Věčná - 2.díl

Přízvisko „bratr" snad přidělil Palečkovi osud sám. A kdyby si to Karel Paleček vůbec uvědomoval, asi by se ani nehněval a rovnou by založil nějakou tu šikovnou sektičku ve stylu gurua Járy. Však jeho příjezd na resort by se mohl nazvat přímo příjezdem krále se svojí družinou. Zvlášť, když si dopředu zamluvil tři apartmány, z nichž každý byl složený z několika pokojů se samostatným příslušenstvím u každého z nich.

Apartmány byly v rámci možností vzhledově odlišné a Tamara si dala tu práci, aby do každého posháněla vybavení interiéru skoro přesně podle svých představ. To „skoro" je tam prostě jen proto, že v něčem musela ustoupit. Pověsti o jejích nelítostných válkách mezi ní a architekty pronikly do všech koutů republiky. A to se, prosím, ještě ani nekoplo.

Tamara trvala na tom, že interiér musí ladit hned od počátku s celkovou stavbou a ne, že se bude dělat dodatečně. Jakmile zjistila, že si architekt honí body pro mezinárodní ocenění vytvořením stavby nikoliv v duchu zářivého Ludvíka XIV. s temnou vášní Joffreye de Peyrac ukrývajících se v detailech, nápadech, dokonalostech na „jevišti" ve stylu funkcionalismu, kdy zdánlivý paradox obou stylů nebyli architekti schopni pobrat, prostě se s nimi nekompromisně rozloučila. Před očima měla stále na dálku dokonalý chrám Hatšepsovet, který však po své rekonstrukci při pohledu zblízka zklamal všechny, kteří došli až k němu. Funkcionalismus tvořil rámec, baroko tvořilo detaily. Jako Joffrey libující si v neokázalém luxusu podtrhující jeho temnou podobu v interakci s králem Slunce nebo zářivé Angeliky. A to vše ještě chtěla zasadit do mírumilovné slovanské krajiny, se kterou měla souznít, nikoliv jí urážet. Na jakékoliv bezmyšlenkovité a rádoby moderní interiéry a exteriéry, které postrádaly ducha, mohli architekti rovnou zapomenout. Naštěstí se nakonec našlo jedno děvče, které ač bylo čerstvě po škole, dokázalo pochopit Tamařin záměr a ve spolupráci tak dokázaly vytvořit jedinečný prostor pocitově dokonale ladící s knižní Angelikou.

Alexandr a Tamara by za normálních okolností neměli z Palečka takový strach, ale oba dva si dobře uvědomovali Karlovu vášeň pro krásné ženy. A Angelika jim připadala jako snadná kořist.

A aby nebylo těch pohrom málo, neboť i neštěstí má rádo společnost, přijela na resort nečekaně i Karolína. Bývala Alexandrova milenka, vlastně poslední z dlouhé řady krásek. Rozchod s Alexandrem brala jako životní prohru, kterou si rozhodně nezasloužila a nehodlala se s ní smířit.

Když to Tamara zjistila, s hrůzou si uvědomila, že tohle nedopadne dobře. Karel bude dozajista kroužit kolem Angeliky, jeho milenky budou útočit na ní, Tamaru, aby jí okamžitě propustila, protože za Alexandrem si s tím netroufnou jít, a Karolína bude bezostyšně předvádět své vnady, o kterých si bůhví proč myslela, že jsou bezkonkurenční. Nějak jí nedošlo, že takovýhle přerostlých silikonů běhalo v Alexandrově okolí plno.

„Musím jim vymyslet nějakou zábavu," pomyslela si Tamara. „Možná bych mohla poprosit Nicolase, koneckonců, pro něj to žádná muka nebudou," usmála se. „A Angeliku uklidím k sobě do kanceláře, může třeba studovat ten nový občanský zákoník nebo tak něco."

Vzhledem k Tamařině prozíravému jednání a výjimečné inteligenci zaměstnanců, kteří ihned pochopili, o co jde, proběhl příjezd hladce. Akorát Angelika neměla o nastávajících manévrech nejmenší tušení. Možná, že jí tady všichni chtěli instinktivně chránit.

Paleček s Alexandrem se zavřeli v pracovně, kde měli již dopředu připravené bohaté občerstvení s dostatečnou lihovou zásobou. Alexandrův cíl byl udržet Karla dostatečně dobře „naloženého" a v bezpečné vzdálenosti od Angeliky. Neměl dostat nejmenší šanci Angeliku zahlédnout, natož i jen tušit o její existenci. „Aspoň do té doby, než bude moje," pomyslel si snad poprvé v životě nejistě Alexandr, protože asi nikdy nezažil takový pocit strachu. Obavy procházely celým jeho tělem a on si musel přiznat to, co všichni věděli od prvního okamžiku – jejich šéf se zamiloval! A co si ještě tak zpětně vybavovali, tak tohle nikdy nezažili u žádné z předchozích Alexandrových přítelkyň. A že to byla taková rychlost! Vždyť Angelika zde byla teprve třetí den, a to jen dokazovalo, že tohle je více než výjimečná situace. Ano, mohli pochybovat, vždyť jaký důkaz pro své tvrzení vlastně měli? Tedy, kromě Tamařiných až přehnaných obav, se kterými jim sdělovala svůj plán nestrkat Angeliku Palečkovi pod nos. Možná, že právě tohle jim bylo tím nejpádnějším důkazem.

