Věčná - 5. díl

Věčná

Příběh Alchymistky

11. kapitola

Uplynulo několik dlouhých dní, než se Sophiino tělo vzpamatovalo z nejhoršího šoku.
Uplynulo několik dlouhých týdnů, než Sophie pocítila první touhu něco říct.
Uplynulo několik dlouhých měsíců, než byla Sophie schopná vstát a jít dále než na práh dveří.

Během několika dalších dlouhých měsíců, kdy se za neustálé mágovy péče zotavovala, začala postupně pracovat s bylinami. Pobývala celé dlouhé dny v přírodě a mezi rostlinami. Mezitím začalo zlátnout listí na stromech.
První záchvěv překvapení.
První nová myšlenka.
„I tady je podzim?"
Neurčitý pocit bolesti na hrudi se lehce dotknul jejího srdce. Neurčitá vzpomínka.

Bram celou dobu trpělivě čekal. Nemluvil na ní, do ničeho jí nenutil. Jen ji ostřížím zrakem neustále sledoval. Nedovolil si uvolnit svoji pozornost ani na okamžik. Stejně tak, jako neopouštěl domek za žádných okolností, na žádost nikoho, ani samotného krále. Nenechal Sophii ani na okamžik samotnou, jako by se bál, že kdyby se otočil, najednou by tam nebyla. Zmizela by jako pára nad hrncem, jako když se rozplyne mlha s prvními hřejivými paprsky slunce. Ve svém soustředění mága a alchymisty, ve svém zaujetí vědce, v odevzdanosti se osudu, který rozhodl, že bude mistrem a přijme učedníka, v mužské tuposti zaujaté myslí si nevšiml drobné trhlinky v jeho pečlivě postavené obraně. Tu trhlinku úspěšně zakrývaly pochybnosti, zda nezašel příliš daleko, zda nezničil nenávratně Sophiinu mysl, srdce a osobnost, zda se její vědomí plně vrátí.

12. kapitola

Nastala zima.
Sníh pokryl celé okolí bílou peřinou.
Bram se Sophií sedávali u krbu s ohněm.
Sophie často hledívala do tančících plamenů.

Bram si povzdechl.
Sophiino tělo už bylo plně zdravé a opět krásné a půvabné.
Ale její mysl a emoce byly naprosto tiché.
Byla tady a zároveň nebyla.

Mág stvořil dokonalé dílo. Tak dokonalé, že nikdo z lidí nebyl dokonalejší...ale také nelidštější. Dlouho přemýšlel o dalším postupu. Co by měl nyní udělat? S každým nápadem neustále zvažoval všechna pro a proti. Dokonce se i odhodlal konzultovat celou situaci s moudrými jeho světa, kteří mu neustále gratulovali k jeho úspěchu, byť v jejich srdcích byl i drobounký osten zášti. Nikomu se nic takového nikdy nepodařilo, ani minulost nic podobného nepoznala. A protože nikdo z nich netušil, kdo nyní Sophie je, nemohli pomoci ani radou, natož skutkem. Nikdy se nesetkali s tak plnou realizací ticha člověkem.

Sophie totiž žila i nežila. Byla na rozhraní světla a stínu, a s každým okamžikem hrozilo, že si jí temnota ticha vezme zpátky.

Co jí tady vlastně ještě drželo?

To byla ta nejdůležitější otázka ze všech! Když si jí konečně mág, čaroděj a alchymista uvědomil, odvrhnul všechny myšlenky ohledně smyslu jejího života, pochybností o tom, zda tu ještě stále měla být, zda její existence v tomto světě nebyla jen velkým omylem života... toho, který přece nedělá chyby...je jen cesta...cesta ke zralosti, cesta k volnosti bez obviňování, cesta k tichu. Ticho je zralé, je plné, je nekonečně plné možností. Jen tu možnost z toho ticha vytáhnout, projevit, procítit, prožít...

A tak jednoho večera, kdy Sophie seděla jako vždycky na pohovce a hleděla do plamenů v krbu, se Bram rozhodl pro odvážný čin, na který si nikdy předtím nedovolil ani pomyslet, pokud by to vůbec jeho výkonný mozek vůbec kdy napadlo.

Sednul si k Sophii a vzal jí do náručí.

Nejprve ztuhla, ležela prkenně v jeho pažích nerozhodnutá, zda objetí přijme či nikoliv. Ale pak se uvolnila, zavřela oči a plně se ponořila do bezpečí té mužské náruče vonící santalovým dřevem.

Usnula.

13. kapitola

Sophie otevřela oči.
Stále spočívala v Bramově náručí.
Spal.
Sophie se neodvažovala ani pohnout, snad jako by se obávala, že kdyby se vzbudil, už by jí nechtěl držet?
Ten nejasný pocit obav jí zaujal, nevěděla ještě, co může znamenat.

