Věčná - 3. díl

Po několika, možná mnoha dnech, opět dlouhých a nudných, kdy se v Angelice střídaly pocity ohledně své nespravedlnosti k Alexandrovi, nebo když proklínala tu svojí intuici spojenou se zbrklostí, usoudila, že by se mu měla omluvit.

Toulala se zahradami a připravovala si řeč, když tu do Alexandra málem narazila.

„Promiň," vyhrkla a chtěla poodstoupit.

Jenže Alexandr jí pevně obejmul svojí silnou paží. Druhou rukou jí rozcuchal přísně utažený drdol a začal jí nekompromisně líbat. Všechna jeho předsevzetí padla za své, když uviděl tu její nešťastnou tvářičku bez kapky make-upu ztrestanou tvrdě svázanými vlasy. Angelice úlevou vyhrkly slzy z očí. Pevněji se k němu přivinula a líbala ho, jako kdyby byl její jedinou kotvou v životě. Svět okolo se rozplynul v jediném, nikdy nekončícím polibku dvou zoufalců, kteří se asi ani jinak nedovedou domluvit. Když si jejich ústa vyříkala všechny ty nevyřčené křivdy, pohlédli na sebe.

„Nikdy bych ti neublížil," zašeptal něžně Alexandr.

„Vždyť já to vlastně vím," odpověděla s jistotou Angelika.

Jejich ústa se spojila v polibku, ale tentokrát ho Alexandr rázně ukončil.

„Jestli nechceš pokračovat, tak už mě takhle nelíbej," zavrčel a jemně jí odstrčil.

Ovinula mu ruce kolem paže, přitulila se k jeho rameni a pohlédla na něj svýma rozzářenýma smaragdovýma očima.

„Chci," zašeptala.

Alexandrovi se zastavilo srdce, zvednul Angeliku lehounkou jako peříčko do náruče a s pevně upřeným pohledem kráčel ke své chatě.
...

Ranní hustou a mléčnou mlhou se pomalu začaly odvážně prodírat paprsky slunce, kterým se konečně podařilo proniknout až na dno údolí, které obtékaly chladivé vody perlonosné řeky. Dopadaly na zdi rozestavěného konventního chrámu, který se stavěl v blízkosti prvního klášterního svatostánku stojícího opodál. Mezitím však stihly odhalit i podivnou postavu mnicha, který se skláněl nad stolem z prken umístěným mezi chrámem a kaplí. Mnich si to, co tak pečlivě studoval, osvětloval lucernou. Když si všimnul, že rozeta, ukrytá za lešením, začala vystupovat na povrch s přibývajícím ranním světlem, které na ní však přímo nedopadalo. Narovnal se a pozorně sledoval celé to divadlo. Byl to podivuhodný muž, spíš než mnich, by se nezaujatému pozorovateli zdála jeho atletická postava s vojenským držením těla dozajista neslučitelná s mnišským hábitem. Jeho ostře řezané rysy, plné rty a aristokratický nos v opálené tváři a tmavě hnědé pronikavé oči, které se zdály být až černé spíše, než pocit milosrdenství v lidech vzbuzovaly strach. Zdá se až nepochopitelné, jak si muž jako on mohl vybrat cestu chudého mnicha žijícího podle přísných řádových pravidel.

Muž pečlivě kontroloval výslednou rozetu, zda je správně vyvedena a usazena dřív, než nechá odstranit lešení. Zvláštní vitrajové sklo, které za přísných bezpečnostních opatření, pečlivě zabalené a uložené jednotlivé kousky, dovezli až z Francie. Návrhy vitraje a samotné rozety pocházely z kláštera v Citeaux. Jméno autora rozety a výrobce vitrajového skla bylo přísně střeženým tajemstvím.

Kamenický mnich z místní huti sice žbrblal o umístění rozety, ale do očí si to tomu nebezpečí vzbuzujícímu mnichovi netroufl říct. Zato doma s tím neustále obtěžoval manželku.

„No, řekni, Markéto, už jsi někdy viděla kruhové okno na boční stěně transeptu?" rozčiloval se, aniž by mu došlo, že jeho manželka nevytáhla paty z rodné vesnice, na rozdíl od něj, který už nějaké ty gotické chrámy v cizině viděl. Což ho, samozřejmě, opravňovalo vměšovat se staviteli konventního chrámu do řemesla. Ovšem, to čistě proto, že ten drobný mužíček sledující děsivého mnicha provádět podivné obřady s provazem a tančící s ním záhadné tance na matičce zemi, nedosahoval ani poloviční výšky toho strašidelného mnicha. Kamenický mistr sice zpočátku nevěřícně zíral na ty stavitelovy výpočty, protože ač se zpočátku aspoň trochu chytal, později už nechápal vůbec nic. Ale vzhledem k tomu, že si dobře pamatoval tu nádheru v cizině, nedovolil si příliš pochybovat o stavitelových dovednostech. Sice to nebylo ani tak proto, že by byl tolik sebekritický, ale stavitelova činnost vzbuzovala dojem, že ten člověk prostě ví, co dělá. A dobře udělal. Postupem času jeho kamenická huť dodávala a stavěla chrám podle stavitelových návrhů, jejichž odvaha se zdála být na české poměry poněkud monstrózní.

