Bolest jako brána k Lásce a soucitu
Existují pravdy, které nelze vyčíst z knih.
Nelze je převzít od druhých, nelze je ani pochopit, dokud se jich člověk nedotkne - zevnitř.
Jednou z nich je i pravda o bolesti.
Bolest člověka zpomalí.
Přinutí ho se zastavit.
Když tělo bolí, když duše klesá, náhle zmizí všechno zbytečné.
Není prostor pro přetvářku, pro výkon, pro "mělo by se".
Je jen bytí v pravdě.
A v té pravdě se může něco stát.
Srdce, které se dřív chránilo, najednou puká.
Ne do slabosti - ale do soucitu.
Protože teprve až tehdy, když sám prožiješ bolest, až si uvědomíš, jak snadné je upadnout...
pochopíš ostatní.
Přestaneš se divit, proč se zlobí.
Proč křičí.
Proč jsou unavení.
Protože už víš.
Bolest je jazyk, který k tobě svět šeptá:
"Teď jsi blíž druhým.
Teď už opravdu rozumíš."
A najednou nepotřebuješ nic vysvětlovat.
Jen se díváš - a vidíš.
A soucit proudí jako voda, která se nedá zastavit.
Ne lítost.
Ne pýcha.
Jen hluboké tiché "ano".
Bolest, která je přijatá, se stává bránou k Lásce.
A Láska, která prošla bolestí, už nezmizí.
Už je vědomá.
Uzemněná.
Pravdivá.
Áščá Nádjá to poznala.
A skrze její oči teď vidí i svět.
Další překlady