Vzhlížela k jeho tváři a všimla si několikadenního strniště vousů. Lehce se zamračila, protože si matně vybavovala, že si nepamatovala, že by někdy nebyl hladce oholen. Vlastně, připadalo jí, že působil poněkud zpustlým dojmem.

Sophie měla stále otevřené oči.
Sophie měla stále otevřené oči!

Nehleděla.
Dívala se!

Ticho jejího srdce začal prohřívat neznámý pocit.

Sophie měla stále otevřené oči, dívala se a cítila.

Něco bylo jinak.
Něco se změnilo.

Vědomí probuzené k životu, na které Bram tak trpělivě čekal.
A on to úplně zaspal.

14. kapitola

Sophie se ještě hlouběji zavrtala do Bramova náručí, zavřela oči a oddávala se hřejivému pocitu srdce, který nepřestával. Naslouchala tichému Bramovu dechu a rytmickému tlukotu jeho srdce. Čím dál více a hlouběji se propadala do jeho energií, ochutnávala je a nechávala se unášet proudem jeho vřelosti, který kdysi před ní tak úspěšně tajil.

Sophie se usmála.
Sophie se usmála!

Usmála se, jako by najednou objevila, jak se to vůbec dělá.

Ač by se čaroděj snažil, jak moc by chtěl, už nikdy víc před ní neutají to, co asi ani sám netuší. Kdyby jen mág tušil, co stvořil? Nebo spíš, co mu bylo dovoleno stvořit a poznat? Žehral by osudu, že z Největšího mága jeho světa udělal pouhopouhého obyčejného muže?

15. kapitola

Když se Bram probudil, nějak ho potěšilo, že Sophie neunikla, že zůstala ležet v jeho objetí. Chvíli ji tiše pozoroval, nedovolil si se ani pohnout, co kdyby jí probudil a ona by opustila jeho náruč? Naslouchal jejímu klidnému dechu a rytmickému tlukotu srdce. Na hrudi ho hřálo. Nepamatoval si, že by někdy pocítil něco podobného.

Zamračil se.

Dobře věděl, co to znamená! Byl přece Největším mágem svého světa!

Ale pak se Sophie, v ponoření do sebe sama (což Bram mylně považoval za spánek), usmála.

„Sophie se usmála!" Když si šokovaný Bram uvědomil tuto skutečnost, prostě ho to překvapilo. Žádný z moudrých, natož on sám, nevěděl (a už vůbec netušil), že to je ten okamžik stvoření světa, na který tak čekal!

Chudáček malý lapený v sítích si neuvědomil, že právě padnul do pasti, kterou sám sobě nastražil.

Sophie totiž nespala.

Svým vědomím prodlévala u jeho srdce, a tak poznala jeho nejasný pocit rozhořčení. Ticho se projevilo a usmálo se, protože už si bylo vědomé.

Bylo na koho se usmát.

Muž toužící po dokonalé ženě, i kdyby byl tím Největším čarodějem všech dob, který v žádném případě nemá touhu, myšlenku, natož čas, aby se nejenom vědomě dvořil ženě, ale se vůbec s nějakou takovou nestabilní osobou otravoval, napálil sám sebe.

Protože duše má své vlastní plány.

...

Ranní rozbřesk přivítal svým zpěvem čerstvě zasnoubené milence ještě v posteli, když pronikal svým chladivým světlem rozhrnutými závěsy do pokoje. Ale ani si toho nevšimli, jak by mohli, když spali spánkem šťastlivců, kteří nemusí myslet na zítřek.

Když Angelika konečně procitla, uviděla Alexandra stát za otevřenými dveřmi na úzké terase. Do pokoje pronikalo už ne zrovna ranní světlo.

Přistoupila k Alexandrovi a přitiskla se k jeho zádům, obličej zabořila do hebkého županu.

„Dáš si snídani nebo oběd?" zeptal se jí hravě.
„Snídani," zamumlala, „jestli nám jí ještě udělají."

Recepční si ani nedovolila zakoulet očima, když slyšela Alexandrovu žádost. Jen se zeptala, co by chtěli a zda na pokoj. Neuběhlo ani deset minut, když se ozvalo zaklepání pokojské. V tu chvíli Alexandra mimoděk napadlo, jak je možná tahle vstřícnost, připravenost a rychlost, protože ač byl známou celebritou jiné hotely se tímto komfortem nevyznačovaly.
Toho podezřívavého červíčka mu naštěstí z hlavy vyhnal Angeličin apetit.

„Pojď jíst," zahuhlala zcela nespolečensky s plnou pusou Angelika, „nebo ti tu nic nezbyde." A Alexandr si v tu chvíli uvědomil, že takhle vypadá rodinné štěstí, které se mu Tamara marně snažila přiblížit.