„To je, ale zase jednou blbej nápad," zase tak doma jednou hartusil. „Na místě, kde pomalu dávají lišky dobrou noc...no, dobře, skoro vedle vede stará obchodní stezka, dobře, no..., ale stejně, a ještě na samém kraji zboží si prostě stavějí chrám jak pro obry, a ještě ho chtějí s vnějším opěrným systémem! Vím to dobře, hlavní stavitel té katedrály, baziliky nebo, co si to tu chtějí stavět, mi to v nákresu jasně ukázal! No, to mi řekni! Kdyby si to tak chtěli stavět v Praze, to je jiná! Ale tady v tomhle zapadákově? Vždyť tu doteďka rusalky dováděly na paloučku, a ještě se říká, že se tu kdysi dávno prováděly nějaké podivné obřady!" Hudroval a pochodoval po světnici pod nechápavým manželčiným dohledem.

„A tady!" dodal a rozhodil přitom ruce.

„Určitě k tomu mají nějaký dobrý důvod," chlácholila ho manželka.

„To mi řekni jaký? Ale za to může ten Hirzo z Klingenberku. Kdoví, co tomu našemu králi navykládal. I když..." mistr si v tu chvíli vzpomněl na podivného mnicha, kterého se poněkud bál.

„Pan Hirzo? Tomu nevěřím, takový milý a uctivý muž, který se umí velice dobře chovat. Vždyť víš, jak tady byl u nás na obědě." zlobila se Markétka.

„Ty ho bráníš jenom proto, že ti pochválil tu kachnu," ušklíbl se mistr. „Ale asi máš pravdu, i toho Hirza k tomu musel někdo přemluvit. Ale nezapomeň, on to místo vybral. A vybral ho dost blbě. Na má slova jednou dojde!"

„Třeba mu někdo řekl, podle čeho má vybírat," dodala Markétka až nečekaně moudře.
...

„A to je všechno?" pomyslela si Tamara, když zírala na popsané listy papíru, které zachycovaly její dost živý sen z dnešního rána.

„A co dál? Nějaké vysvětlení, odpovědi by nebyly?"

Tamara seděla za pracovním stolem a zuby mimoděk ohlodávala tužku tvrdosti 2, když do kanceláře vešel Alexandr. Ani jeho příchod nezaznamenala, až do doby, než stál těsně před stolem a mával jí rukou před obličejem.

„Haló, je někdo doma?"

Tamara zamrkala, zaostřila a pohlédla na svého šéfa a dlouholetého kamaráda v jedné osobě.

Když jí konečně došlo, koho to vlastně vidí, vyvalila oči a zcela nečekaně se rozesmála. Před ní totiž stál onen podivuhodný a nebezpečný mnich z jejího snu, akorát Alexandr má do mnicha opravdu hodně daleko.

„Jsem rád, že se dobře bavíš," zarazil mrzutě její veselí a rozvalil se do křesla.

Když si Tamara připomněla Alexandrovy rozsáhlé znalosti z historie, uvědomila si, že možná získá odpovědi od něj.

„Zdál se mi dneska sen a v tom snu byl cisterciácký mnich, který vypadal úplně jako ty," vysvětlovala.

„Na mnicha se tedy dneska po tom včerejším fiasku rozhodně cítím," dodal chmurně Alexandr.

Tamara zbystřila, odpovědi, jak se zdá budou muset počkat. Teď chtěla slyšet něco jiného.

„Jakém fiasku? Dělo se něco, co nevím?" Tamara měla oči až navrch hlavy.

„Konečně jsem se odhodlal a vzal věci do svých rukou, podařilo se mi se s Angelikou udobřit. Všechno šlo tak krásně..." povzdechnul si Alexandr.

„A?" Tamara napětím sotva dýchala a pozorně sledovala Alexandrovu zachmuřenou tvář.

„Zazvonil mobil."

„Co? Cože? To si děláš prdel!" zařvala Tamara. „Ty jsi měl u sebe mobil? Co tě to proboha napadlo!?"

„Nenapadlo, vždyť víš, že musím být stále na příjmu."

„Nemusíš. Ale to přece ještě nemuselo nic znamenat, ne?"

„Znamenalo. Přenášel jsem Angeliku přes práh do chaty, když zazvonil," přiznal se ke všemu sklesle. „Musel jsem to vzít." Alexandr se zabořil ještě hlouběji do křesla.

„A?" napovídala Tamara.

„Musel jsem odjet, byl to jeden z těch velkých klientů, které nemůžeš odmítnout."

Tamara stála za stolem a už to vypadalo, jako by z ní ucházela pára, jen tak tak, že nebouchla.

„To snad už není možný. Nikdy jsem tě takhle zabedněného neviděla! Už nechci nic slyšet. Radši jdi, protože mně už docházejí slova." O Tamaru se málem pokoušel infarkt, a tak Alexandr raději zbaběle vyklidil pole.

Tamara si sedla a seděla v prázdné kanceláři dobrých pět minut, usilovně zírajíc na zavřené dveře. V hlavě už měla prázdno, protože tohle se už pochopit nedalo. „Alexandr, největší svůdník široko daleko...kdo by si to pomyslel," uchechtla se.