Angelika seděla celá otrávená v Tamařině kanceláři a začínala mít obavy, jestli jí sem nepřesunuli navždy. Věděla, že přijeli nějací hosté a o to víc nechápala, proč tedy konečně nemůže pořádně dělat svojí práci.
„Jak se tu mám něco naučit, když mě strčili do nějakého kumbálu?"
„Do kumbálu ne," uznala, ale že by chtěla sedět celý den nad občanským zákoníkem, který znala ze školy, to snad ani ne.
Vstala od stolu a přešla k oknu. Tamara měla úžasný výhled přímo směrem na příjezdovou cestu a prostor před hlavním vchodem.

„Tak tady jí vážně nic neunikne."

A ač tady byla totálně unuděná, netroufla si Tamaru neposlechnout. Už pochopila, že i ona je tady šéf, i když to první den tak nevypadalo. Angelika si vzpomněla na první den v Alexandrově kanceláři a na Tamařinu netypickou zamyšlenost, spíš až nepřítomnost. Vypadala jako šedá myš ve stylu „mouchy, snězte si mě". „Tak to jsem se teda vážně spletla," zašeptala Angelika nahlas, ale hned se ohlédla, jestli jí někdo neslyšel.

Pro krácení dlouhé chvíle sledovala vystupující hosty. Plavovlasý, spíš až nazrzlý muž s výrazným nosem a rysy obličeje, štíhlé, vysoké postavy, který byl doprovázený celou suitou nádherných modelek. Angelice byl povědomý, ale nedokázala ho zařadit. Tušila, že jde o známou osobnost, ale jak společenské klepy nesledovala, tak nevěděla. Ženy kolem něj poskakovaly a švitořily a on u toho vypadal více než znuděně, spíš je už ani nevnímal.

Očima někoho hledal a Angelika zahlédla Alexandra, který se s ním přišel přivítat. Chlapské podání ruky.

Angelika byla zvědavá, jak se zachovají modelky. Ty okamžitě Alexandra obklopily a líbaly ho na tváře. Angelika pocítila osten žárlivosti a nejraději by tam vyběhla a všechny ty husy profackovala. Se zatajeným dechem sledovala Alexandrův nádherný obličej. S úsměvem je všechny pozoroval a nechal se objímat, ale Angelika si všimla, že žádné z žen nevěnoval více pozornosti než druhé. Jeho laskavá nenucenost nenechala nikoho na pochybách, že jej žádná neupoutala. To si s úlevou přiznala i Angelika, která přemýšlela, jestli by chtěla být na jejich místě.

„Ale jak bych mohla obstát vedle těhle dlouhonohých hubených krásek, na kterých vypadaly všechny šaty neuvěřitelně úchvatně?" pomyslela si smutně.

Nevěděla, že její něžné dívčí křivky s pevnými svaly a sametovou kůží jsou lákavějším soustem než vystupující žebra, kolena a páteř, na které by se obratle daly spočítat. Modelky vypadají nádherně na fotografiích a některé i ve skutečnosti, ale jejich životní styl se zdravým rozhodně nedá nazvat. Jejich život je tvrdý a plný diet, balancující na hranici mezi životem a smrtí. A jestli Angelika něčím byla, pak byla životem samým. Smrtka by si na ní vylámala zuby.

Když všichni zašli dovnitř, tak se Angelika zase ponořila do přemýšlení o Alexandrovi. Očima nepřítomně přecházela po kanceláři až si všimla fotografie vedle dveří. Sundala jí ze stěny a rozhodla se jí pečlivě prozkoumat. Byl na ní Alexandr. A když si uvědomila, že tady má počítač a přístup na internet, kde by si mohla, snad, o Alexandrovi něco zjistit, usoudila, že to vypadá na dobrý plán k ukrácení dlouhé chvíle.

A jak už to, tak bývá, člověk míní, Pán Bůh mění. A jestli chcete Boha opravdu rozesmát, tak mu svoje plány předložte. Takže i když se Alexandr dobře vypořádal s Palečkem, Tamara vymyslela zábavu pro milenky, Angelika byla šikovně uklizená, Černým Petrem v ruce zůstala Karolína.