„Tamara! No, jasně!" zvolal si pro sebe polohlasem, až Angelika tázavě zdvihla obočí.
„Myslím, že bych měl objednat tu největší kytici růži a poslat jí Tamaře."

A Angelice v tu chvíli došlo, že anděla lze potkat i v lidském těle, byť je to anděl poněkud prostořeký, manipulativní a v podstatě neandělovsky hezký, mrňavý, ale je ho za to všude plno. „I když krása je v očích toho, kdo se dívá...," kde to jen slyšela?

Když Angelika neodpovídala, ale jen nepřítomným pohledem koukala kamsi „do někam", pocítil Alexandr osten nevole a nedůvěry, i když si to hned zakázal.

„Ano, máš pravdu," souhlasila Angelika, aniž by si jen povšimla rozpouštějícího se mraku na Alexandrově čele. Koneckonců ten mrak zmizel s její odpovědí, tak co řešit.

...

Uplynuly bezmála už týden, když docela slušně vyčerpaná Tamara přemýšlela, jestli si tím pokusem o román vůbec pomohla. Výmalba Alexandrovy chaty, správa resortu a do toho tenhle až hororový příběh alchymistky? Naštěstí se z Petrova hotelu neozývaly žádné zprávy, a žádná zpráva je dobrá zpráva.

Výzkum příběhu rozety musel jít poněkud stranou, naštěstí zasedačku nikdo nepotřeboval, takže jí mohla nechat zabordelenou.

Bezmocně přejížděla pohledem po té rozdělané práci, když naštěstí zazvonil mobil.
Byla to Nela.

„Čauky, máš nějaké nové zprávy?"
„Jen tu poslední, když jí Alexandr koupil zásnubní prsten, od té doby nic." Odpověděla, už po hlase znějící unaveně nezdolná Tamara.
„Nechceš zajít na skleničku?" Opět ten šestý Nelin smysl.
„A víš, že jo?"

Za devatero horami a devatero řekami od resortu..., no dobře, za devatero kopečky a devatero potůčky se nacházelo malé ospalé městečko, snad s pouhými dvěma tisíci obyvatel. Prostě ideální místo v republice, když se chtěl člověk na chvíli někam zašít. Ale byla zde výborná kavárna s vinárnou jejíž majitelku byla svobodomyslná, nespoutaná duchovní bytost, která byla vděčným námětem hovoru všech zdejších i nezdejších obyvatel. Nela.

V její kavárně a vinárně U Černé kočičky (ano, čarodějnický krámeček se zde nacházel také, copak by šlo přežít bez bylin, svíček a tarotu? se scházeli všichni zajímaví lidé z blízkého i vzdálenějšího okolí, aby tady probírali okultní témata, hermetiku, duchovno, alchymii, ale i posvátnou geometrii.

Kroužek prapodivných existencí, které byste na první pohled vůbec nerozpoznali od běžných obyvatel republiky, ne od obyvatel ospalého městečka! Jak by si také místní mohli zvyknout na módně oblečené celebrity, které se městečku vyhýbali a mířili přímo do resortu? No, nemohli. Občas si nějaký ten tajemný návštěvník z legrace, opomenutí nebo nějakého nevysvětlitelného důvodu vzal na sebe něco odvážnějšího, ale většinou se nevymykali průměru. Přespávali ve vedlejším hotelu U Modré hvězdy, který vlastnil jeden z nich. Původní název hotelu zněl tak nějak nic neříkajícím jménem, že už ho všichni úspěšně zapomněli.

Tamara se s Nelou usadila v úplném rohu kavárny, aby měly naprostý klid. Obsluha kavárny v podobě mladé hnědovlasé buclaté holčiny byla naprosto diskrétní. Koneckonců, u Nely nemůže pracovat nikdo užvaněný. A tahle tichá dívka s brýlemi se spíše schovávala, než aby byla vidět. Nela si při pohledu na ní povzdechla, ani rok práce u ní nezvedla dívce sebevědomí.

„Chce to čas," pomyslela si.

„Tak jak se ti daří? Vypadáš celkem vyřízeně." Otázala se Nela Tamary.
„Nějak se to nakupilo. Docela dobrý šrumec," zasmála se Tamara. „Využila jsem příležitosti Alexandrovy nepřítomnosti a vymalovala tu jeho chatu. Všechno to tam má úplně stejné, jen jsem proměnila barvy, ať je nějaká změna. A jasně i nějaké to čalounění..."
„Ha! Dovedu si představit, že ten chlap si toho ani nevšimne." Rozesmála se Nela z plna hrdla na celou kavárnu. Naštěstí v tuto dobu liduprázdnou.

„Dám ti něco přečíst. Chtěla jsem si trochu odfrknout, tím, že něco napíšu, ale mám obavy, že jsem si moc nepomohla. Mělo to být lehké a zamilované, odreagovávající... A ono to tak i začalo, celkem se to původně psalo i s jistým humorem a nadhledem, ale pak... Vůbec nechápu, kde se to tam vzalo."

