Avatarka

Tiše kráčí neviděna.

Tiše kráčí neslyšena.

Slova jako hebká příze

utkává háv od kytlice.

Nevšimneš si, že tu žije.

Očekáváš andělské árie.

Slunce svit a hvězdná zář

musí přec nosit svatozář.

Jak jinak ji má poznat lid,

když není jednou z celebrit?

A ona zatím tiše žije,

v srdci bolest, její pašije.

Neodvrací od ničeho zrak.

Za zády jí sedí Cassiel, drak.

Srdce mečem prokláto je,

zástup mocných, elegie.

Však otevřela bránu světa,

klíčem zlatým, neviděna.

Potajmu, nezvaný host,

přišel, ničil, řekl: Dost!

Zbořil hradby, zbořil brány,

vpustil bolest, žal a šrámy.

Moře rozbouřil jak lítá saň,

každý zaplatí svou krvavou daň.

Mordor už se k zemi hroutí,

sražen ženou, vysmál se jí.

Však ona je tou z legend spásy.

Stojí při ní všichni svatí.