Ta na své přípravě neponechala nic náhodě a ve vhodném okamžiku nastávajícího podvečera odchytila Alexandra, když se snažil vyplížit z pracovny, ve které zanechal dobře zaopatřeného „bratra" Palečka. Alexandr na tom nebyl tak špatně, jako Paleček, protože si nechtěl zopakovat tu předešlou náročnou noc, ale přesto byla jeho pozornost poněkud otupená. Karolína na nic nečekala a využila této jeho indispozice. Chytla ho za paži a jemně ho směřovala do letohrádku v blízkosti malého rybníčka. Za normálních okolností by se Alexandr pokusil být pánem situace, ale teď se nechal odvést jako ovce na porážku. Někde v hlavě mu bušila kovadlina na poplach, ale on se jí rozhodl ve své „opičce" ignorovat. Kdyby tušil, co bude následovat, jistě by svého tušení uposlechl. A protože byl nádherný tropický den, tak podvečer byl spíše teplý než chladivý, oblékla se Karolína do poloprůsvitných šatů s výstřihem odhalujícím krajkovou podprsenku, kterou její umělé vnady snad ani nepotřebovaly.

„Alexandře," zapředla jako kočka, mazlivě šeptajíc jeho jméno. Vyzývavě se k němu přitulila, nabízejíc mu lákavý pohled na svůj dekolt.

„Slyšela jsem, že jsi stále sám?" zašeptala. „Můžeš ti to stále rozmyslet, já jsem také volná."

Alexandr objímal Karolínu svojí pevnou mužskou paží ne proto, že by po ní kdovíjak toužil, ale snáze se mu tak držel balanc.

„Miláčku," oslovil jí. „Jsi tak nádherná žena, proč se mnou pořád ztrácíš čas?" zeptal se Alexandr a byl sám na sebe hrdý, že dokázal ze sebe jednak vysoukat souvislou větu, druhak, že ta věta zněla, jako by byl střízlivý.

„Netvrď mi," pokračoval, „že mě stále tolik miluješ," zašeptal jí do ouška. Karolíně se podlamovala kolena. Nechtěla si přiznat, že by jí tenhle vášnivý muž opravdu dával kopačky. Podruhé.

„Jak to můžeš říct?" hrála Karolína rozhořčenou, ale jen tak lehce, jen aby se neřeklo. Ale kdyby to opravdu myslela vážně, nedovolila by, aby se jí zrovna v tom okamžiku dotýkal. Místo toho našpulila své plné rty s jahodovou příchutí v očekávaném polibku. Jenže, jak má oslabený chlap odolat téhle spoře oděné krásce, která mu nabízela všechno a hned? Alexandr jí něžně podepřel hlavu, ještě jí pevně stisknul v náručí a přivinul se k ní celým svým žádostivým tělem. Začal Karolínu prudce líbat. Jeho pevný stisk jí nedovolil uniknout, kdyby to ovšem vůbec chtěla. Karolína mu vyšla vstříc s jistotou, že se všechno vrátilo do starých kolejí. Celé její tělo hořelo vášní, srdce jí bušilo a v hlavě jí zněly výkřiky radosti: „je můj!" Jenže, to se spletla. Copak už za ten svůj dlouhý milenecký život opravdu nepozná, co chlap doopravdy chce? Poznala by to, kdyby si to chtěla přiznat.

„Líbáš krásně. Vždycky jsi byla v posteli perfektní," zapředl Alexandr, když se mu podařilo ukončit ten polibek. Ještě štěstí, že si stále uvědomoval, koho líbá. Odtrhnul oči od její dychtivé tváře a přemýšlel, co ho na ní tenkrát vlastně tolik lákalo. Nějak si nemohl vzpomenout. Rozhodl se, že teď nemá na to nad tím vůbec přemýšlet.

Zahleděl se mimoděk směrem k hlavnímu domu, který z části vykukoval zpoza stromu a, ve kterém se ukrývala zářivá půvabná Angelika.

Jeho zasněný výraz vystřídal šok. Kousek od altánku stála Angelika se zděšeným výrazem v očích zalitých slzami.

„Sakra," zahromoval a odstrčil Karolínu, která to nečekajíc málem upadla.

„Vždyť Tamara říkala, že Angelika je dobře schovaná!" A Alexandr, který ještě nevěděl, že Angelika zásadně neposlouchá rozkazy, kterým nerozumí a, nebo je prostě nehodlá poslouchat, se za ní rozeběhl.

„Angeliko!" volal, jenže jeho nejisté a vrávoravé kroky nemohli těm Angeličiným hbitým stačit.

Karolína třeštila oči ve snaze rozklíčovat situaci. Podívala se za ubulenou dívkou a nechápala, co na ní Alexandr vidí, že tak vyšiluje. Obyčejná blondýna, skoro zrzka. Příliš mladá, aby dokázala zaujmout někoho jako je Alexandr.

„A klidně si před ním bulí, copak neví, že chlapi nesnášejí slzy?" Karolíně pomalu začínaly docházet souvislosti.

„To kvůli ní jsi nechal mě? Kvůli takové nicce? Má už vůbec občanku?" Křičela na Alexandra, který jí už vůbec neposlouchal.
Angelika zanechala Alexandra na místě, kde klesnul na kolena. Neviděla už jeho hlavu v dlaních.

„Já jsem tak pitomá," plakala vzteky a lítostí.

„Co jsem si jen já hloupá myslela? Proč jen jsem si namlouvala, že se mu můžu líbit? Jemu, který může mít každou, na kterou si ukáže? Teta to říkala dobře, je to ďábel, ale já jí nevěřila." Nadávala si Angelika, která mimoděk doběhla do té francouzské části zahrady, kde jí předtím Tamara fotila a kde potkala Nickyho.

