Slovenská menšina v Rumunsku

Výtah z diplomové práce.

Citace, texty volně poskládané a vybrané dle oblasti zájmu.

Zdroj: http://geography.upol.cz/soubory/studium/dp/2009/2009_Daniel.pdf

Slovenské osídlení v Bukovině 

"Slovenské osídlení Bukoviny se svým rozsahem nemůže měřit s osídlováním bihorské a aradsko-banátské oblasti, ale je mu věnována pozornost z důvodu zajímavých okolností vytváření národnostní identity zdejších kolonizátorů.

Hlavním cílem primární kolonizace se stala oblast v okolí centra Bukoviny, města Černovice.

Důvody migrace byly stejné, jako u bihorských Slováků: práce v nově založených sklárnách a těžba dřeva a výroba paliva pro zmíněné sklárny. První kolonisté přišli v roce 1803 a již od třicátých let 19. století začala z důvodu vysokého přirozeného přírůstku sekundární kolonizace, při které byly osídleny tři vesnice v jižní Bukovině v okolí města Gura Humorului. Jednalo se o lokality Poiana Micului (dávám přednost tomuto názvu před Pol´ana Malého), Pleš (Plesa) a Nový Solonec (Solonetu Nou).

Kolonizátoři pocházeli ze slovensko-polského pohraničí z Oravy a z Kysúc a jejich jazyk obsahoval jako slovenské, tak i polské prvky. Můžeme s určitostí předpokládat, že před příchodem do Bukoviny v první polovině 19. století neproběhlo u osídlenců k dokončení procesu vytváření národnostní identity a že k jejímu formování došlo především až v nové vlasti. Sami sebe označovali za "Slovioci" a o své řeči říkali, že mluví "tak po našemu". Na utváření jejich národní identity mělo vliv několik faktorů, především fakt, že pocházeli z etnického pomezí.

Na utváření jejich národní identity mělo vliv několik faktorů, především fakt, že pocházeli z etnického pomezí. V novém domově žili "Slovioci" izolovaně od jiných slovenských komunit a od samého počátku bylyi pod výrazným vlivem polské menšiny, která v rakouské Bukovině zaujímala významené postavení.

Poláci působili na Slovioki díky své jazykové příbuznosti a jejich hlavním prostředkem byla z počátku stejná konfesní příslušnost a později se přidala i školská výchova. "Slovioci" byli stejně jako příslušníci polské komunity římskokatolického vyznání. Římskokatolické farnosti na území Bukoviny spadaly pod biskupství ve Lvově a ve zmíněných lokalitách působili především polští kněží, kteří kázali v polském jazyce a ovlivňovali i národní povědomí obyvatel. Podobný výsledek zajišťovaly i školy, kde se vyučovalo v polštině.

Následkem toho byli všichni "Slovioci" v oficiálních statistikách vedeni jako Poláci, o čemž nám například podává důkaz struktura obyvatelstva daných lokalit podle národnostního sčítání lidu z roku 1900, která je uvedena v následující tabulce.

 ....

Polanský rodák Jozef Jurášek danou situaci "Slovioků" popisuje:

"Žili... vo vel´kej rozpoltenosti, v strachu z Boha, lebo pol´ski kňazi im nahovárali, že Boh najlepšie rozumie pol´skej reči, pol´skej modlitbe a pol´skym kňazom."

 ....

"Výrazný předěl v otázce národnostní identity "Sloviokom" nastal v polovině třicátých let 20. století, kdy v Poianě Micului (Pol´aně Malého) došlo ke "slovenskému obrození". Impulsem mu bylo navázání kontaktu se zástupci z Československa, kteří poukazovali na slovenský původ obyvatel a angažovali se ve věci povzbuzení slovenského národního povědomí. K posílení a upevnění slovenské identity dále přispěla slovenská škola, která zde - na žádost místních obyvatel nově se hlásících ke slovenské národnosti - vznikla v roce 1936, kdy do Poiany Micului přišel vyslaný učitel z Československa.