Ozvalo se zaklepání na dveře a dovnitř vešla Angelika.

„Ehm," sedla si do opuštěného křesla. „Nemohla jsem neslyšet. Ale Alexandr za to nemůže, vysvětlit mi to ještě dřív, než musel odejít. Slíbil, že mi to vynahradí. Vážně."

Tamara lapala po dechu, tohle teda opravdu nečekala. Místo, aby ona utěšovala Angeliku, tak Angelika utěšovala Tamaru. Ukázalo se, že tahle mladá dívka netrpí až tak přehnaným sentimentem nebo sebelítostí, ale když se jí něco rozumně vysvětlí, je schopná to pochopit. Vypadá to, že tahle dívenka je mnohem praktičtější, než by se na první pohled zdálo.

„Tak to jsem ráda," usmála se Tamara nakonec, „že jste si to vyříkali. Myslím, že se teď uleví více lidem, než bys čekala."

Po Angeličině odchodu si Tamara uvědomila, že teď už nemusí Angeliku před vlky skrývat „Laň už je v bezpečí, není koho lovit...," usmála se s úlevou. Vyčerpávající manévry skončily a ona se teď může vrhnout na nový projekt. Koneckonců, záhady měla opravdu ráda, a tahle snová vypadala více než zajímavě. Třeba zjistí, že ten obří chrám skutečně existoval. Nejenom chrám, ale i ten podivný mnich s Alexandrovou tváří a postavou. Myslela si, že už se z toho poblouznění úspěšně dostala, ale asi ho má zarytého pod kůži víc, než by si myslela.

„A třeba je to „jen" Alexandrova předchozí inkarnace," přesvědčovala sebe sama nahlas.

Dny a týdny ubíhaly v poklidu. Hosté přijížděli a odjížděli a v podstatě se nic zvláštního nedělo, pokud bychom nepočítali vztah Alexandra s Angelikou. Po té mobilem překažené nevášnivé noci si oba navzájem ujasnili své city a najednou měli pocit, že už nemusí nikam spěchat. Alexandr pocítil touhu se Angelice dvořit tak, jak to dělali staří trubadúři, což byla informace, ke které by se za normálních okolností nikdy nedostal, kdyby mu jí Tamara léta letoucí netloukla do hlavy ve snaze, aby si už konečně našel tu pravou. On, pragmatik, pomalu vědec, realista, hmotař a požitkář, který pil z číše lásky plnými doušky, se najednou proměnil v kavalíra, který si chtěl tu svojí rozkvétající květinku řádně opečovávat.

Ani zaměstnanci si nemohli stěžovat na nastalou situaci, protože atmosféra v práci nemohla být lepší.

Nějakým záhadným způsobem se snad všichni v republice dozvěděli, ať už je to zajímalo, či nikoliv, že pan Černý-Rytíř už není k mání, ale kupodivu to běhalo pouze šeptandou. Bulvár a paparazzi už dávno pochopili, že s Alexandrem si není radno zahrávat, nebo spíš s jeho všechny pře vyhrávajícím právníkem. A, nebo jen možná čekali, jestli se z toho vůbec něco vyvine? Těžko říct. Každopádně nemělo žádný význam se vyptávat a podplácet ten Alexandrův věrný a prověřený personál.

Proniknout ochrankou kvůli nějaké fotce hraničilo s touhou odejít předčasně do důchodu. Ani okurková sezóna nestála za tohle riziko? Kdo ví. Možná jen netuší, že dračice Tamara najednou sama nemá úplně přehled o situaci, do které se najednou nějak nechce míchat. Že by tak milencům dopřávala jejich předsvatební líbánky? A, nebo, že by jim už místo toho tu svatbu rovnou plánovala?

...

Angelika seděla za stolem a s nepřítomným pohledem si v mysli přehrávala prožité chvíle s Alexandrem. Najednou si uvědomila, že by mu chtěla dát nějaký dárek. Snad romantickou večeři při svíčkách, akorát jinde než „v práci"? Ne, že by jim tady někdo vadil, ale chtěla změnit prostředí. Prožít s Alexandrem den, dva, týden v úplně jiném prostředí.

Když se rozhodla, přirozeně vůbec netušíc o komplikacích, které by mohli nastat, začala na googlu hledat místa, kam by se spolu mohli vydat. Nechtěla do ciziny, uvědomovala si nutnost Alexandrovy dostupnosti, spíš jenom něco ukrytého doma. Možná noc v romantickém zámku? Jenže netušila, přes celou tu dobu prožitou s Alexandrem, jestli by to vůbec uvítal. Sice se jí zdálo, že by se mu to mohlo líbit, ale asi chtěla mít jistotu, než podnikne něco nepředloženého. Stále zůstával největší záhadou jejího života.

„Zkusím se zeptat Tamary, snad jí to nebude vadit," pomyslela si a jako správná žena činu se rozhodla Tamaru vyhledat.
Předpokládala, že bude ve své kanceláři. Bylo mnoho možností, kde se mohla Tamara nacházet a Angelika si najednou uvědomila, že vlastně vůbec netuší, kdy jí viděla naposledy.