Tamara předala Nele vytištěné listy A4 Příběhu o alchymistce a pak tiše usrkávala Chardonnay na střídačku s karamelovým latté macchiatem. Trpělivě, a vlastně i trochu netrpělivě čekala, co na to Nela řekne.

Zanedlouho se ozval překvapený výdech.

Nela se odmlčela, aby měla čas zpracovat ty šokující informace.

„Jak jsi na to vůbec přišla?"

„Ani nevím. Víš, že jsem teď ujížděla na The Untamed, pak jsem konečně zjistila svůj způsob meditace – já vůl jsem si vždycky myslela, že Rybí vlastnost snění je chybou a nikdy jsem jí nevyužívala, naopak jsem jí potlačovala... No, a pomocí meditace vědomého snění a příběhu Wei WuXiana jsem se dokázala naladit a pokračovat v příběhu. Víš, že ten příběh se měnil? Když jsem se chtěla vrátit v čase zpátky, odehrávaly se události jinak, na hlubší, nebo spíš duchovnější úrovni...Prostě se to měnilo a vyvíjelo...až nakonec jsem se dostala fakt daleko, až k nějakému Mistrovi... No, prostě nevím. A postupně s dalšími objevenými příběhy čínských autorů mě napadlo, že proč se ve svých psaných příbězích mám držet této reality a nezkusím také skoky časem? A tak píšu, píšu a ono se napsalo tohle." Tamara sama vypadala stále dost překvapeně a vyšokovaně, protože když si ten příběh četla zas a znova, nechápala, jak se mohlo to ticho takhle zhmotnit. Co se to s tou její hlavní postavou vlastně stalo.

„Já vůbec nechápu, proč už dávno nechodíš na ta naše setkání. Tohle by je všechny moc zajímalo! Vždyť tu máš popsanou cestu do Absolutna úplně novým a neznámým způsobem. Naštěstí snad každému dojde, že tenhle způsob je opravdu hodně nebezpečný." Dumala nahlas Nela.

„Bez průvodce Bramových schopností by do toho fakt nikdo neměl jít. Naštěstí, snad všichni lidi mají nějaký ten střípek pudu sebezáchovy a nenechají to dojít takhle daleko."

Tamara se trochu vyděsila. „Myslíš, že by se našel nějaký ten pitomec, který by byl schopný tohle zkoušet?"

Nela se zamyslela. „Lidi jsou fakt různí. Nehledě na to, víme my, co všechno používají třeba šamani? Ale ti by do toho bez průvodce nešli. Ovšem, vždycky se najde někdo, kdo si myslí, že to zvládne rychlou cestou."

„Můžu to vzít do skupiny?" zeptala se Nela. „A vážně bys měla zajít. Ti lidé tam by ti mohli pomoct i s tou rozetou. Bádáš nad tím ještě?"

„Trochu. Bylo toho teď trochu moc." Tamara se odmlčela.

„No, a co si tedy o tom myslíš? Mám se pokusit to dopsat?" Zeptala se nakonec Tamara.

„Že to dopadne, doufám, pěkně zamilovaně. Nakonec drobky chleba po cestě jsi už rozesela." Rozesmála se Nela. „Nakonec je to všechno stejně o lásce... A to jsi přece chtěla? Akorát, tedy ta Sophiina zkušenost s Absolutnem..." Nela stále nechápavě kroutila hlavou.

„Já moc nechápu, to tvé Absolutno, co tím myslíš?"

„Absolutno, jako Tao, jako to všechno, co jest... O Absolutnu píše Eduard Tomáš, měla by sis to přečíst. Vždyť se tím také zabýváš." Snažila se Nela trochu naznačit, co tím myslí, jenže se zdálo, že Tamaře to pořád tak nějak úplně nedochází.
Koneckonců, když si někdo cestu nejdřív prošlapává na vlastní nohy, aby mu pak někdo jiný řekl kudy šel... A Tamara šlapala statečně o samotě už desítky let, bádajíc na vlastní pěst ve všech možných i nemožných naukách.

Došla hodně daleko, ale z nějakého nepochopitelného důvodu jí připadalo nemožné, že by mohla popsat něco tak hlubokého. Jako by stále nemohla uvěřit tomu, že mohla zažít ten zázrak. A, nebo se jen možná neodvažovala na to vůbec pomyslet? Jako kdyby jen ta samotná myšlenka mohla všechno vymazat, zbořit a odstranit z reality? Kde je hranice pro dovolené a nedovolené? Možná, jak pro koho.

...