Seděla na lavičce a rukama objímala kolena. Slzy ztráty nechala volně stékat, protože chtěla sama sebe vytrestat za svoji naivitu.

Tamara už mezitím stačila zjistit, že nastalo to, čeho se tolik obávala. Zcela upřímně si přiznala, že je najednou v koncích, a že neví, co má dělat. Zalogovala se na angelique.cz a doufala, že tam natrefí na některou z přítelkyň, jenže na potvoru tam zrovna žádná nebyla.

„No nic," řekla si nahlas. „Už se stalo. Něco teď dělat by mohlo celou situaci jen zhoršit. A aspoň se ukáže, co je Angelika zač." Řekla si rázně a vydala se hledat Alexandra. Jediná dobrá zpráva byla ta, že Karolína pochopila, že je definitivní konec a s výhrůžkami si sbalila kufry.

Alexandr byl stále u altánku. Klečel na zemi a s hlavou v dlaních vypadal jako socha. Snažil se pochopit, co se vlastně stalo. Tamara ho jemně zvedla a dovedla ho do svého apartmánu, který byl přeci jenom blíž než jeho chata. Tam ho uložila na gauč a přikryla dekou, víc pro něj v tuto chvíli udělat nemohla a šla se věnovat zbývajícím hostům.

Angelika mezitím také odjela. Doma vzteky zabalila všechny knihy Angelika do kufru, že je při nejbližší příležitosti vrátí mamce. A jak tam ten kufr u dveří vyčítavě stál, Angelika měla pocit, že jen čeká, až ho otevře. Rozhodla se, že ho bude okázale ignorovat s tím, že si napustí vanu. Otevřela si sekt a se skleničkou v ruce se ponořila do pěny. Pokoušela se usilovně nemyslet na Alexandra líbajícího tu překrásnou černovlasou ženu „s umělýma kozama" dodala si pro sebe škodolibě a ubuleně zároveň.

A pak si vzpomněla na ten jeho šokovaný výraz, když jí uviděl. Na tu hrůzu v očích.

„To by přece nehrál," zašeptal ten její tichý protivný hlásek v hlavě, který se vždycky ozval v tu nejnemožnější chvíli a obzvláště tehdy, když ho vůbec nechtěla slyšet. „Kdyby mu to bylo jedno, tak by za tebou neběžel!"

„Ale jak to moh udělat?" hádala se Angelika sama se sebou.

„No, tak si to přečti!" zakřičel nekompromisně ten otravný hlas už docela nahlas.

„Dobře," zavrčela naprdnutá Angelika a vylezla z vany. Ani se neobtěžovala se osušit a bosýma nohama capkala ke kufru zanechávajíc za sebou mokré stopy.

Klečela u otevřeného kufru a rozmýšlela se mezi dlouhou a krátkou verzí. Pak se rozhodla pro Toulouskou svatbu, měla pocit, že právě v ní by mohla najít to, co hledá. Vzala si jí do vany a jen tak vzdorovitě procházela knihou a čekala, jaká slova jí padnou do oka.

„Se mnou?" procedila mezi zuby. „Ty sis dovolil takhle jednat se mnou?"

„Musel jsem, má krásko," odpověděl Joffrey káravě.

„Nemohl jsem dopustit, abys přede mnou ztratila hrdost. To bys mi nikdy neodpustila. Tak vstávej, Carmencito. V tomhle vražedném horku ti šaty rychle uschnou. Sedni si sem, naproti mně."

Ztěžka vstala. Byla to vysoká žena, jejíž kypré tvary vyhovovaly vkusu těch, kdo obdivují Rubensovy a Rembrandtovy obrazy.

Angelika očima přeskočila na další úryvek.

Angelika se tiše přiblížila a škvírou ve dveřích nahlédla do místnosti. Její manžel seděl v křesle. Viděla jen křeslo zezadu a jeho ruku, položenou na opěradle. Před ním na dlaždicích klečela v kaluži vody krásná žena, Angelika ji neznala. Na sobě měla přepychové černé šaty, nyní očividně celé promáčené. Prázdný bronzový kbelík, ležící vedle ní, jasně dosvědčoval, k čemu posloužila voda určená k chlazení láhve jemného vína. Žena s dlouhými černými vlasy, přilepenými na spánky, si s úděsem prohlížela promočené krajky na zápěstí.

Angelika zvedla od knížky oči a nepřítomně se zahleděla. V mysli se jí promočená černovlasá kyprá žena propojila s černovlasou vnadnou ženou v altánku.

„Co když to bylo jinak? Běžel za mnou. Volal mě." Angelika v duchu viděla Alexandrovu zhroucenou postavu.

„Jako pokořená síla." Zamumlala.

„Nemůžeš z něj dělat Joffreye, to by nebylo spravedlivé vůči komukoliv." Jenže ať Angelika chtěla nebo ne, a ať ta situace vypadala pro Alexandra snad zbaběle, snad slabošsky – což by se na první pohled mohlo zdát – tak cítila..."Co vlastně?"