Jenže Tamara u sebe nebyla. Což Angelice poněkud zkomplikovalo pátrání. Zkusila mobil, který však stále padal do hlasové schránky, vysílačku, ptala se zaměstnanců, které potkala, ale zdálo se, že se po Tamaře slehla zem. Vrátila se na sekr a přemýšlela o té nejposlednější z možností, jak hledat Tamaru – tedy o té, že se zeptá Alexandra. Moc se jí do toho nechtělo, protože Alexandr byl mimo, na důležitém jednání a Angelika ho nechtěla rušit – a přeci jenom, jak by to zrovna on mohl v tuhle chvíli vědět. A tak jen seděla za stolem a přemýšlela, co dělat, když v tu chvíli kolem ní procházela jejich skvělá kuchařka s tácem plným dobrot.

„Kampak jdete, Jarmilko?" zeptala se s očima navrch hlavy. „Vždyť co vím, zasedačka se momentálně dlouhodobě nepoužívá? Věděla bych o případné poradě."

„To není na poradu, ale pro Tamaru. Kdybych na ní nedohlédla, už by tady místo ní chodila strašidelná smrtka. Ta, když se zažere do nějaké práce, tak nevidí, neslyší. Nebylo ti divné, že tu už docela dlouho nepoletuje a nekomanduje?" uculila se potměšile kuchařka.

Angelika vystřelila od stolu a pádila do zasedačky.

Ale když otevřela dveře, uviděla jen obří stůl posetý hromadou rozházených papírů, několik monitorů od počítače a notebooku, a samozřejmě o hromadě knih nemluvě. Židle stály vyštosované v rohu místnosti, která byla zcela zaplněná velkými tabulemi s nákresy a mapami.

Jen Tamara nikde.

„Není tu," hlesla sklesle.

„Tamaro, pojď se, prosím tě, najíst," zavolala polohlasem kuchařka Jarmilka s jistotou hraničící s jasnovidností.
Zavrzala židle a zpoza stolu vykoukla Tamařina hlava.

„Upadla mi tužka," vysvětlovala Tamara nevrle s výrazem člověka, který nechce být za žádných okolností rušen, snad možná, kdyby hořelo – u ní na stole.

„Sháněla jsem tě přes mobil i přes vysílačku," řekla trochu vyčítavě Angelika.

Tamara zkrabatila čelo. „Jo, no, někde tady budou, ale jsou asi úplně vybité. Děje se něco důležitého, u čeho bych měla být?" zeptala se Angeliky, aniž by jí vůbec napadlo, že by třeba potřebovala sama Angelika s něčím pomoct. Jenže Tamara už dávno zjistila, že Angelika není jenom krásná, ale také velice schopná, takže jí netrvalo dlouho si všechno osvojit.

„No, ani, ne, jen bych potřebovala poradit."

„Je tu dost jídla pro obě. Jestli najdete místo, kam si sednout," ušklíbla se kuchařka mírně škodolibě při pohledu na ten čurbes okolo.

„Jdem ke mně do kanceláře. Sem se vážně nevejdeme," zavelela Tamara.

Usadily se v pohodlných křesílkách, ale Angelika si najednou nebyla tak úplně jistá, zda se chce vůbec někomu svěřovat. Tamara se zdála být poněkud duchem nepřítomná, a tak jejich oběd, či snad spíš jen svačina začala v nečekané tichosti.

Angelika se nadechla...

...a vydechla.

To přimělo Tamaru se na ní tázavě podívat.

„Víš, přemýšlela jsem, chtěla bych...prostě mám pocit, jako by nastal ten správný okamžik...a Alexandr možná plánuje...já vlastně nevím. Nevím, jestli je to vůbec dobrý nápad...Třeba jsme to uspěchali..." Angelika se pokoušela nějak vymáčknout, ale celou situaci jenom zkomplikovala, protože Tamara vytřeštila oči a začala se kuckat zaskočeným soustem. V hlavě jí najednou začal běžet děsivý scénář, který vlastně ani nebyl nijak překvapivý a udivující, ale vzhledem k jeho rozsáhlosti by vyděsil i otrlejší jedince. „Snad už nechtějí pořádat svatbu!?" běželo jí hlavou. „Zrovna teď?" Při představě obrovitosti takové svatby, pozvaných hostů, kam je ubytují a dalších důležitých nezbytností se Tamaře pořádně zatočila hlava, a to už za sebou měla opravdu rozsáhlé projekty. Jenže svatba – to jí prostě zatím vůbec nenapadlo!

„Promiň! Zaskočilo ti? Mám tě plácnout do zad?" zvolala překvapeně Angelika.

„Dobrý, to je dobrý," zahuhlala Tamara a doufala, že to byla jenom totálně ulítlá myšlenka, která jí proběhla hlavou. „I když," pomyslela si, „proč tě to vlastně překvapuje? Sama bys to Alexandrovi přála už hodně dlouho..."

„Chtěla bych dát Alexandrovi dárek, nějaký pobyt na nějakém spíše méně přístupném místě, kde bychom byli spolu sami. Ne, že by to tady bylo špatné, to ne," dodávala rychle, „ale..."

„Já to chápu," řekla s úlevou Tamara, „je to tady, jako byste tu byli doma, nebo v práci, a to není ono."