Jestli si Tamara myslela, že po návratu Alexandra a Angeliky bude šéf více přítomen, než když byl v zoufalém stavu neopětovaných citů, tak se poněkud spletla. Však se asi ani není čemu divit. Zamilovaní prostě nevidí, neslyší, a pokud do nich život vyloženě nenabourá, že by také měli dělat něco jiného než se věnovat sami sobě, tak prostě nic jiného nedělali. A jak trefně poznamenala Nela, ten chlap si prostě jiné barevnosti ve své chatě opravdu nevšiml. Vždyť on si ani nevšiml toho jiného nádherného zarámovaného obrazu nad krbem!!! Což už je dost na pováženou, když ho měl v podstatě přímo před nosem. Ovšem Angelika si všimla, a když ho prvně uviděla, zčervenala do barvy stopky na semaforu. Kupodivu, ani tohle Alexandra neprobralo. A tak to ani Angelika neřešila, protože nějak nechtěla upozorňovat na tak očividné vyjádření citů na obraze. Zmítaly se v ní emoce jedna přes druhou a nejraději by se zahrabala pod zem.

Ne, raději se fakt na ten obraz nebude ani dívat. „Kde ho vůbec Tamara vzala?" Přemýšlela v duchu, přičemž vůbec nepochybovala o tom, kdo tohle zavinil.

...

Dny plynuly, týdny plynuly, už to vypadalo, že klid a mír bude pokračovat i po krásné měsíce, ale to by nebyl život.
Tamara byla zahrabaná v zasedačce, resort fungoval svým starým zaběhnutým způsobem, když tu náhle přišel do zasedačky Alexandr. Zmateně se rozhlížel po místnosti.

„Ehm, Tamaro?"

Tamara vykoukla zpoza jedné z ohromných tabulí, na které byly pověšené mapy s řekami a městy.

„Ano, šefe? Ty žiješ?" Otázala se odvážně, nebo možná spíš bezmyšlenkovitě, jak se stále ještě nacházela v jiné myšlenkové dimenzi.

„Já jo, ale tebou si nejsem jistý." Ušklíbl se Alexandr.

Tamara zamrkala a snažila se zaostřit na současnou realitu.

„Asi pojďme jinam, co třeba k tobě?" zeptala se.

„Chtěl bych probrat něco důležitého, a asi nechci, aby mě u toho někdo rušil. Co se takhle projít venku?"

Procházeli se po resortu v tichu, ukrytí jen ve svých myšlenkách. Ani neposedná Tamara nebyla zvědavá, což se jí absolutně nepodobalo. Najednou to Alexandrovi došlo, něco je s ní jinak! Zastavil se, aby se na ní podíval. Vlastně se na ní pořádně podíval po opravdu hodně dlouhé době. Na první pohled se mu nezdálo, že by se nějak moc změnilo. Tamara vypadala pořád stejně, ale Alexandr coby znalec povah, když se mu zachtělo, si uvědomil, že tohle není jeho původní Tamara. Dovedl jí k lavičce, posadil jí a sám si sednul naproti, aby mohl její obličej dopodrobna prozkoumat.

A Tamaře to vůbec nepřipadalo divné!

Nechala bez řečí a průpovídek se sebou manipulovat, jako by stále byla duchem nepřítomná.

Alexandr přimhouřil oči a najednou si uvědomil, že hledí do jasně zářivých modrých očí! Ale co si matně vybavoval, Tamařiny oči byly přece modrošedé!

Tamara stále nechala Alexandra, aby si dělal, co chce. Aby na ní hleděl, jak chce. Nerejpala do něj, neškádlila ho, prostě si tam jen tak seděla, jako by to byla ta nejpřirozenější věc na světě.

V tu chvíli možná nebylo na světě zmatenějšího člověka, než byl Alexandr.

Když už i Tamaře připadalo to ticho dlouhé a Alexandr se pořád k ničemu neměl. No, jak mohla tušit, že zmátla toho lamače ženských srdcí?

„Děje se něco mezi tebou a Angelikou?"

Alexandr zamrkal, jako by se snažil zaostřit na současnou realitu.

„Ne." Vydechl.

Pak si přejel rukou přes čelo, které se najednou zachmuřilo.

„Víš, jak míváme jednou za čas nějaké utajené hosty. Teď to vypadá, že budeme muset přijmout opět někoho takového. Jedná se o nejvyšší úroveň, takže nejvyšší stupeň utajení..."

„A ty se něčeho obáváš?"

„Ano. Vzhledem k současné vyspělosti techniky se bojím, že nebudu schopen zajistit absolutní soukromí, které by nebyl nikdo schopen tajně odposlouchávat." Alexandr vypadal v tu chvíli opravdu unaveně. Bylo na něm vidět, že nad tímhle problémem strávil řadu bezesných nocí.

„Možná bychom v tomto výjimečném případě mohli vyzkoušet ten negativní kruh?" Navrhla Tamara.

„Já tomuhle moc nerozumím. Jsi si jistá, že by to mohlo fungovat?"