„Podívej, Carmencito, už víc než před rokem jsi odjela z Toulouse..."

„Hm, Camencita. To není zrovna moc daleko od Karolíny. Ty podivné náhody..." zamyslela se Angelika.

„A teď se najednou objevíš v mém paláci, křičíš, vymáháš...co vlastně?"
„Lásku!" vykřikla žena chraplavým vášnivým hlasem. „Nemůžu bez tebe žít."

Angeliku zcela pohltil text.
...

Další den se Angelika rozhodla, že do práce nepůjde. Zavolala Tamaře, že se omlouvá, ale že asi chytila nějakou virózu. Čímž jí ovšem pěkně zamotala hlavu, protože Tamaře bylo sice jasné o co tady jde, ale už vůbec ne to, jestli s tím jde něco dělat.
Angelika stávkovala doma, Alexandr se zavřel do chaty a jí tady zbyl na krku Paleček s celou svojí družinou.

Paleček vstoupil do Tamařiny kanceláře a zkoumavě si prohlížel tuhle malou, nikterak krásnou ženu, která by nikdy v životě rozhodně nemohla upoutat jeho pozornost. Opřel se ležérně o futra dveří a založil si paže na hrudi.

„Hledám Alexandra. Nevíš, kde je?" zeptal se poněkud nadřazeně. Nikdy nepochopil, proč si ji tu Alexandr drží.
Tamara na něj upřela své, a to musel uznat i Paleček, překrásné oči.

„Je mi líto," pokrčila rameny. „Ale řádí tu nějaká hrozná viróza. Odnesl to Alexandr, a ještě jedna kolegyně. Mám obavy, že skončí na antibiotikách a čtrnáct dní je neuvidíme."

Paleček se začal uculovat. „Tak to taky mohl říct hned, že má nový objev a já bych mu tu nekřenil."

Tamara se zamračila a rozhodla se pro výraz absolutní vážnosti. Což jí nedělalo až takový problém, protože Palečka upřímně nesnášela.

„Jsou nemocí a každý zvlášť." Zdůraznila a ani nemrkla, když upřeně hleděla do Palečkových světle modrých očí. Čímž ho totálně otrávila, a tak sobě zavelel k okamžitému ústupu. V duchu už balil kufry, protože být tady s hromadou ženských, ale bez Alexandra bylo i nad jeho síly.

Ale na ten nový Alexandrův objev se sem ještě přijede podívat. Něco mu říkalo, že viróza to opravdu nebude, když si Karolína tak rychle a vztekle balila kufry. Jenže přes neprůstřelnou Tamaru, která by nikdy nepodlehla jeho kouzlu, kdyby se vůbec o něco pokusil, se stejně nedostane.

„To by mě docela zajímalo," pomyslel si Paleček škodolibě, „kdo by vydržel s touhle fúrií." Historky o Tamaře totiž byly častým a vděčným tématem k hovoru, když řeč stála.
...

Po několika dnech, když už měla Tamara dost toho Alexandrova sebemrskačství, se za ním vydala do chaty, ale ta byla prázdná. Na stole ležel strohý vzkaz: „Jel jsem k Nele."
Tamaře se docela ulevilo, protože jestli mohl Alexandra někdo uklidnit, byla to právě Nela.
...

Angelika, která zdárně předstírala několikadenní chorobu, aniž by vůbec přemýšlela o tom, jestli si pak na to vypíše dovolenou nebo sežene neschopenku od doktora, protože jí ani na mysl nepřišlo, že je ve zkušební lhůtě, proležela celé dny v knihách Angelika a snažila se pochopit chlapa, který střídá ženský.

Joffrey jí v tomhle směru, ale moc nepomohl, když toho s příchodem Angeliky nechal. Angelika by nutně potřebovala nějaké díly jenom o něm, ještě před Angelikou. Na konferenčním stole se jí kupila hromada posmrkaných kapesníčků s krabicemi od pizzy.

„A dost," řekla si rázně. „Přece tu nebudu bulet kvůli chlapovi!"

Začala se rozhlížet po prázdném bytě, který za doby její neustálé přítomnosti nabyl poněkud zdevastovaného dojmu. Nikdo tu s ní nebyl, protože ona nebyla zrovna svěřovací typ. Raději trpěla sama. A konečně, po několika dnech, vyšla na balkon a zalila skomírající bylinky, které už posmutněle vadly. Sedla si do křesílka a hleděla tím svým krásným výhledem do krajiny na zapadající slunce. Nemyslela, jen byla a teplé světlo podvečerního slunce změkčilo všechny ostré hrany v okolí.
Když slunce zapadalo a Angelika se vrátila do pokoje, pohled na tu spoušť okolo v ní probudil uspané ženské síly, které se vždycky nejlépe pročistí důkladným úklidem. Angelika se pustila do práce. Ráno padla mrtvá, ale šťastná do postele, konečně se cítila lépe. Jako by jí ten úklid dodal vnitřních sil do dalšího dne. Bez boje se nevzdá.