Angeliku překvapila náhlá změna Tamařiny nálady, ale moudře se rozhodla to nekomentovat.

„Myslíš, že by se to Alexandrovi líbilo? Já ti vlastně ani nevím..." dodala zamyšleně.

„Je to dobrý nápad, ale měla bys vědět, že někam vyrazit s Alexandrem není jen tak. Nejlépe, kdybys to naplánovala a nic mu dopředu neříkala. Je třeba, aby jel spíše inkognito abyste měli klid od novinářů..."

„Cože? Novinářů? A co ti s tím mají společného?" vyjekla Angelika překvapeně.

Tamara na ní nechápavě koukala, jestli to opravdu myslí vážně.

„Alexandr je známá osobnost, která lidi dost zajímá. Tady v resortu je celkem chráněný, ale když si vyrazí s ženou na pár dní, může se stát, že bulvár to prostě zajímat bude. Zvlášť, když jsi absolutní novinkou, a ještě k tomu zcela neznámou dívkou! Asi by sis to měla pořádně rozmyslet."

„Ale není to nemožné, ne?" Angeličiny průzračné oči se málem zalily slzami zklamání.

„Není. Mám velice dobrého známého, o kterém Alexandr vůbec neví, na jednom malém zámečku, který provozuje jako hotel. Je stranou od měst a ruchu, a lidé se tam jezdí rekreovat do přírody. Nic moc až tak zajímavého tam v okolí není, ale měli byste klid a soukromí, a hlavně naprostou diskrétnost. Jestli by to bylo to, co hledáš." Uklidňovala stále překvapenou Angeliku.

„Ano, takhle nějak jsem si to představovala..."

„A na jak dlouho?" začala kout železo Tamara, protože si vzpomněla na dlouhodobý plán, který se jí zatím nedařilo naplnit. Takhle by mohla získat více klidu a času.

„Každý den by byl dobrý. Nevím, na jak dlouho se může utrhnout."

Tamara pustila počítač a procházela Alexandrův kalendář.

„Šlo by to. Příští týden, a i ten další nic závažného nemá. Jestli se něco objeví, mohla bych to vyřídit za něj. Pokud to bude hodně neodkladné, tak to holt vyřídí sám, ale jsem si jistá, že si to každý dvakrát rozmyslí, když bude nejdřív mluvit se mnou," dodala škodolibě. „Poptám se v hotelu a dám ti vědět. Osobě bych byla ráda, kdyby to vyšlo aspoň na ten týden. To bychom mohli zvládnout." Usmála se a už věděla, co jí čeká.

...

Možná mladým milencům přálo samo nebe, když jim Tamara mávala na cestu. Angelika byla vybavená podrobnou mapu, kterou ale směla vytáhnout pouze v případě, že nebude zbytí a o navigaci se neměla ani zmiňovat. Přeci jenom, když si na ní nastavíte cíl cesty, tak jaké pak to je překvapení?

Angelika odmítla jet každým z aut, která Alexandr vlastnil, protože prostě měla obavy z jejich velikosti. Tamara zase zamítla Angeličino miniaturní autíčko, jako naprosto nemožné, které by Alexandra v případě prozrazení jenom zkompromitovalo. Nakonec celkem neochotně půjčila Angelice své Audi A1, které bylo alespoň rozumným kompromisem a Audi je přeci jenom Audi, to by se snad dalo snést v jakékoliv velikosti.

Jen co za nimi „zaklaply dveře" v podobě kované vstupní brány, Tamara nelenila a pustila se do Alexandrovy chaty. Chudáka Alexandra vůbec nenapadlo, že jí ponechává po dlouhých letech volné pole působnosti, které tak ostražitě hájil, a neprozřetelně nechal Tamaře klíče od chaty.

„Konečně můžu vymalovat!" zařvala za nimi Tamara, dobře vědíc, že jí stejně neuslyší.
...

Když se druhý den ráno Tamara postavila doprostřed obývací místnosti v chatě, s četou uklízečů, malířů a dalších profesí za zády, docela se jí ulevilo, že už konečně vyřeší i tuhle „kůču" v podobě pánského brlohu, který ač se sebevíc uklízečky snažily udržovat, už nutně potřeboval renovaci. Zvlášť, když to vypadá, že chatu bude obývat i vzácný host.

„Všechno napřed důkladně vyfoťte! Pokud to bude jen trochu možné, je nezbytné, aby vše bylo vráceno na původní místo, pokud neurčím jinak. Všechny knihy musí být poskládané tak, jak jsou nyní. Prostě jako by se s ničím ani nehnulo. Nic se nesmí bez projednání se mnou vyhodit. Se vším zacházejte jako s cenností nejvyšší hodnoty!" velela Tamara.

Když se tak rozhlížela po tmavě hnědém nábytku se zeleným čalouněním, usoudila, že je čas ho přečalounit. Bílé zdi už časem bílé dávno nebyly, změna už byla nutná. „Čokoládová se smetanovými závěsy až k zemi," mluvila si pro sebe Tamara. „Tmavý nábytek se smetanovým čalouněním, ale jenom ty vyřezávané židle. Pohovku nechám tmavou jen doplněnou světlými polštářky...raději...a nad krb dám ten nádherný vyřezávaný rám, který schovávám už tak dlouho... Jen, co do něj?" přemýšlela chvíli, ale pak to odložila s tím, že určitě něco vymyslí. Hlavně, aby byla pryč ta hrůza, kterou tam jednou Alexandr pověsil Tamaře na truc, a od té doby jí nikdo nesundal.