Alexandr věděl o čem Tamara mluví. Instalace kamenného kruhu ho stála nemalé peníze, přičemž nebyl stále tak úplně schopen pochopit, o co se Tamara snaží. Ale Alexandr byl jedním z Tamařiných mužů, kteří by pro Tamaru udělali první i poslední, pokud by to nehraničilo se životem a smrtí. I když, pravda, někteří byli schopní překročit i tuto hranici. Ale to Tamara naštěstí, nevěděla, asi by nebyla schopná přijmout něco takového.

„Uděláme zkoušku. Stejně musíme vědět, jestli to půjde."

A tak na další týden naplánovali velkou zkoušku. Na různé vzdálenosti od kruhu postavili jednotlivé zaměstnance, kteří se v přesně uvedený čas pokoušeli pomocí nejmodernější odposlouchávací techniky zachytit, co si lidé v kruhu říkají. Další lítali s drony nad kruhem a v okolí a snažili se zachytit obraz lidí v kruhu. Byly to opravdu hodně velké manévry, které měly prověřit bezpečnost resortu. K Alexandrově překvapení a úžasu zaměstnanců se kolem kruhu rozmístili i další neznámí lidé. Stáli poblíž techniků, kterým se nepletli do práce, hluboce pohroužení do sebe sama. Nikomu nic nevysvětlovali a nikdo ani neměl potřebu se jich na cokoliv ptát. Nějak cítili, že se to nehodí, a jednak dobře věděli, že tohle není jejich starost, do které by měli strkat zvědavé nosíky.

Alexandr byl trochu překvapený, protože dosud vůbec nevěděl, že Tamara měla připravený strategický plán prověření kruhu dopředu. Ovšem, jak se mohl pořád tak divit? Po všech těch letech přeci nemůže být znovu překvapený Tamařinou schopností být připravena.

Kamenný kruh se nacházel na jednom z nejvyšších bodů rozsáhlého resortu. Jeho okolí do vzdálenosti více než pětiset metrů bylo odlesněné, bez jediného keře. Vršek v kruhu obtékalo uměle zbudované koryto napájené z nedalekého potoku. Koryto bylo vyzděné, hluboké a široké, a bylo naplněné až po okraj vodou, protože na jeho výtoku se nacházela hráz s přepadem. Vlastně to byla taková malá kruhová přehrada. Místo to bylo docela pochmurné a neutěšené, ani květiny neměly moc zájmu tady kvést, ani ptáci zpívat. Hodně záleželo na počasí, jak toto místo působilo. Přitahovalo lidi v jejich období depresí, smutku, žalu... dobře naladění lidé sem nikdy nepřišli. Nebylo to místo pro čerpání positivních a konstruktivních energií. Zde se odhazovaly ty nejtěžší lidské emoce a energie.

Alexandr a vlastně vůbec nikdo, ať už ze zaměstnanců nebo návštěvníků, nechápal, k čemu je to dobré. Což byl i Tamařin plán a nesnažila se to nikomu vysvětlovat. Nechtěla, aby jí tam někdo zbytečně coural. A tak většinou nikdo ani o tom místě nevěděl, nebo se o něj nějak zajímal. Je vůbec otázka, jestli ho kdy vůbec někdo navštívil. Asi by se hodilo pro natáčení nějakého toho hodně depresivního filmu, či přímo hororu. Takovému Drákulovi by se tu mohlo líbit.

Tamara s Alexandrem se postavili do kruhu a v přesně uvedený čas spolu měli začít komunikovat, aby bylo co nahrávat. Ale nějak nevěděli, o čem se bavit. Soukromé věci tu nechtěli probírat, protože co kdyby to opravdu byl někdo schopný zachytit. Tamara byla opět připravená, ne snad, že by to věděla, jako spíš nejasně tušila. Vytáhla Shakespearovy texty divadelní hry Zkrocení zlé ženy a Alexandrovi podala jeho scénář. Bylo to vtipné dílo a Alexandr se opravdu uvolnil a celé to představení si náramně užíval. Tamara také, úplně rozkvetla, jak se do té hry ponořila.

Po přečtení připravených stránek kruh opustili a šli zjistit výsledky.

Tamara doufala a pevně věřila tomu, že to musí vyjít. A k Alexandrově nemalému údivu to opravdu vyšlo!

Žádné z technických zařízení nebylo schopné nic zachytit! Ani zvuk a ani obraz. Záběry z dronů ukazovaly, že kruh byl po celou dobu prázdný. A zvukové záznamy nahrály jen okolní zvuky, žádnou Shakespearovu hru.

Zajímavě se jevil obraz termokamery, protože ta nezachytila lidské postavy, ale pouze teplotní rozsah celého kruhu vůči svému okolí. Již před zkouškou vykazoval kamenný kruh nižší teplotu, než mělo okolí. Ovšem při zkoušce a jeho aktivaci lidmi klesla teplota kruhu ještě níže. To byl jediný doložitelný důkaz toho, že se v kruhu něco dělo.