„Zítra je také den a třeba se mýlím. Určitě."

Netušila, že Alexandr si mezitím u Nely prošel očistcem.

Když ho Nela uviděla stát ve dveřích, myslela si, že je to jeho poslední hodinka. Neoholený, s několikadenním strništěm a ve zmačkaných šatech vypadal Alexandr k politování. S červenýma očima a strhanou tváří by možná vzbuzoval i soucit, kdyby Nela dobře neznala jeho minulost a naturel. Nepochybovala, že si tenhleten stav zasloužil.

Pozvala ho dál. Alexandr zapadnul do křesla a nohy přehodil přes opěrku. Vypadal naprosto vyčerpaně.

Nela mu s klidem podala sklenici čisté, studené vody. Alexandr na ní zíral a přemýšlel, co s ní má dělat.

„To je na pití!" Nela zakoulela očima. „Mohl bys to někdy zkusit."

Po prvním doušku Alexandr zjistil, že se nemůže dopít. Po několika sklenicích čisté vody a celkem slušné době mlčení se ho Nela klidně zeptala, co se děje.

„Máme v práci novou zaměstnankyni," zahuhlal Alexandr, jako by se najednou ani nechtěl přiznat.

Nela zdvihla údivem obočí. Co si tak pamatovala, tak jakékoliv zaměstnankyně nikdy nebyly a ani nemohly být Alexandrovým cílem, natož noční můrou.

„A?" zeptala se.
„Nic," odsekl stávkující Alexandr.

Tahle zabejčeného ho snad Nela nikdy neviděla. Přemýšlela, jestli se víc nedozví od Tamary, ale rozhodla se počkat, jestli z Alexandra přeci jenom něco nevypadne. Začala oklikou.

„Hm, a jak vlastně vypadá?"
Alexandr na ní upřel své zoufalé psí oči, jestli tu otázku myslí opravdu vážně.

„Tak nic. Dělej, že jsem nic neřekla."

Po další chvilce ticha.

„Jdu zavolat Tamaře," pronesla a zdálo se jí, že se Alexandrovi docela ulevilo. Zcela upřímně ho takhle zbabělého nikdy neviděla a trošinečku jí i potěšilo, že jí potřebuje.
...

„Ahoj Tamaro," volala mobilem Nela z kuchyně.

„Ahoj. Četla jsem vzkaz, že prý je u tebe?" ptala se Tamara Nely.

„Ano. Můžeš mi, prosím, říct, co se tam u vás děje?"

„Máme novou kolegyni," odpověděla Tamara suše.

„To už vím."

„Tak to víš všechno."

„To je to tak vážné?"

„Vypadá to tak."

„A ona ho nechce?"

„Ale jo, myslím. Akorát ho načapala, jak se líbá s Karolínou."

„Fíha!"

Chvíli bylo ticho.

„Ok. Něco s tím uděláme," řekla Nela a zavěsila.

Tenhle telepatický, mimosmyslový telefonní hovor, ze kterého by nebyl moudrý nikdo nezasvěcený na světě, utvrdil Nelu v podezření, že není zaměstnankyně, jako zaměstnankyně.

Nela vešla do obýváku a najednou jí připadala celá záležitost nesmírně vtipná.

„Až se ucho utrhne, utrhne, utrhne..." prozpěvovala si v záchvatech smíchu.

Alexandr po ní hodil zhnuseným a vyčítavým pohledem.

„Budeš se jí muset dvořit!" rozesmála se Nela zvonivým smíchem a nemohla přestat. Nikdy totiž neviděla tohohle okouzlujícího lamače ženských srdcí na kolenou. Bylo to takové malé zadostiučinění za všechny zhrzené ženy světa, které za sebou tenhle ďábelský svůdný pirát zanechal.

„Pomůže to?" zbystřil Alexandr, protože Nelinu úsudku zcela důvěřoval.

„Rozhodně. Neznám ženu, která by dokázala odolat dvoření spojenému s tvým šarmem."

V Alexandrovi se pomalu probouzela jiskřička naděje. V duchu už začínal vymýšlet strategii. Najednou se zdálo, že nemá stání. Celé tělo ho začalo svědit, a dokonce měl pocit, že i smrdí! Začichal nosem, což Nele neuniklo a probudilo v ní další veselí.

„Můžeš použít mojí sprchu a pokud si dobře pamatuji, nějaké tvé oblečení tu také zbylo."

Alexandr se unaveně usmál. „A volná postel by nebyla? Nevím, kdy jsem se naposledy pořádně vyspal."

Nela se chápavě usmála. „Ale jen, když nebudeš chrápat!" varovala ho a šla mu rozestlat do hostinského pokoje.

Alexandrovi se docela ulevilo. Na Nelu byl vždycky spoleh, nikdy se ho příliš nevyptávala a její azyl využil už nesčetněkrát. Přemýšlel, čím si zasloužil tak úžasné přítelkyně. Ale zas tak moc ho to netrápilo, protože po očistné sprše usnul ve voňavých peřinách jako v ráji.
...

