blízkosti Poiany Micului.
Dne 30. dubna 1944 německá vojska SS za pomoci rumunských vojáků maršála Antonesca vypálila do základů celou obec. Shořelo 177 domů, kostel, dvě školy, dva kulturní domy a salaše. Obyvatelé, kterým se nepodařilo se ukrýt v lese, byli Němci odvlečeni až do obce Tasca u Bicazi.
Po válce byli aktivnější Poláci z Polska a začali obyvatele vypálené vesnice přemisťovat do Polska, na území, které Polsko získalo od Německa. Na podzim roku 1946 odjel první transport, ve kterém jelo 77 lidí. Druhý transport odjel 2. března 1947 se 155 lidmi, a třetí 26. dubna 1947 se 127 lidmi.
Tehdy začala s přesídlováním i komise z Československa. Dne 17. února 1947 odjel vůbec první transport Slováků z Bukoviny do Československa.
Byli to:
- z Poiany Micului 285 lidí
- z Nového Solonca 52 lidí
- z Pleši 28 lidí
- z Dumbravy 5 lidí
- z Kačiky 2 lidé
Celkem odešlo 423 lidí.
Z Poiany Micului přesídlilo
- do Polska 395 lidí
- do Československa 278 lidí
Na spáleništi vesnice zůstalo 209 lidí.
Po ukončení přesídlení se Československé úřady přestali zajímat o lidi, kteří zůstali v Poianě Micului, Novém Solonci a Pleši. Tak došlo k zániku slovenské komunity v Poianě Micului.
Současná situace v župě Suceava je následující: podle statistiky z 18.-27. března 2002 žije v župě Suceava 2 609 lidí mluvících jazykem polským!
Pokud uvážíme, že součet současných obyvatel Poiany Micului je 450, Nového Solonca 780 a Pleši 210, tak to je 1 440 "Poláků", kteří mají slovenský původ.
Ostatní jsou Poláci ze Suceavy, cca 200 lidí, Kačiky 300, Bulai 220, Racova 55, Rudy 120, Paltinosy 150, Gury Humorului 50, Radauti 30 a jinde je 44 lidí. Celkem je tedy skutečných Poláků 1 169 lidí.
Je třeba dodat, že péče "Domu Polskiego", Velvyslanectví Polské republiky v Rumunsku a dalších polských úřadů o všechny Poláky v župě Suceava je příkladná.