Na Alexandrovu otázku ohledně těch cizích podivných individuí, která se projektu účastnila, mu dala Tamara takovou odpověď, že se poněkud vyděsil, neboť dosud netušil, že jedna z jeho nejlepších přítelkyň má až takovéto přátele. Tou přítelkyní byla Nela, a ta individua byli účastníci hermetické skupiny, kteří se u ní scházeli. Byli to telepaté, jasnoslyšci, jasnovidci a intuitivci, kteří se snažili cokoliv zachytit. Ti odešli z celé zkoušky více než frustrovaní, protože tohle se jim ještě nestalo. A tak Tamara musela poprvé ve svém životě dorazit na jejich skupinové sezení, protože Nela nedala jinak, než že to těm chudákům musí vysvětlit, protože už nemohla vydržet jejich depresivní nálady ohledně domnělého neúspěchu. Ti se tak těšili, že si ověří své schopnosti při takovéhle příležitosti, která se běžně nenaskytne, že by je vůbec nenapadlo, že výsledkem má být něco jiného, tedy nic neslyšet a nic se nedozvědět. Což jim Tamara záměrně neřekla, „potvora jedna". Ale když jim to vysvětlila, pochopili, že to vědět nesměli, aby nedošlo ke zkreslení výsledku. A když jim došlo, že se celá zkouška vlastně perfektně povedla, všichni se chtěli do kruhu opět co nejdříve vrátit. Což jim Tamara přislíbila, ale až poté, co jej nebude sama potřebovat. Museli počkat.

...

Nastal čas, kdy nebyl čas řešit lásku. Celý resort byl na nohou od rána do večera. Přípravy, které si vyžádaly mnoho lidské energie a úsilí byly konečně dokončeny. Už se jen čekalo. Finanční stránka celé akce šla na vrub objednatelům a obsahovala o něco více lidí než za běžných okolností. Tamara totiž přesvědčila Alexandra, aby prověřil a přímo pro tuto akci zaměstnal i Neliny přátele. Nechtěla ponechat nic náhodě. Když byli ochotní podepsat smlouvu o mlčenlivosti a projít prověřením bezpečnosti a určitého stupně utajení, mohl tak Alexandr zvýšit bezpečnost této výjimečné události. Někteří byli ochotní tohle podstoupit i s vědomím toho, že jim to může do budoucna přinést značné problémy. Většinou totiž tito lidé sami žili v utajení před veřejností. Možná jen důležitost tohoto setkání a jeho význam pro celou společnost přesvědčil tyto lidi, že v tomto případě ani oni nemohou zůstat stranou, a že musí riskovat. Riskovali totiž nejenom oni, vlastně svůj život ohrozili úplně všichni, kteří se této akce zúčastnili, ať už si to uvědomili, nebo ne. Alexandr, Tamara, Nela, Angelika, všichni zaměstnanci...
A tohle všechno se dělo kvůli pouhým dvěma lidem.

Desítky lidí, množství techniky, spousta času, a dost slušná hromada finančních prostředků, nikoliv soukromých,... to všechno se vynaložilo jenom proto, aby se mohli setkat dva lidé.

A tito dva lidé se opravdu setkali.

A tito dva lidé spolu opravdu pohovořili v kamenném kruhu.

A nikdo se opravdu nic nedozvěděl.

Takže dva lidé si promluvili v kamenném kruhu, nikdo z toho nic nevěděl, a všechny ty manévry okolo... to by nikdo nepochopil. Ale tito dva lidé, prostě nebyli obyčejní a běžní dva lidé.

„A vo tom to je." Pomyslela si Tamara.

...

Život se vrátil do starých kolejí, když si náhle Alexandr uvědomil, že úplně zapomněl na Tamaru, na to své zjištění okolo ní. Chtěl se dozvědět víc, protože však nemohl tohle probírat s Angelikou, ne že by to nepochopila, ale ona neznala Tamaru takovou, jaká byla předtím. I když hodně věděla a cítila, nějak si nemyslel, že by mu mohla pomoci. Ale napadlo ho, že Nela by mohla, ale chce o své drahé přítelkyni mluvit s někým dalším? Nezkusí to napřed zjistit sám?

„Co se to se mnou děje?" Přemýšlel nahlas Alexandr. Nemohl pochopit to nutkání, které mu nedalo pokoj. Sednul si před krb v chatě, která byla momentálně prázdná, protože Angelika byla v práci a on zrovna necítil potřebu se tam ukazovat také, ani to nebylo nutné. Nepřítomným pohledem hleděl do krbu a v jeho nitru se usazovaly následky změn, které prodělal.

