Cassielovy příběhy - Nauka o růži 2

Cassian se na chvíli odmlčel, jako by zvažoval, jestli má pokračovat.

Jeho prsty se jemně dotkly stonku růže, opatrně obcházely trny, zatímco se znovu zahleděl na květ.

"Ta zahrada," začal tiše, "byla místem, kam jsem neměl nikdy vstoupit. Patřila někomu, kdo..kdo byl pro mě jako tyhle růže. Okouzlující, nebezpečný. A neuvěřitelně vzdálený."

Áščá ho sledovala, fascinovaná jeho náhlou vážností.

"A co se stalo?" zeptala se.

Cassian se mírně usmál, ale v jeho výrazu byl náznak smutku.

"Samozřejmě, že jsem tam vstoupil. Stejně, jako jsem nyní vstoupil do tvé zahrady. Nemohl jsem odolat. Ale na rozdíl od tebe mě tam tehdy nikdo nevítal, ani ironicky. Místo toho jsem dostal lekci - trny těch růží mi připomněly, že některé věci nejsou pro každého."

"A ta osoba?" zeptala se Áščá jemně. "Ten, kdo tu zahradu vlastnil?"

"Byla...výjimečná," odpověděl Cassian pomalu, jako by si vybíral slova. "Učila mě, že svět není jen o tom, co si můžeš vzít. Někdy jde o to, co jsi ochoten dát. A růže...růže byly jejím symbolem. Její silou. Říkala, že každá růže je připomínkou, že krása a bolest jsou ruku v ruce. A že pravá hodnota není v tom, co vidíš, ale v tom, co jsi ochotný přijmout, i když tě to zraní."

Áščá se na něj chvíli mlčky dívala.

"Zdá se, že ti ta lekce zůstala," pronesla nakonec tiše.

Cassian přikývl, jeho pohled stále spočíval na růži.

"Možná. Ale některé lekce nikdy nepochopíš úplně. Jen tě formují."

Na okamžik zavládlo ticho. Vítr lehce zčeřil listy stromů, zatímco se zdálo, že zahrada vstřebává jejich slova.

"A co se stalo s tou zahradou?" zeptala se Áščá.

Cassian zvedl oči k nebi, jako by hledal odpověď ve vzdálených hvězdách.

"Zanikla," řekl nakonec. "Stejně jako ta, kdo ji stvořila. Ale růže...ty zůstaly. Možná proto, že některé věci nikdo doopravdy nezmizí. Jen mění podobu."

Áščá cítila, jak ji jeho slova zasahují hlouběji, než by si chtěla přiznat. 

Chtěla něco říct, nějak to zlehčit, ale místo toho jen tiše přikývla.

"Možná právě proto jsi tady," pronesla nakonec. "Možná tahle zahrada - moje zahrada - byla stvořena právě pro ty, kdo chtějí růže pochopit."

Cassian se na ni podíval, jeho výraz byl tentokrát vážný, ale jemný.

"A možná jsem právě pro to nemohl odolat."