Nezapomněla ani na ložnici. Jenom koupelna mohla zůstat v původním stavu. A kuchyň, samozřejmě, vždyť byla téměř nepoužívaná.

V chatě byl šrumec a Tamara mezitím procházela nejnovější fotky z resortu, když na jedné z nich zahlédla Alexandra s Angelikou. Vůbec netušila, že je fotí, ale když zvětšila fotografii, uviděla je v objetí. Byla to nádherná fotka, jak Angelika vzhlíží do Alexandrovy tváře. „Byl by z toho krásný obraz," zamumlala si pro sebe a už věděla, kdo jí ho namaluje.
Na konci týdne byli všichni unavení, ale spokojení. Chata vypadala úplně jako předtím, vše bylo dokonale na svém místě, jen barevnost byla jiná.

„Když se to nebude Angelice líbit, může si to časem předělat podle svého vkusu," usmála se pro sebe Tamara, ale věděla, že to beztak hned tak nebude.
...

V autě bylo nezvyklé ticho, když Angelika s Alexandrem opouštěli resort. Alexandr si položil opěradlo sedadla a zavřel oči. Nervózní Angelika, která řídila takové auto poprvé, nevěděla, jestli má být ráda nebo ne. Možná si trochu přála, aby řídil on. Tak, jako doposud, když se o všechno postaral. Teď prožívala nezvyklý pocit naprosté důvěry, kterou jí právě prokázal. On si prostě usnul. Po očku ho pozorovala a stále nemohla uvěřit tomu, že On je opravdu s ní. Nádherný černovlasý muž, který rád nosil bílé košile, ležérně rozepnuté u krku, stejně jako knoflíčky rukávů, které si ohrnul, aby si udělal pohodlí. Vlasy se mu kroutily a spadaly až na ramena. Jeho ostře řezaná tvář teď působila uvolněně. Na české poměry vypadal až nezvykle cizokrajně, třeba byl některý z jeho předků Ital a on to podědil? Angelika si vzpomněla na Tamařina slova o bulváru a novinářích... ne, že by nevěřila tomu, že by Alexandr nebyl v obležení žen, což se už také prokázalo...ale, že by to zašlo až takhle daleko? Nedovedla si představit, že by se stala středem jejich pozornosti.

Celou cestu v autě se jí v hlavě komíhaly nezastavitelné myšlenky, až to už i samotnou Angeliku přestalo bavit. Byla ráda, když už konečně dorazili na místo a ona pocítila i drobný osten pýchy a radosti, jak tu cestu zvládla. Nebyla až tak zkušená řidička, na dlouhé cesty se sama nevydávala.

Když zastavila před zámečkem sloužícím jako romantický hotýlek, Alexandr se probudil.
„Jsme tady," řekla tiše a podívala se na něj.

Usmál se.

On se prostě jenom usmál, lehounce, uznale, spokojeně? Prostě se jen usmál, ale Angelice to připadalo, jako by se jí dostalo ujištění, že vše je tak, jak má být. Trochu se jí ulevilo, ale nervozita z tohoto výletu jí stále neopouštěla.

Na recepci už na ně čekal majitel hotelu. Štíhlý, pohledný padesátník s lehce prošedivělými vlasy na skráních, šedomodrýma očima, ale s úsměvem a vzhledem George Clooneyho. Kam na ty chlapy ta Tamara chodí? Blesklo jí hlavou, protože jí už napadlo, že tenhle přítel, o kterém ani Alexandr neví, zřejmě není jen tak obyčejným přítelem.

Vedle recepce byla umístěná restaurace a příchod nádherného Alexandra vzbudil pozornost. Lidé si začali něco šeptat, a Angeliku vůbec nenapadlo, že tentokrát si mohou šeptat i o ní. Věděla o sobě, že je krásná, ale doposud nevzbuzovala takovou pozornost, aby své kráse přikládala nějakou větší váhu. Pro nezaujaté pozorovatele to však byl pohled pro bohy, dva více než pohlední muži a krásná mladá dívka na dnešní poměry nezvykle půvabně oblečená, zvlášť když většina dívek dává přednost unifikované módě. Jenže Angelika, ač na módu také dbala, měla ráda svůj vlastní styl, o kterém věděla, že jí sluší. A nutno dodat, že Alexandr platil velice dobře, takže si mohla nějaké ty lepší kousky dovolit.