Když se po několika dnech objevil v práci, byl to zase ten starý známý Alexandr, s tajemnou iniciálou „J", kterou dosud nikdo nerozluštil (až na Tamaru). Všem se dost ulevilo, protože tohle dusno se nedalo dlouhodobě vydržet.

Angelika seděla na sekru jako na trní, odhodlaná nedat najevo sebemenší zájem o „pana Černého-Rytíře J. Alexandra". Usilovně se na něj nesoustředila tak mocně, že jí před očima tančilo jen to jeho „J". Ať už hledala, kde mohla, a i se odhodlala přeptat se zaměstnanců, tajemství iniciály „J" se nedozvěděla. Sbírala odvahu, že se zeptá Tamary. Jenže Tamara kolem ní chodila, jako by Angelika byla vzduch. Což bylo Angelice nepříjemné a nevěděla, co si o tom má myslet. Nemohla ovšem tušit, že Tamara, která byla Alexandrovým namlouvacím komplicem, se obávala, že se nějakým způsobem prozradí. Koneckonců takovéhle Joffreyovské dvoření bylo jako voda na její mlýn.

Alexandr se celý den neukázal, ale Angelika měla i tak práce dost, protože přijížděli další hosté. Blížilo se odpoledne, když jí zahradník přinesl nádhernou kytici bílých růží, ve které byl zastrčený lísteček s jednoduchým tajemným vzkazem.

„Mohl bych tě pozvat na večeři?

Alexandr"

Angelika stála za pultem a nevěřícně se dívala na lísteček se vzkazem, na kterém nebylo nic o tom kde a v kolik. Její předsevzetí Alexandra úplně ignorovat se vytratilo jako pára nad hrncem. Zrovna na sekretariát vešla Tamara a Angelika mimoděk zdvihla oči, aby se podívala, kdo přišel. Hned chtěla kytici uklidit a vzkaz někam vyhodit, ale červenající se tváře jí prozradily.

Tamara konečně odhodila ten svůj výraz ledové královny a potutelně se usmívala.

„Nemám co na sebe," vyhrkla Angelika, aniž by jí vůbec napadlo, že Tamara nebude vůbec tušit o čem to mluví. Měla, samozřejmě, pravdu, protože Tamara více než tušila. Zavedla Angeliku do připravených lázní, kde už na ní čekala schopná masérka, kosmetička a kadeřnice v jedné osobě. Lidi tu měl Alexandr neobyčejně výkonné.

Angelika byla tak krásně rozňahňaná, že by snad ani na tu večeři nedorazila. „Tohle bych si nechala líbit klidně každý den," předla spokojeně jako kočka.

A když jí oblékli do lehounkých šatů barvy šampaň s lodičkovým výstřihem bez rukávů, které jí ve splývavých měkkých vlnách spadaly až k nohám oděným do krémových sandálků, připadala si jako královna. Šaty maximálně jednoduchého střihu, ale úchvatného materiálu přepásané jen jemným páskem lehce kopírovaly Angeličinu štíhlou postavu. Nebyly ani vyzývavé, ale ani cudné a Angelika by v nich obstála i v té nejvybranější společnosti.

Kadeře měla vyčesané a jen pár puštěných vln jí jemně rámovalo tvář. Oči měla zvýrazněné černou linkou a řasenkou. Lehce přepudrovaná tvář nepotřebovala žádného jiného make-upu.

Alexandr, který po několika bouřlivých alkoholických dnech opět nabyl své pověstné psychické rovnováhy, pozoroval Angeliku svýma neprůhlednýma očima. V ruce držel drahý doutník, o němž věděl, že ženám voní. Sklenky lehkého svěžího suchého bílého vína se ještě ani nedotkl. Se svou opálenou pletí v lehounké bílé košili s rozhalenkou a uvolněným postojem působil dojmem naprosto vyrovnaného a spokojeného člověka, který si užívá společnosti půvabné ženy.

Přesto v něm bylo cosi znepokojivého, co Angeliku znervózňovalo, protože to nedokázala pojmenovat. Poposedávala na kraji pohodlného proutěného křesílka a celá se třásla vzrušením, že je konečně s ním. A i když celou dobu klopila v rozpacích oči, věděla velice dobře, že si jí Alexandr stále prohlíží. Opatrně upila ze své sklenky a víno jí jemně proklouzlo hrdlem. Byla šťastná a rozechvělá zároveň. Těšila se a zároveň se obávala nastávajících okamžiků.

„Rád bych se ti omluvil za tu nepříjemnou scénu, které jsi byla svědkem," pronesl Alexandr jen s lehkým náznakem omluvy naznačuje tak, že Angelika na něj nemá žádná práva. Zatím. Znělo to, jako by to rozhodnutí leželo na ní.

Přijme dárek, který jí nabízí, vědomá si toho, co to bude znamenat?