Do té doby jednotné obyvatelstvo se vlivem okolností národnostně rozdělilo: asi na 30 % sloviockých obyvatel Poiany Micului se přihlásilo ke slovenské národnosti, 45 % zůstalo u národnosti polské a zhruba 25 % se nemohlo zpočátku rozhodnout, k jaké národnosti se přikloní, a nepřihlásilo se ani k jedné z nich. Změna oficiálně deklarované národnosti proběhla v podstatě ze dne na den, což způsobilo mírně řečeno paradoxní situaci.

K rozdělení podle národnostního kritéria nebyla zjišťována národnost, ale obcovací řeč. 

 ...nedošlo pouze na úrovni obce, ale v některých případech i v rámci jedné rodiny, kdy se jeden ze sourozenců přihlásil k jiné národnosti, než jeho bratr či sestra. Příkladem může být rodina Ballakovců, kde se čtyři bratři přihlásili k jednotlivým národnostem následovně: "Jano bol Slovák, Gregor Poliak, Stacho ten se nehlásil ani k jedným ni k druhým a Jura jsa hlásil za Poliaka."

 Jurášek ale zdůrazňuje, že si i přesto "Slovioci" (alespoň část z nich, pozn. autora Daniela) udrželi svoji původní identitu a doma stále hovořili "po našemu" a pouze na veřejnosti před neznámými lidmi či před polskými knězi a učiteli vystupovali jako Poláci a "lámali si jazyk pri vyslovovaní slov, ktoré im neboli vlastné."

Rumunský kněz Eugen Breabän působící v Poianě Micului měl při kontaktu s farníky pochybnosti o oficiálně uváděné variantě o polské národnosti zdejších obyvatel a z tohoto důvodu kontaktoval Československý ústav zahraniční (ČSÚZ), jehož skupinka pracovníků navštívila danou oblast v roce 1935.

Anton Granatier ve své zprávě o cestě do Bukoviny otištěné v časopise Nový Svet přímo popisuje, že Slováky mezi obyvatelstvem rozpoznal na první pohled: "V zástupe hned´sme zbadali Slovenky, bez toho, že by sme počuli ich rozhovor. Čistý hornotrenčianský typ."

O rok později se v otázce slovenské národnosti výrazně angažoval kněz Peter Makoš, který ovlivnil, že se řada obyvatel přihlásila ke slovenské národnosti.

Nové národnostní složení výrazně zkomplikovalo do té doby poklidné soužití a zasáhlo všechny sféry života. Vzniklý stav přetrval až do konce druhé světové války.

Po válce většina obyvatel Poiany Micului využila možnosti reemigrace a vystěhovala se z Rumunska. Výběr cílové země, tedy "původní vlastni svých předků", opět závisel na národní identitě reemigrantů. Z tohoto důvodu se 278 osob slovenské národnosti přestěhovalo do Československa a 385 osob, které se hlásily k polské národnosti, odešlo do Polska. Migrace se nezúčastnilo 209 osob.

Reemigrací zaniklo slovenské osídlení Bukoviny.

V současné době se obyvatelé všech tří původně sloviockých lokalit hlásí k polské národnosti.

Vzhledem ke zmíněnému původu "Slovioků" (etnická hranice) bylo možno u nich nalézt nejen v jejich jazyce slovenské i polské prvky, proto je zajímavé, jak je vnímalo jejich okolí. Tento problém nám může osvětlit poznatek, že na mapě dané oblasti, vytvořené při III. vojenském mapování, je Poiana Micului rozdělena na německý a slovenský konce (Deutcher Theil, respektive Slovakischer Theil).

Polský pohled na uvedenou problematiku je z jasných důvodů diametrálně odlišný. Podle polského výkladu historie, týkajícícho se kolonizace Bukoviny, osídlili zmíněné lokality gorale z okolí Čadce (gorale czadeccy), kam předtím přišli ze Slezska a Malopolska. O slovenských obyvatelích není v prezentaci historie obce Poiana Micului ani zmínka, pouze je udáno, že v dubnu 1947 přibližně 68 rodin odešlo do Československa, což není nijak blíže vysvětleno."

 Bc. Jan Daniel

Slovenská menšina v Rumunsku

Diplomová práce, Olomouc 2009

Univerzita Palackého v Olomouci, Přírodovědecká fakulta, katedra geografie

Daniel vychází, mimo jiné, i z knihy:

Jurášek, J.: Retrospektíva Slovákov v Poiana Micului 1842-1947. Nadlak 2005, 227 s.