Dostali královské apartmá, kde jinde než ve věži. Nižší patro zabírala obrovská koupelna, ve vyšším se nacházela ložnice. Obě místnosti byly osazené stylovými krbovými kamny, připravenými na večerní oheň, to kdyby bylo hostům chladno. Angelika se při pohledu na dvojitou vanu ve tvaru kruhu trošku začervenala a honem pospíchala do ložnice vybalit, jako by to v tu chvíli byla nejdůležitější věc na světě. Ne, že by si při pohledu na obří manželskou postel nějak víc pomohla. Bylo to něco jako „z louže do bláta". Alexandr se moudře rozhodl nic nekomentovat a dveřmi vstoupil na úzký ochoz, na který se jen tak tak vešly na pohled křehké kované židle se stolkem. Se založenýma rukama a pohledem upřeným někam v dál vypadal jako zámecký pán, tak byl jeho postoj samozřejmý. Dopřával Angelice trochu času, protože věděl, že teď už neunikne, a ona to věděla také.
V ložnici již na ně čekalo naservírované občerstvení doplněné o pravé šampaňské a misku jahod. Angelika stála rozechvělá uprostřed pokoje a očima to šampaňské přímo hypnotizovala, asi potají doufala, že by jí mohlo pomoci překonat počáteční rozpaky. Najednou jí zezadu objaly dvě pevné a svalnaté paže. Alexandr jí políbil za ouško, až to lehce zašimralo a Angelika se zasmála.

„Dáš si trochu šampaňského, lásko?" zeptal se tiše Alexandr, kterému její upřený pohled neunikl.

„Hm," zamumlala a schoulila se mu do náruče, vůbec se neodvažujíc na něj pohlédnout.

„Času dost," zašeptal Alexandr a otočil Angeliku k sobě, aby mohl vzít do dlaní její tvář a začít jí líbat. Pevně, nepřipouštíc žádné pochybnosti ani protesty. Třesoucí se Angelika se plně oddala jeho polibkům.

V tu chvíli z Alexandrova podvědomí vyklouzla myšlenka, která ho znepokojila. „Opravdu chci z Angeliky udělat svojí milenku?" Zkušený Alexandr dobře věděl, jak tato noc dopadne a co by mohlo následovat, pokud teď nic neudělá.

Jemně se od Angeliky odtáhl, a ta jen nesouhlasně zabručela.

„Má drahá, musím si nejdřív ještě něco vyřídit," řekl nekompromisně, přehlížejíc protesty, které se začínaly objevovat v Angeličiných zelených očích.

„Dej si zatím koupel s pěnou a já k tobě co nejdřív vklouznu. Vážně bych tu koupel potřeboval." Chlácholil jí, i když tím utěšoval sám sebe, doufajíc, že jeho plán doopravdy vyjde.

Rychle opustil pokoj, aniž by se ohlédl, přeci jenom se v jeho sebeovládání začínaly objevovat vážné trhliny.

Seběhnul dolů do recepce, kde ke své úlevě našel přímo majitele zámečku. Nerad by, aby se jeho konání dostalo na veřejnost dřív, než je bezpodmínečně nutné. Okem mimoděk zavadil o vitrínu se šperky, jen se chtěl ujistit, že se mu to prve nezdálo, a že tam opravdu stojí.

„Máte něco, co by se hodilo jako zásnubní prsten?" zeptal se bez okolků a bez zbytečných formalit.

Majitel zámečku, Petr, se jen usmál. V nejmenším nedal najevo, že tu vitrínu se šperky místního zlatníka, který ho už dost dlouho otravoval s komisním prodejem, nainstaloval teprve až po Tamařině telefonátu.

„Mám v trezoru docela dost pěkné kousky, které tu nechci přímo vystavovat. Přeci jenom jsou cenově někde jinde a nerad bych zbytečně přitahoval pozornost." Petrova nenucená reakce nevzbudila v Alexandrovi žádné podezření, ani ho nenapadlo, že se setkal se stejně zkušeným hráčem pokru, jako je on sám.

„Všechno to jsou ruční práce, žádná průmyslová výroba," říkal Petr, když Alexandrovi předváděl devět dokonalých zásnubních prstenů. Některé byly s diamanty, jiné se smaragdy a rubíny.

Jeden z nich padnul Alexandrovi hned do oka. Žádný jednoduchý kroužek s monstrózním kamenem, ale jemná práce připomínající elfí šperky se dvěma smaragdovými kamínky. Jako vlnky v lesní tůni a listí, které do ní padá, Angeličiny vlasy rozprostřené na hladině, Angeličiny doširoka otevřené oči. Alexandr nemohl od prstenu odtrhnout zrak.

„Tenhle si vezmu," prohlásil nečekaně suše, jak se mu sevřelo hrdlo.

Když zaplatil, odnesl si ten kouzelný vílí prsten v jednoduché černé sametové krabičce.

Před dveřmi do pokoje jeho odvaha zakolísala. Ne, že by si nebyl jistý tím, co chce. „Ale bude tam ještě?"

Stál před dveřmi jako malý školák, který se třese před rodiči, aby za tu pětku výprask nedostal. Stisknul kliku u dveří a s hraným sebevědomím vstoupil do předpokoje, který však byl prázdný.

Ale pak si všimnul něžného proužku světla z pootevřených dveří koupelny.

Jeho dokonalá žena...

Ano, ta „jeho" dokonalá žínka, kterou chtěl požádat toho večera o ruku, opravdu ležela ve vaně pokryté hustou pěnou. Zakloněnou hlavu opírala o okraj vany. Zavřené oči a na rtech jemný úsměv...

Přál by si vědět, na co myslí.