Angelice se chvěly ruce, když přijímala malou elegantní krabičku. Otevřela jí a uvnitř ležel zlatý náramek s něžně zelenými broušenými kamínky o nichž se ani neodvažovala pomyslet, co by mohly být za druh. Nebyl z bílého zlata, jak je dnes módní. Angeličině teplé pleti a medovým vlasům slušelo lépe žluté zlato, které jemně podtrhovalo její krásu a dodávalo její pleti tajemný nádech. Opatrně náramek vyndala z krabičky.

„Smím?" zeptal se zdánlivě klidně Alexandr a ani nečekal na odpověď a převzal náramek z jejích chvějících se prstů, jichž se jen tak mimochodem dotkl. Angelika zadržovala dech, když nastavila levé zápěstí, na které jí náramek obratně připnul. Lehce se přitom dotýkal její kůže, jako by se toho dotyku ani nemohl nabažit.

Pohlédnul na ní a vpíjel se přímo do jejích zastřených očí. Zkoumavě pátral svým pohledem po náznaku nesouhlasu, ale žádný nenašel. Jemně zdvihnul její ruku a zároveň se k ní sklonil. Otočil její zápěstí, na které pohlédnul a propustil tak Angeliku ze svého zajetí jen proto, aby jí uvrhnul do dalšího. Lehce se svými rty dotknul jejího zápěstí, až tenounce zasyčela. Ten něžný dotek jeho horkých rtů na její potem zchlazené kůži, ta tmavovlasá hlava sklánějící se k její dlani...Ani nedokázala svým pohledem obejmout víc. Zadržovala dech a čekala.

Alexandr zvednul hlavu a opět se na ní podíval. Věděl, že teď by ho neodmítla.

Jen co se mu ta myšlenka prohnala hlavou, všechno zničila.

Angelika se mu vyškubla a vyskočila od stolu. Šok v její tváři vystřídalo rozhořčení a Alexandr vůbec nechápal, co se stalo.

„Mohla jsem to tušit. Jsi stejný jako všichni chlapi!" Rozrušeně cupovala na kousíčky papírový ubrousek.

„Tu Karolínu jsi si rozhodně zasloužil!" dodala vztekl a pak prostě utekla.

Alexandr se za ní bezmocně díval a usilovně přemýšlel, co jí tak mohlo přelítnout přes nos. Že by ta jediná, neuhlídaná myšlenka mohla způsobit tolik nadělení? A Alexandr, mistr přetvářky, dojel na svoje klamy, které ho nyní dohnaly. V okamžiku štěstí si ani neuvědomoval, jak lehce bylo možné v jeho obličeji číst. I když, ať je mu Stvořitel milostiv, nemohl tušit, že Angelika má mimořádně vyvinutou intuici. K pochopení situace jí často stačí jen letmý pohled.

A tak zůstal u stolu sedět sám. Číšník se už dávno diskrétně vytratil, pochopivší, že tady už nebude potřeba. Náruč alkoholového opojení byla tak lákavá, ale Alexandr si uvědomil, že tohle mu s Angelikou opravdu nepomůže.

„Potřebuju myslet, a to pořádně. Aspoň na začátku." žbrblal si pod vousy, a tak si ani nevšimnul, že si mumlá nahlas.

„Ne," řekla Tamara, která si sedla naproti němu.

„Musíš myslet míň. Přestaň používat ten svůj až příliš výkonný mozek a začni jednat podle svého srdce. Když jsi s Angelikou, tak vyprázdni tu svojí hlavu. Tobě už myšlení nepomůže, ty musíš propustit ze zajetí sám sebe," řekla nekompromisně.

Alexandr se na ní zamračil a neutěšeně přemýšlel, co se mu tu snaží naznačit.

„To se mám jako kvůli nějaký ženský změnit?" trochu odsekl.

„To zrovna nemusíš. Ty to v sobě máš. Jen to nechceš pustit ven. Za každou cenu a stále pod kontrolou, jenže ona ta kontrola zabíjí lásku. To už jsi si mohl v životě všimnout, že?" Popíchla ho Tamara.

„A kampak chodíš na tahle moudra?" nedal se odbýt a upřel na ní svůj nejhorší a nejstrašnější ředitelský pohled, kterým týral všechny nevítané hosty. Což si ovšem u Tamary vůbec nepomohl, ale aspoň se pokusil.

„K Tondovi Baudyšovi, když už to chceš vědět. Ale jsou i jiní, když by tě to zajímalo, tak bych mohla začít třeba Brucem Leem, pak třeba..." ani nemohla provokativně pokračovat, protože Alexandr už dočista vypěnil.

Chvíle ticha tišila rozbouřené vody.

„Vážně si myslíš, že to v sobě mám?"

„Jasně, že máš. Splňuješ dokonale ženské sny o drsňákovi s něžným srdcem. Proč myslíš, že jsou všechny ženské na tebe tak nalepené," smála se Tamara.

„Ale ty ne," odporoval jí Alexandr.

Tamara to nechala bez odpovědi, vtiskla mu do vlasů něžný polibek a odešla.

„Já taky, Alexandře. Já taky." Usmála se, protože s tímhle se už dávno vyrovnala.

Předchozí díl               Hlavní stránka            Následující díl

 Druhý díl najdete namluvený na youtube zde.