„Copak jsme všichni nějak zvážněli? Kdy jsme ztratili humor?" Proběhlo mu hlavou. „A, nebo se všechno nějak zklidnilo?"

Alexandr by asi neuvěřil tomu, kdyby mu někdo řekl, že to, jak se změnil on, změnilo i jeho okolí. Vše a každý, kdo je s Alexandrem spojený, prošlo zásadní proměnou na hluboké úrovni. Napomohla tomu i aktivace kamenného kruhu. Ale co netušil nikdo, ani Tamara a ani Nela, a ani to nedošlo nikomu z Neliných přátel, aktivací negativního kruhu došlo i k aktivaci positivního kruhu v resortu. A energie mezi nimi začaly intensivněji plynout a ovlivňovaly celé okolí, přesto však atypickým způsobem. Z nějakého záhadného a nevysvětlitelného důvodu neroztáčely emoce lidí žijících a pracujících v resortu! Naopak, vše zklidňovaly. Pracovaly na hlubších úrovních krajiny i lidí. Bylo to opravdu velice zvláštní a nečekané. Člověk by si spíše myslel, že lidé začnou bláznit a všechno se zhroutí, a ono tomu bylo naopak.

Ale to si nikdo neuvědomil. Jako, kdyby byla zima a všichni odpočívali a nabírali síly. Vše, jako by spalo. A zima opravdu přišla.

Ale než zima přišla, Alexandr si domluvil rande s Tamarou. Jasně, že ne opravdové rande, ale protože opravdu nechtěl být nikým a ničím rušen, pojal to tak, jako by to rande bylo. Vzpomněl si totiž na ten krásný a klidný týden s Angelikou v hotelu, tenkrát... Co ovšem vůbec nevěděl bylo to, že majitel se velice dobře a důvěrně zná s Tamarou. Možná by volil jiné místo, ale to jsou ty nenaplánované vtípky života.

Nařídil Tamaře i sobě dovolenou, Angelice vysvětlil, že to fakt není rande, ale že si potřebuje v klidu a nerušeně promluvit s Tamarou, protože něco s ní není v pořádku.

„Je nemocná?" Angelika se docela vyděšeně zeptala. Při té představě, že by v resortu nebyla Tamara se docela celá orosila. Tato představa by skolila každého, takže není Angelice co vyčítat.

„Nepřipadá mi tak, ale nevím. Já fakt nevím, co se děje. Tohle není normální. Vzpomeň si, kdy jsi jí naposledy viděla pobíhat po resortu, hejkat na lidi, rozčilovat se, nekompromisně si vyžadovat plnění svých vizí, hádat se s kýmkoliv koho potká a provokovat už jenom tím, jak koulí očima? Víš, jak tu nedávno znovu byl Paleček? Teď podruhé, bez fraucimoru... Vem si, že i on, který jí opravdu nemůže vystát, se najednou nemohl odlepit od její společnosti?! Víš, jak jsme měli tu společnou večeři, na kterou vzala i svého manžela? A Paleček to nemohl rozdýchat! Čekal jsem, že bude dělat problémy mě a svádět mi tě před očima, ale on se z nějakého nepochopitelného důvodu zaměřil na Tamaru. Nejdřív jsem si myslel, že si z ní dělá legraci a schválně jí provokuje..." Alexandr při té vzpomínce nechápavě kroutil hlavou. Samozřejmě, že byl rád, že mu Paleček neobluzuje Angeliku, ale tohle bylo naprosto nepochopitelné...

Angelika, která byla neskonale šťastná, že to nebyla ona, kdo zrovna padnul Palečkovi do oka, nehnutě seděla a přemýšlela, co se jí to snaží Alexandr sdělit. Tamara opravdu působila jinak. Ne, že by se o ní Angelika nějak více zajímala. Byla to sice kamarádka, ale ona byla celá pohlcená Alexandrem a když měla chvilku jenom zírala na jeho krásu. V podstatě jí toho moc jiného ani nezajímalo, pokud to nevyžadovalo její pozornost, a ona se jen nerada nechala vyrušovat při prožívání svého nového životního směru. Prožívala naplno svoji ženskost, nechtěla nic aktivně konat.

Alexandr se zamyslel a vzpomínal na celou událost s Palečkem. Probíral to ze všech stran.

„Ne, Paleček to opravdu nehrál." Řekl překvapeně nahlas, když si nejdřív konečně připustil, že to tak prostě je.
Kdyby Tamara i jen krapánek tušila, nad čím její ďábelský šéf přemýšlí, možná by se konečně už rozesmála nahlas tím svým zvonivým a nakažlivým smíchem, který každému už tolik chyběl. Nějak dlouho byl v resortu klid od neposedné Tamary.

Předchozí díl                 Hlavní stránka                      Následující díl

Pátý díl namluvený na youtube najdete zde.