Poklekl vedle vany a políbil jí do vlasů.

Angelice se ani nechtělo otvírat oči. Když překonala prvotní rozčilení a řekla sama sobě, že Vesmír určitě ví, co dělá (o tom, že by to věděl Alexandr trochu pochybovala) a rozhodla se to ponechat osudu a prostě počkat.

„Zvláštní," pomyslela si. „Udělala bych to takhle dříve?"

Nevěděla.

Když konečně na Alexandra pohlédla, uviděla vážnou tvář prosvětlenou zvláštním světlem, které ale nepocházelo z rozestavěných svící okolo.

Ten okamžik ticha, klidu a míru, šera jemného svitu svíček a vůně jablka a vanilky stoupající z lázně navozovaly slavnostní atmosféru plnou očekávání. A Angelika tušila, že tahle chvíle změní celý její život zásadním způsobem. V tom okamžiku si ani nedovedla představit příhodnější čas nebo místo, než byla koupel v zámečku za přítomnosti toho nejmužnějšího z mužů, které kdy potkala. Jako by se něco dokončovalo, aby něco nového mohlo začít.

Alexandr se rozhodl, že nebude před touhle ženou hrát žádné divadlo. Zcela uvolněně vyndal z krabičky nádherný prsten, poklekl na jedno koleno a prostě se zeptal:
„Prokážeš mi tu neobyčejnou čest a staneš se mojí ženou?"

Angelika spíš letmo pohlédla na prsten a místo toho zabořila své oči do Alexandrových.

„Ano."

Alexandr navlékl Angelice prsten, který jí padl jako ulitý, což přivedlo Angeliku na myšlenku, že tuhle nabídku měl Alexandr připravenou dopředu. Znovu se usmála, aniž by tušila, že opak je pravdou.

„Půjdeš teď za mnou do té vany?"

„Prostě dokonalá," pomyslel si Alexandr samolibě.
...

Tamara zamlženými dveřmi sauny zahlédla, jak jí bliká mobil.

Vyšla ven a tanečním krokem se k němu vydala, nějak tušila, že ten, kdo jí volá, jí přináší očekávané zprávy.

„Ahoj, má krásko," ozval se příjemně hluboký hlas muže, který tak důvěrně znala. Věděl, že jí jeho oslovení vždycky potěší, protože jeho přesvědčení o Tamařině kráse bylo nezlomné, ač druhým poněkud nepochopitelné.

„Díky za upozornění dopředu a já mohl splnit přání tak významnému hostu," usmál se a Tamara cítila hřejivost jeho úsměvu i na tu dálku. „A měla jsi pravdu, vybral si ten elfí prsten," dodal s lehkostí muže, který už dosáhl moudrosti a nadhledu nad lidskými činy.

„Zvláštní, i když mi něco neodbytně říkalo, že to mám takto zařídit, nechtělo se mi věřit, že by to šlo takhle rychle. Přesto však vůbec nepochybuju o tom, že tohle přetrvá na věky a neskončí to s ranním rozbřeskem," prohlásila překvapená Tamara.

„Vypadal, že ví, co chce. Jako by na tuhle chvíli čekal tak dlouho, že už byl vlastně připravený," dodal Petr.

Tamaře přelítla před očima ta řada úchvatných krásek, skvělých a výjimečných žen, které sice upoutaly Alexandrovu pozornost a rád s nimi trávil svůj čas, přesto však žádná z nich nebyla schopná zaujmout Alexandrovo srdce.

„Třeba je to karma, osud, předurčení...," zašeptala, jako by se bála, aby to nezakřikla.

„Kdoví... Přijedeš někdy? Ty lesy jsou tady bez tebe tak prázdné," lákal Tamaru Petr.

Tamara se zasmála. „Raději nebudu dráždit svého miláčka svou dávnou láskou."

„Dávnou? I ty jedna!" zasmál se naoko dotčeně muž na druhém konci. „Copak může být někdo lepší, než já?" poškádlil jí jejich starým vtípkem, až Tamaře přeběhl po těle slastný pocit.

„Uděláš ze mě ještě nevěrnici!" zahrozila.

„Rád bych," dodal muž s tváří George Clooneyho.

„Možná, někdy," zašeptala Tamara a zavěsila, děkujíc přitom Bohu, kolika darů se jí dostalo, když v životě mohla potkat tolik výjimečných mužů.

Tamara zavěsila a už se nechtěla vracet zpátky do sauny. Do žil se jí vlila nová, neznámá energie. Cítila jistou neposednost a touhu psát. Ačkoliv nebyla ideální doba na rozdělání práce, nešlo ten pocit opomenout. Ale nechtěla se věnovat výzkumu, toužila po romantice. Ale i ty lidské touhy srdce vede osud nezvyklými cestami.

Posadila se na pohovku, vytáhla linkovaný sešit a začala psát. Nevěděla o čem, sama se těšila na to, jaký příběh se jí ukáže.

Předchozí díl                                       Hlavní stránka                                    Následující díl

V části je zmiňovaný jistý mnich a klášter - jedná se o skutečný klášter ve Zlaté Koruně. 

Knihu vycházející z bádání naleznete zde.

Třetí díl najdete namluvený na youtube zde.